17 A 100/2023 – Městský soud v Praze

17 A 100/2023- 69 - text 7 17 A 100/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého v právní věci žalobkyně: proti žalovanému: V. K., státní příslušnice Ukrajiny bytem X Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 18. 7. 2023, zaevidované pod sp. zn. OAM-0352429/DO-2023, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 18. 7. 2023 její žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0352429/DO-2023, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 18. 7. 2023, zaevidované pod sp. zn. OAM-0352429/DO-2023. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásah žalovaného spočívající v tom, že jí dne 18. 7. 2023 vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň žádala, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv, a přikázal žalovanému, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu. 2. Žalobkyně je občankou Ukrajiny, která po vypuknutí konfliktu na Ukrajině přicestovala dne 15. 3. 2022 do ČR, jež jí dne 17. 3. 2022 udělila dočasnou ochranu. Poté, dne 19. 10. 2022, odcestovala na Kypr, kde dne 23. 10. 2022 rovněž požádala o dočasnou ochranu. Ta jí byla udělena s omezenou dobou platnosti do 4. 3. 2023. Žalobkyně se vrátila dne 3. 11. 2022 do ČR, kde žije její sestra. Po zamítnutí její žádosti o dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu požádala opakovaně o dočasnou ochranu. Žalovaný však vrátil žalobkyni žádost jako nepřijatelnou, neboť požádala o udělení dočasné ochrany či mezinárodní ochrany, nebo ji získala, v jiném členském státě EU [§ 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“)]. 3. Usnesením ze dne 31. 8. 2023, č. j. 17 A 100/2023-38, zdejší soud žalobu žalobkyně podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, odmítl, neboť měl za to, že je žaloba nepřípustná. 4. Rozsudkem ze dne 9. 7. 2025, č. j. 3 Azs 222/2023-62, Nejvyšší správní soud zrušil usnesení ze dne 31. 8. 2023, č. j. 17 A 100/2023-38, a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení. II. Obsah žaloby 5. Žalobkyně předně považovala podanou žalobu za přípustnou. Tvrdila, že § 5 odst. 1 a 2 Lex Ukrajina jsou neaplikovatelné, neboť jsou v rozporu s právem EU, konkrétně se směrnicí Rady ze dne 20. července 2011, č. 2001/55/ES, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) a s prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, ve kterém se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu čl. 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“). Namítala, že uvedená směrnice neupravuje institut nepřijatelnosti žádosti a upravuje pouze důvody zamítnutí žádosti. K tomu žalobkyně odkázala na bod 15 preambule, čl. 28 a čl. 29 směrnice 2001/55/ES, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 25. 7. 2022, č. j. 59 A 45/2022-30, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2023, č. j. 55 A 6/2023-17, usnesení zdejšího soudu ze dne 27. 4. 2023, č. j. 11 A 80/2023-79, a vyjádření veřejného ochránce práv ze dne 22. 2. 2023, č. j. KVOP-5417/2023. S ohledem na to, že česká úprava je v rozporu s úpravou evropskou, měla žalobkyně za to, že soud by k české úpravě neměl přihlížet. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 6. Žalovaný měl za to, že jeho postup byl zákonný. 7. Žalovaný shrnul, že situace žalobkyně je odlišná od situací uvedených v čl. 28 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně. Žalobkyně již o udělení dočasné ochrany požádala na Kypru, kde také dočasnou ochranu získala. Český zákonodárce proto stanovil, že za těchto okolností je žádost o dočasnou ochranu podaná držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě nepřijatelná. Tato situace není směrnicí o dočasné ochraně upravena, a proto je v tomto případě na národní úpravě, jak na ni bude reagovat. Jde současně o způsob, kterým bude naplněn cíl směrnice o dočasné ochraně, tedy dočasnou ochranu bude žalobkyně požívat pouze v jednom členském státě. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina tedy neodporuje žádnému ustanovení směrnice o dočasné ochraně, natož pak prováděcímu rozhodnutí. 8. Dle žalovaného se žalobkyně ve své argumentaci mýlí, směrnice o dočasné ochraně nepředpokládá, že by osoba, které byl přiznán status osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě, mohla tentýž status získat i v jiném členském státě. Jestliže je totiž cizinec držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě, nemůže logicky na něj být pohlíženo jako na osobu vysídlenou, ale musí být na něj pohlíženo jako na osobu usazenou v jiném členském státě, ze kterého také přichází. Toto je nejspíše též leitmotivem existence čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, který upravuje povinnost členského státu, který držiteli dočasné ochrany toto postavení přiznal, jej převzít zpět na své území, pokud se na území jiného členského státu nachází neoprávněně. Ostatně toto též potvrdil Nejvyšší správního soud v rozsudku ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022-46. 9. Směrnice o dočasné ochraně nikterak neřeší, jak by měly členské státy naložit s žádostí o poskytnutí dočasné ochrany, pokud takové osobě již dočasná ochrana byla udělena v jiném členském státě. Tuto otázku tedy směrnice ponechává na vnitrostátním právu členských států. Není tedy nikterak v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně, pokud český zákonodárce žádost o udělení dočasné ochrany osoby, která již dříve požádala o udělení dočasné ochrany v jiném členském státě anebo dokonce dočasnou ochranu tam získala, stanovil, že taková žádost je nepřijatelná, tedy, že se jí správní orgány nebudou zabývat. Uzavřel, že právní úprava nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu z důvodů uvedených v § 5 odst. 1 písm. c), d) Lex Ukrajina není v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně, ale je odrazem zásady uvedené v článku 25 odst. 1 této směrnice. IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze 10. Městský soud v souladu s § 82 a násl. s. ř. s. přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s.). 11. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání a žalovaný nevyjádřil nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Veškeré podklady a listiny, z nichž soud vycházel a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy v žalobkyní i žalovaným doložených písemnostech, které byly oběma stranám předem známy, a nebylo navrženo provedení dalších důkazních prostředků. 12. Vzhledem k závěrům, které učinil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 7. 2025, č. j. 3 Azs 222/2023-62, a kterými je zdejší soud v projednávaném případě vázán, dospěl zdejší soud k závěru, že podaná žaloba je důvodná, tedy že se žalovaný dopustil nezákonného zásahu. Protože se Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 7. 2025, č. j. 3 Azs 222/2023-62, komplexně zabýval právě projednávanou věcí, zdejšímu soudu nezbývá než závěry Nejvyššího správního soudu zopakovat: „[12] Posouzení souladnosti soudní výluky vnitrostátního práva s evropským právem bylo předmětem druhé předběžné otázky předkládané osmým senátem tohoto soudu, na níž SDEU odpověděl v rozsudku ve věci C 753/23, Krasiliva, takto: „Článek 8 odst. 1 směrnice 2001/55 ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že osoba požívající dočasné ochrany podle této směrnice má právo na účinný prostředek nápravy před soudem proti rozhodnutí, kterým se žádost o udělení povolení k pobytu ve smyslu tohoto článku 8 odmítá jako nepřijatelná.“ [13] Otázkou souladu vnitrostátní právní úpravy s unijní úpravou se Nejvyšší správní soud ve světle výše uvedeného rozhodnutí SDEU již opakovaně zabýval. Věnoval se jí zejména v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/22024–42, kde podrobně reagoval na argumentaci účastníků řízení, která byla obdobná jako ve věci nyní projednávané. Na závěry zmiňovaného rozsudku pak Nejvyšší správní soud navázal v řadě dalších případů, které se týkají právně a skutkově obdobné situace; tedy s