17 A 112/2025 – Městský soud v Praze

17 A 112/2025- 29 - text 7 17 A 112/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera a soudců Vadima Hlavatého a Pavly Klusáčkové v právní věci žalobkyně: proti žalovanému: Y. S., narozena XXX státní příslušnost Ukrajina bytem XXX Ministerstvo vnitra sídlem Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 6. 8. 2025, zaevidované pod sp. zn. OAM-0404573/DO-2025, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 6. 8. 2025 její žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0404573/DO-2025, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 6. 8. 2025, zaevidované pod sp. zn. OAM-0404573/DO-2025. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu a obsah žaloby 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu. Tvrdí, že zásah žalovaného ze dne 6. 8. 2025 spočívající ve vrácení její žádosti o dočasnou ochranu s vyznačením její nepřijatelnosti byl nezákonný. Žalobkyně požaduje, aby soud určil nezákonnost tohoto zásahu a žalovanému uložil povinnost obnovit stav před vrácením žádosti. 2. Žalobkyně je státní příslušnicí Ukrajiny, která v důsledku válečného konfliktu opustila Ukrajinu a v roce 2022 získala dočasnou ochranu v Rumunsku. Tato ochrana je jí tam automaticky prodlužována. V České republice pobývá její manžel, který je držitelem povolení k trvalému pobytu. Žalobkyně podala dne 6. 8. 2025 žádost o dočasnou ochranu v České republice. Žalovaný tuto žádost označil za nepřijatelnou s odkazem na § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. (tzv. Lex Ukrajina), protože žalobkyně již požádala o dočasnou ochranu v jiném členském státě EU a ta jí byla udělena. 3. Žalobkyně namítá, že uvedené ustanovení Legis Ukrajina je v rozporu s právem Evropské unie, zejména se směrnicí Rady 2001/55/ES o dočasné ochraně a prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382. Podle žalobkyně unijní právo nezakládá důvod nepřijatelnosti žádosti z titulu předchozí registrace v jiném členském státě. Odkazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 27. 2. 2025 ve věci C‑753/23 Krasiliva, podle něhož má osoba požívající dočasné ochrany právo na účinný soudní prostředek proti odmítnutí žádosti jako nepřijatelné. Dále poukazuje na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky č. j. 9 Azs 20/2024‑37, 1 Azs 174/2024‑42), která dovodila, že § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina je v rozporu s unijním právem a nelze jej aplikovat. 4. Žalobkyně zdůrazňuje, že žalovaný měl její žádost přijmout k věcnému posouzení a postupovat způsobem popsaným v citované judikatuře, nikoli ji označit za nepřijatelnou. Tvrdí, že zásah žalovaného je nezákonný, a navrhuje, aby soud určil jeho nezákonnost a žalovanému přikázal obnovit stav před vrácením žádosti. II. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 5. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žádost žalobkyně o udělení dočasné ochrany ze dne 6. 8. 2025 vyhodnotil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, neboť žalobkyně je podle údajů v evropské platformě pro výměnu informací (Temporary Protection Platform) držitelkou dočasné ochrany v Rumunsku. Podle žalovaného k naplnění důvodu nepřijatelnosti postačuje, že cizinec již získal povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě EU; žádná další podmínka není vyžadována. 6. K námitce rozporu § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s právem EU žalovaný připustil, že Nejvyšší správní soud v některých rozsudcích (např. č. j. 1 Azs 174/2024‑42) dovodil nesoulad tohoto ustanovení s unijním právem, avšak s těmito závěry nesouhlasí. Podle žalovaného směrnice 2001/55/ES zakládá pouze právo primární volby členského státu, nikoli právo na sekundární přesun a opakované získání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě. Toto právo nelze dovodit ani z dohody členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice, ani z prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. Naopak nové prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 podle žalovaného potvrzuje, že žádosti osob, které již mají povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, mají být zamítány a že členské státy nemají povinnost takovým osobám vydávat nové povolení. 7. Žalovaný uzavřel, že § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina není v rozporu s právem EU, a protože je součástí českého právního řádu, byl povinen podle něj postupovat. Navrhl proto, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. III. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze 8. Městský soud v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s.). 9. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobkyně i žalovaný s tímto postupem souhlasili, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Veškeré podklady a listiny, z nichž soud vycházel a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy v žalobkyní i žalovaným doložených písemnostech, které byly oběma stranám předem známy, a nebylo navrženo provedení dalších důkazních prostředků. 10. Úvodem soud uvádí, že žaloba v této věci je přípustná, jelikož SDEU ve věci Krasiliva dovodil, že čl. 47 Listiny základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. V kontextu řečeného je tudíž § 5 odst. 2 Legis Ukrajina rozporný s čl. 47 Listiny základních práv EU, soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení. 11. Žaloba je důvodná. 12. SDEU se sice ve věci Krasiliva explicitně nezabýval otázkou nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, tj. případem, kdy žadatel již disponuje dočasnou či mezinárodní ochranou jiného členského státu EU, na uvedené rozhodnutí SDEU ovšem navázal Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42. Z nich vyplývá, že důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina je rozporný s právem EU. Žádost je nutné ve správním řízení projednat věcně, přičemž žadateli, který již disponuje dočasnou ochranou či jiným dlouhodobým pobytovým oprávněním v členské zemi EU, je nutné umožnit nechat si existující dočasnou či mezinárodní ochranu zneplatnit. Učiní-li tak, bude mu udělena dočasná ochrana, v opačném případě bude jeho žádost zamítnuta. 13. Úvahy žalovaného stran neupravení druhotného pohybu ve směrnici o dočasné ochraně jsou v rozporu s recentní výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu. V ní je totiž dovozeno, že mají-li osoby dle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí č. 1“), právo zvolit si hostitelský členský stát, a nebude-li současně vůči nim uplatněn čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, pak z toho vyplývá rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU, jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl. 14. Žalovaný zpochybňuje výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu s ohledem na smysl a účel směrnice o dočasné ochraně, dále pak na to, že Prováděcí rozhodnutí č. 1 nemůže zakotvit právo sekundárního pohybu, když právo volby primárního státu vyplývá již ze směrnice o dočasné ochraně, a konečně že z upraveného recitálu prováděcího rozhodnutí Rady 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „Prováděcí rozhodnutí č. 2“), vyplývá, že druhotný pohyb není evropskými předpisy předvídán, resp. dovolen. 15. Soud neshledává, že by závěry Nejvyššího správního soudu byly rozporné se smyslem a účelem směrnice o dočasné ochraně. Směrnice o dočasné ochraně sice skutečně blíže neupravuje případy druhotného pohybu mimo čl. 15 a 26, to ovšem neznamená, že by druhotný pohyb sama zakazovala. 16. Žalovanému lze přisvědčit, že členské státy mohou přijmout úpravu nad minimální standard směrnice. Aplikace přerozdělovacího mechanismu dle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně ani v případě možnosti volného výběru členského státu pro účely druhotného pohybu přitom není omezena, když aplikace daného mechanismu je na základě čl. 26 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně beztak odvislá od souhlasu dotčených přemisťovaných osob – uvedené ustanovení by postrádalo smysl, pouze po