17 A 116/2024 – Městský soud v Praze

ECLI: ECLI:CZ:MSPH:2025:17.A.116.2024.52
Datum: 2025-05-30
Z rozhodnutí: Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové v právní věci…
17 A 116/2024- 52 - text 8 17 A 116/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové v právní věci žalobkyně: proti žalovanému: A. S. bytem XXX Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 25. 11. 2024, zaevidované pod sp. zn. OAM-0415670/DO-2024, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 25. 11. 2024 její žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0415670/DO-2024, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 25. 11. 2024, zaevidované pod sp. zn. OAM-0415670/DO-2024. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásah žalovaného spočívající v tom, že jí dne 25. 11. 2024 vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň požaduje, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv, a přikázal žalovanému, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu. 2. Žalobkyně je občankou Ukrajiny. Po vypuknutí ozbrojeného konfliktu vycestovala dne 3. 5. 2022 z území Ukrajiny na území Španělska, kde jí byla udělena dočasná ochrana. Posléze opustila Španělsko a přicestovala do ČR. Zde podala u žalovaného dne 25. 11. 2024 žádost o dočasnou ochranu, která byla shledána nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“), konkrétně že žalobkyně již disponuje dočasnou ochranou ve Španělsku. II. Obsah žaloby 3. Žalobkyně předně uvedla, že jí je známa výluka žádostí o dočasnou ochranu dle Legis Ukrajina ze soudního přezkumu dle § 5 odst. 2 Legis Ukrajina, tuto výluku ovšem shledává žalobkyně rozpornou s právem EU, konkrétně s čl. 29 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). 4. Žalobkyně dále vyjádřila přesvědčení, že důvody nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina odporují evropskému právu, jelikož bod 16 preambule prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí“), počítá s právem uprchlých osob zvolit si členský stát EU, ve kterém budou požívat práv spojených s dočasnou ochranou, v návaznosti na což byla dle bodu 15 preambule k Prováděcímu rozhodnutí vyloučena možnost aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě a další související vyjádření 5. Žalovaný uvedl, že žalobkyni již byla Španělskem udělena dočasná ochrana, což odpovídá evidenci v Temporary Protection Platform (TPD), žalobkyně proto podle něj není osobou prchající před nebezpečím vyvolaným ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny. 6. Žalovaný dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022-46, ve kterém Nejvyšší správní soud dovodil konformitu § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s evropským právem, s čímž se žalovaný ztotožnil. Žalovaný rovněž z výluky aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně dovozuje pouze, že členské státy nebudou přemisťovat osoby požívající dočasné ochrany do států, které jim vydaly pobytová oprávnění, ustanovení dle žalovaného neupravuje otázku nepřiznání dočasné ochrany žadatelům, kteří již disponují dočasnou či mezinárodní ochranou jiného členského státu EU – tyto otázky proto dle žalovaného jsou v gesci členských států, což žalovaný podpořil odkazem na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 12. 2023, č. j. 63 A 38/2023-49. Dle žalovaného proto nevyplývá ze směrnice o dočasné ochraně právo osob pod dočasnou ochranou některého členského státu EU na získání dočasného pobytu v jiném členském státu. 7. Žalovaný následně zaslal soudu další vyjádření v návaznosti na vydání rozsudku Soudního dvora EU (SDEU) ve věci C-753/23 (Krasiliva). Žalovaný uvedl, že SDEU řešená situace se týkala nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. c) Legis Ukrajina, tj. situace, kdy žadatel měl již dříve požádáno o dočasnou ochranu v jiném členském státě, ale (zatím) nebyla žadateli přiznána. Žádost žalobkyně o dočasnou ochranu byla naopak shledána nepřijatelnou v návaznosti na § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, jelikož žalobkyně je dle žalovaného držitelkou dočasné ochrany ve Španělsku. Žalovaný se rovněž domnívá, že dle logiky směrnice o dočasné ochraně není předpokládán druhotný pohyb osob, jimž byla dočasná ochrana přiznána, mezi jednotlivými členskými státy EU, přičemž český zákonodárce takovou možnost nepřipustil přijetím vstřícnější právní úpravy oproti směrnici o dočasné ochraně. Žalovaný rovněž z bodu 16 preambule k Prováděcímu rozhodnutí nedovozuje neomezené právo pohybu osob požívajících dočasnou ochranu dle Prováděcího rozhodnutí napříč členskými státy EU. Dle žalovaného naopak uvedené ustanovení umožňuje pouze volně si vybrat zemi, ve které daná osoba požádá o dočasnou ochranu. Závěrem žalovaný podpořil svou argumentaci odkazem na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2025, č. j. 63 A 2/2025-49. 8. Žalobkyně následně zaslala soudu rovněž vyjádření navazující na vydání výše citovaného rozsudku SDEU. Na jeho základě je žalobkyně přesvědčena, že § 5 odst. 2 Legis Ukrajina odporuje právu EU a cizinci musí mít proto možnost bránit se proti vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné soudní cestou. Žalobkyně taktéž shledává § 5 odst. 1 písm. c) Legis Ukrajina rozporným s právem EU, jelikož dle citovaného rozsudku SDEU nelze omezit možnost podání žádosti o dočasnou ochranu pouze na základě dřívějšího podání žádosti o dočasnou ochranu v jiném členském státě EU, pokud žadateli nebyla na základě této žádosti dočasná ochrana skutečně přiznána, a konečně vyjádřila přesvědčení, že SDEU nezpochybnil možnost druhotného pohybu uprchlíků ve smyslu Prováděcího rozhodnutí mezi členskými státy na základě dohodnutého neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. 9. Žalobkyně dále doplnila, že vycestovala do ČR ze Španělska z důvodu pobytu její matky v ČR, které zde byla přiznána dočasná ochrana. Žalobkyně se rovněž snaží svou situaci aktivně řešit, konkrétně se obrátila na zastupitelský úřad Španělska v ČR s žádostí o informaci, jakým způsobem se lze vzdát dočasné ve Španělsku. Zastupitelským úřadem jí bylo sděleno, že dočasnou ochranu nelze zrušit přes zastupitelský úřad, ale je nutné se obrátit přímo na úřad, který jí dočasnou ochranu udělil. Žalobkyně ale uvádí, že za současné situace není možné, aby vycestovala do Španělska, protože v ČR disponuje pouze pobytovým oprávněním na základě předběžného opatření zdejšího soudu, které jí ale neumožňuje opustit hranice ČR, ani v ČR pracovat. Uvedla ale, že velice pravděpodobně došlo ex lege k zániku její dočasné ochrany ve Španělsku, protože její pobytová karta byla platná pouze do 4. 3. 2025, a žalobkyně nežádala ani o prodloužení dočasné ochrany z důvodu pobytu v ČR. Pravděpodobně proto dle žalobkyně nedošlo k automatickému prodloužení její dočasné ochrany ve Španělsku. Žalobkyně přitom uvedla, že její návrat na území Ukrajiny je vyloučený, jelikož pochází z Mariupolu, který je nyní pod ruskou okupací. 10. Žalobkyně ještě ve třetím vyjádření zrekapitulovala závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/2024-37, ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42, a odkázala na shodné závěry přijaté Veřejným ochráncem práv dle zprávy o šetření ve věci nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. 585/2025/VOP/VVO, č. j. KVOP-14354/2025 11. Žalovaný následně zaslal soudu druhé vyjádření navazující na výše zmíněnou judikaturu SDEU a další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (konkrétně se jedná o rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42). Navrhl, aby soud položil SDEU předběžnou otázku ohledně souladu § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s evropským právem a dále vyjádřil nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu ohledně možnosti

Citovaná ustanovení

§ 103 (150/2002 Sb.)§ 51 (150/2002 Sb.)§ 60 (150/2002 Sb.)§ 82 (150/2002 Sb.)§ 87 (150/2002 Sb.)§ 11 (549/1991 Sb.)§ 5 (65/2022 Sb.)