17 A 117/2024 – Městský soud v Praze

17 A 117/2024- 47 - text 8 17 A 117/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové v právní věci žalobkyně: proti žalovanému: S. S., narozená X státní příslušnost: Ukrajina bytem X Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 29. 11. 2024, zaevidované pod sp. zn. OAM-0417074/DO-2024 takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 29. 11. 2024 její žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0417074/DO-2024, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 29. 11. 2024, zaevidované pod sp. zn. OAM-0417074/DO-2024. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásah žalovaného spočívající v tom, že jí dne 29. 11. 2024 vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň požaduje, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv, a přikázal žalovanému, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu. 2. Žalobkyně je občankou Ukrajiny. Po vypuknutí ozbrojeného konfliktu vycestovala z území Ukrajiny do ČR, kde jí bylo uděleno vízum strpění pobytu. Následně, z důvodu nutnosti péče o nemocnou babičku, odcestovala do Spolkové republiky Německo, kde jí byla udělena dočasná ochrana. Po smrti babičky žalobkyně zrušila svou dočasnou ochranu ve Spolkové republice Německo a vrátila se do ČR, kde má dceru. Zde podala u žalovaného dne 29. 11. 2024 žádost o dočasnou ochranu, která byla shledána nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“), konkrétně že žalobkyně již požádala o dočasnou ochranu ve Spolkové republice Německo. II. Obsah žaloby 3. Žalobkyně předně uvedla, že jí je známa výluka žádostí o dočasnou ochranu dle Legis Ukrajina ze soudního přezkumu dle § 5 odst. 2 Legis Ukrajina, tuto výluku ovšem shledává žalobkyně rozpornou s právem EU, což již opakovaně konstatovaly i správní soudy. 4. Žalobkyně upozornila na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2024, č. j. 10 Azs 151/2024-28, Sb. NSS 4652/2025, dle něhož se § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina nevztahují na případy, kdy žadatel o dočasnou ochranu v ČR již nepožívá dočasné ochrany v jiném členském státě EU. 5. Žalobkyně dále vyjádřila přesvědčení, že důvody nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. c) Legis Ukrajina odporují evropskému právu, a to předně směrnici Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), konkrétně čl. 28 uvádějícímu případy, kdy lze vyloučit osobu z poskytnutí dočasné ochrany, které dle žalobkyně nelze rozšiřovat. Dále žalobkyně poukázala na operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí“). III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě a další související vyjádření 6. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Předně zdůraznil, že ačkoli byl do žádosti žalobkyně jako důvod nepřijatelnosti vyznačen § 5 odst. 1 písm. c) Legis Ukrajina, byl současně dán i další důvod dle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina – žalobkyně není osobou dle § 3 Legis Ukrajina, neboť před 24. 2. 2022 nepobývala na Ukrajině. Žalobkyně ve své žádosti sama uvedla, že se nacházela v ČR. Tomu odpovídají razítka o vstupech a výstupech na území členských států EU v cestovním dokladu žalobkyně (na území členských států Schengenského prostoru vstoupila dne 26. 1. 2022 a opustila ho dne 2. 8. 2022). 7. K důvodu nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. c) Legis Ukrajina žalovaný uvedl, že dle Temporary Protection Platform (TPD), žalobkyně požádala o dočasnou ochranu ve Spolkové republice Německo, byla jí udělena, avšak nyní jí již nedisponuje. Byť žalobkyně již není držitelkou dočasné ochrany v jiném členském státě EU, je nutné nadále aplikovat § 5 odst. 1 písm. c) Legis Ukrajina. 8. Žalovaný nesouhlasil s tím, že § 5 odst. 1 písm. c) Legis Ukrajina odporuje evropskému právu, přičemž se vyjádřil k preambuli a čl. 15, 26 a 28 směrnice o dočasné ochraně. Žalovaný rovněž z výluky aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně dovozuje pouze, že členské státy nebudou přemisťovat osoby požívající dočasné ochrany do států, které jim vydaly pobytová oprávnění, nikoli právo držitele dočasné ochrany na získání dočasné ochrany v jiném členském státě. 9. V návaznosti na vydání rozsudku Soudního dvora EU (SDEU) ve věci C-753/23 (Krasiliva) zaslal žalovaný soudu své vyjádření. Žalovaný uvedl, že SDEU řešená situace se týkala nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. c) Legis Ukrajina, tj. situace, kdy žadatel měl již dříve požádáno o dočasnou ochranu v jiném členském státě, ale (zatím) nebyla žadateli přiznána. Žádost žalobkyně o dočasnou ochranu byla naopak shledána nepřijatelnou v návaznosti na § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina [pozn. soudu: žalovaný v žádosti žalobkyně vyznačil důvod nepřijatelnosti dle písm. c), což promítl i do vyjádření k žalobě, avšak v pozdějších vyjádřeních se odkazuje důvod nepřijatelnosti dle písm. d)], jelikož žalobkyně byla dle žalovaného držitelkou dočasné ochrany ve Spolkové republice Německo. Žalovaný se rovněž domnívá, že dle logiky směrnice o dočasné ochraně není předpokládán druhotný pohyb osob, jimž byla dočasná ochrana přiznána, mezi jednotlivými členskými státy EU, přičemž český zákonodárce takovou možnost nepřipustil přijetím vstřícnější právní úpravy oproti směrnici o dočasné ochraně. Žalovaný rovněž z bodu 16 preambule k Prováděcímu rozhodnutí nedovozuje neomezené právo pohybu osob požívajících dočasnou ochranu dle Prováděcího rozhodnutí napříč členskými státy EU. Dle žalovaného naopak uvedené ustanovení umožňuje pouze volně si vybrat zemi, ve které daná osoba požádá o dočasnou ochranu. 10. Žalovaný následně zaslal soudu druhé vyjádření navazující na výše zmíněnou judikaturu SDEU a další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (konkrétně se jedná o rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42). Navrhl, aby soud položil SDEU předběžnou otázku ohledně souladu § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s evropským právem a dále vyjádřil nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu ohledně možnosti sekundárního pohybu osob. Dle žalovaného nelze na základě rozsudků SDEU ve spojených věcech C-244/24 a C-290/24, Kaduna, či ve věci C-695/20, Fenix International pouze Prováděcím rozhodnutím (nadto jeho nenormativní částí) zakotvit právo sekundárního pohybu mezi členskými státy, když takové právo nejen není směrnicí o dočasné ochraně zakotveno, ale v kontextu bodu 9 preambule směrnice o dočasné ochraně se jedná o nežádoucí stav. Obdobně dle žalovaného nelze Prováděcím rozhodnutím omezit možnost užití mechanismu solidarity dle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně. Citovaný mechanismus společně s povinností slučování rodinných příslušníků dle čl. 15 směrnice o dočasné ochraně nadto dle žalovaného představují jediné případy dovolených případů druhotného pohybu mezi členskými zeměmi. Žalovaný rovněž podotkl, že cílem tzv. Dublinské úmluvy bylo mimo jiné předejít jevu známému jako asylum shopping tj. situaci, kdy žadatel o poskytnutí mezinárodní ochrany postupně žádá o mezinárodní ochranu ve větším množství států. Z judikatury NSS naopak vyplývá, že by v případech dočasné ochrany u osob dle Prováděcího rozhodnutí mělo dojít k legalizaci jevu temporary protection shopping, což dle žalovaného neodpovídá úmyslu evropského zákonodárce a mimoto by založilo nedůvodně privilegované postavení osob s dočasnou ochranou oproti jiným cizincům či dokonce občanům EU. IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze 11. Městský soud v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s.). 12. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 od