8 As 47/2005 — Nejvyšší správní soud

17 A 56/2024- 124 - text 15 17 A 56/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobkyně: proti žalovanému: za účasti: A. T., bytem XXXXX zastoupena advokátem JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D. sídlem Slavíkova 23, Praha 2 Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1 I. Ing. J. Z. bytem XXXX II. P. Z. bytem XXXX zastoupen Ing. J. Z. bytem tamtéž III. E. L. bytem XXXX IV. Ing. J. L. bytem XXXX o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2024, č. j. MHMP 574179/2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně podanou žalobou brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto mimo jiné její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 12 ze 4. 1. 2023, č. j. P12 767/2023 OVY, který v postavení stavebního úřadu dodatečně povolil rozestavěnou stavbu rodinného domu na pozemku parc. č. XA a XB (přesah střechy rozestavěného rodinného domu) v k. ú. X, částečně podsklepeného, se 2 NP, se 2 bytovými jednotkami, s napojením na stávající rozvody vody, splaškové kanalizace, elektro a plynu, s garáží o dvou stáních, s 1 stáním na vlastním pozemku, s likvidací dešťových vod jejich svedením do akumulační jímky o objemu 6 m3 a jejich následným použití jako užitkové vody v objektu potrubím vedeným z akumulační jímky, při ulici XXX v Praze 4, a stanovil podmínky pro provedení a dokončení dané stavby. II. Obsah žaloby 2. Žalobkyně nejprve podotkla, že existuje rozpor mezi předloženou dokumentací pro dodatečné povolení stavby a skutečným stavem, jelikož stavba není v současnosti ve fázi „hrubé stavby“, ale jedná se o téměř dokončenou stavbu. Dále žalobkyně poukázala, že z dokumentace není zřejmý způsob likvidace dešťové vody, jelikož dokumentace č. 3/2022 odkazuje na část dokumentace č. 3/2021, byť je ve spise doložena shodně označená část dokumentace z 1/2022 (resp. u samotné dokumentace není dle žalobkyně zřejmé, které znění bylo rozhodné pro rozhodnutí o dodatečném povolení), a dle různých částí dokumentace existuje dle žalobkyně rozpor, zda má být vytvořena jedna či více akumulačních nádrží, kde má být umístěna, či zda má být dešťová voda odváděna retencí a zasakováním na pozemku, k čemuž žalobkyně dodala, že na základě vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb musí být přímo v dokumentaci uveden úplně a srozumitelně způsob likvidace dešťových vod. V dokumentaci též dle žalobkyně není dostatečně řešena návaznost stavby na pozemky žalobkyně, konkrétně jak bude řešen odvod dešťových vod a zamezení spadu sněhu na nemovitosti žalobkyně, resp. jakou formou bude řešena údržba štítové zdi při pozemcích žalobkyně, jelikož aktuálně není údržba možná jinak, než z pozemku žalobkyně, což neodpovídá rozhodovací praxi žalovaného, viz např. rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2012, č. j. S-MHMP 210924/2012/OST/Fr, dle kterého je postup dle § 141 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném k vydání dodatečného povolení, vyhrazen pro krajní případy, kdy věcný stav již historicky existuje, ne v případech nového umístění stavby, která vytvoří stav pro aplikaci § 141 stavebního zákona. Žalobkyně je proto názoru, že stavebníci nepředložil řádnou, úplnou a přehlednou dokumentaci, na základě čehož nebylo možné stavbu dodatečně povolit, a poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2013, č. j. 11 A 115/2012-57. 3. V naznačené souvislosti nesplňuje dle žalobkyně stavba požadavky na bezpečnou likvidaci dešťových vod, neboť po realizaci povolené stavby dochází k podmáčení sousedních pozemků a staveb žalobkyně na pozemcích přiléhajících k povolené stavby. Dle žalobkyně je nedostatečné svedení dešťové vody do akumulační jímky o objemu 6 m3, protože není zřejmé, jaký bude postup likvidace této vody v případě, že by došlo k naplnění jímky, např. v důsledku déletrvajících srážek, nebo v důsledku delší nepřítomnosti obyvatel domu. 4. Dále žalobkyně shledává, že dodatečné povolení se netýká stavby, o jejíž povolení bylo požádáno. Dle původní žádosti mělo být zažádáno o povolení přístavby a nástavby rodinného domu, resp. se hovořilo o „úpravách stávající stavby ve větším rozsahu“ na pozemku parc. č. XA, ovšem aktuálně stojící je novostavba na pozemcích parc. č. XA a XB, což představuje nepřípustné rozšíření žádosti, kterou lze pouze zúžit. Na tomto základě je dle žalované napadené rozhodnutí i rozhodnutí o dodatečném povolení zmatečné. 5. Žalobkyně dále namítla, že stavba nesplňuje minimální odstupové vzdálenosti dle čl. 8 odst. 4 vyhlášky o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, resp. dle § 25 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, jelikož je stavba situována na samé hranici pozemků žalobkyně. Žalobkyně přitom v této věci nespatřuje splnění výjimečných důvodů pro odklon od uvedeného pravidla minimální odstupové vzdálenosti, a nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že je stavba postavena v proluce, nadto ve vyhlášce č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy není stanovena výjimka pro dodržování minimálních odstupových vzdáleností v případě proluk. Žalobkyně dále podotkla, že v dané lokalitě řada domů (mimo jiné ten její) není situována na samé hraně pozemku, a proto netvoří souvislou zástavbu. Dodatečně povolená stavba proto dle žalobkyně nerespektuje charakter zástavby okolních domů a neodpovídá lokálnímu urbanisticko-architektonickému řešení, protože byť v jiných případech dochází ke styku dvou štítových zdí, v případě domu žalobkyně jsou okna obytných místností směřována na štítovou stěnu dodatečně povolené stavby. 6. Žalobkyně rovněž v umístění stavby na hranici pozemku shledává rozpor s požadavkem na zachování pohody bydlení a možnost údržby staveb, jelikož dle vyhlášky č. 501/2006 Sb. i vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy musí stavby odpovídat požadavkům zdravého životního prostředí a na zachování pohody bydlení, což dle žalobkyně dodatečně povolená stavba nesplňuje, protože jí zvyšuje zastínění, tj. zhoršuje osvětlení a oslunění. Prostor mezi stavbami na pozemku žalobkyně proto nyní může dle žalobkyně působit „stísněně“ či „utopeně“. Žalobkyně se rovněž v souvislosti se stavbou obává navýšení hlukové a emisní zátěže a úbytku zeleně, resp. shledává, že je v důsledku dodatečně povolené stavby negativně ovlivněna většina složek pohody bydlení dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006 č. j. 2 As 44/2005-116. Žalobkyně v této souvislosti shledává, že zhoršení podmínek je nepřiměřené poměrům daného konkrétního místa, a není závislé na limitech vyplývajících z obecných norem, tudíž měl stavební úřad na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2009, č. j. 6 As 38/2008-123 blíže zohlednit negativní dopady dodatečně povolené stavby na pohodu bydlení. 7. Stavba dle žalobkyně dále nesplňuje minimální odstupovou vzdálenost od komunikace, jelikož odstup oken obytných místností je v odstupu pouze 1,1 m od okraje vozovky, byť čl. 8 odst. 8 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy vyžaduje odstupovou vzdálenost 3 m. Stavba dále nepřípustně zasahuje na sousední pozemek, protože střecha stavby a okapy přesahují nad ulici – pozemek parc. č. XB, což dle žalobkyně neodpovídá požadavkům § 23 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. na čemž nemění nic fakt, že došlo k uzavření soukromoprávní smlouvy mezi stavebníky a osobou s právy k danému pozemku, tj. s městskou částí Praha 12. Žalobkyně v této souvislosti uvádí, že vyhláška č. 501/2006 Sb. má vyšší právní sílu, jelikož se jedná o obecně závazný právní předpis platný pro celé území ČR, a proto není důvod pro to, aby nebyla aplikována na území hl. m. Prahy – dle žalobkyně proto nejsou dané podmínky pro postup dle principu speciality. Vyhláška č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy proto smí obecně platné právní předpisy pouze doplňovat, nikoli jim odporovat, přičemž v této souvislosti vyjádřila žalobkyně nesouhlas se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2017, č. j. 8 As 69/2017-62. 8. Stavba dále nesplňuje dle žalobkyně požadavky na maximální zastavěnost pozemku rodinného domu, jelikož dle čl. 50 odst. 12 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy nesmí přesáhnout u rodinných domů plocha zastavěná nadzemními stavbami přesáhnout 30 % plochy pozemku, přičemž uvedená stavba se rozprostírá celkově na 53,41 % plochy pozemku. Žalobkyně si je vědoma, že ve vztahu k zastavěnosti pozemku byla vydána stavebním úřadem dne 31. 3. 2010 výjimka, ovšem ta byla dle žalobkyně předvídána pro původní navrhovanou přístavbu a nástavbu stávající stavby, ne pro aktuální novostavbu. Mimoto dle žalobkyně předvídala výjimka možnost zastavění 53 % pozemku, dle dokumentace je ovšem zastavěno 53,41 % pozemku, do čehož nadto nejsou zap