17 A 57/2025 – Městský soud v Praze

17 A 57/2025- 92 - text 8 17 A 57/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové v právní věci žalobkyně: proti žalovanému: L. K., narozená X státní příslušnost: Ukrajina bytem X Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 3. 5. 2024, zaevidované pod sp. zn. OAM-0350860/DO-2024 takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 3. 5. 2024 její žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0350860/DO-2024, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 3. 5. 2024, zaevidované pod sp. zn. OAM-0350860/DO-2024. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se žalobou původně podanou u Krajského soudu v Plzni domáhá vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásah žalovaného spočívající v tom, že jí dne 3. 5. 2024 vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň požaduje, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv, a přikázal žalovanému, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu. 2. Žalobkyně je občankou Ukrajiny. Po vypuknutí ozbrojeného konfliktu vycestovala spolu s vnukem z Ukrajiny do Spolkové republiky Německo, kde jí byla udělena dočasná ochrana. Následně se přemístila do ČR, neboť zde žije další její vnuk a vnučka. Rodinná situace se vyvinula tak, že se žalobkyně hodlá starat o svá vnoučata v ČR. Žalobkyně proto podala u žalovaného dne 3. 5. 2024 žádost o dočasnou ochranu, která byla shledána nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“), konkrétně že žalobkyně již požádala o dočasnou ochranou ve Spolkové republice Německo [pozn. soudu: žalobkyně v žalobě uvádí, že se jedná o důvod dle písm. d)]. II. Obsah žaloby 3. Žalobkyně předně uvedla, že jí je známa výluka žádostí o dočasnou ochranu dle Legis Ukrajina ze soudního přezkumu dle § 5 odst. 2 Legis Ukrajina, tuto výluku ovšem shledává žalobkyně rozpornou s právem EU, konkrétně s čl. 29 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). 4. Žalobkyně dále vyjádřila přesvědčení, že důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina odporuje evropskému právu, jelikož bod 16 preambule prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí“), počítá s právem uprchlých osob zvolit si členský stát EU, ve kterém budou požívat práv spojených s dočasnou ochranou, v návaznosti na což byla dle bodu 15 preambule k Prováděcímu rozhodnutí vyloučena možnost aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Žalobkyně též poukázala na operační pokyny k provádění Prováděcího rozhodnutí a čl. 28 směrnice o dočasné ochraně. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě a další související vyjádření 5. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Úvodem podotkl, že žaloba je zřejmě přípustná, a to dle judikatury vztahující se k nepřípustnosti žádosti o udělení dlouhodobého víza. Přípustnost žaloby naopak nelze dovozovat z čl. 29 směrnice o dočasné ochraně. 6. K důvodu nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. c) Legis Ukrajina žalovaný uvedl, že dle Temporary Protection Platform (TPD), žalobkyně požádala o dočasnou ochranu ve Spolkové republice Německo, byla jí udělena, avšak nyní jí již nedisponuje. Byť žalobkyně již není držitelkou dočasné ochrany v jiném členském státě EU, je nutné nadále aplikovat § 5 odst. 1 písm. c) Legis Ukrajina. 7. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022-46, ve kterém Nejvyšší správní soud dovodil konformitu § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s evropským právem, s čímž se žalovaný ztotožnil. Žalovaný rovněž z výluky aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně dovozuje pouze, že členské státy nebudou přemisťovat osoby požívající dočasné ochrany do států, které jim vydaly pobytová oprávnění, ustanovení dle žalovaného neupravuje otázku nepřiznání dočasné ochrany žadatelům, kteří již disponují dočasnou či mezinárodní ochranou jiného členského státu EU – tyto otázky proto dle žalovaného jsou v gesci členských států, což žalovaný podpořil odkazem na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 12. 2023, č. j. 63 A 38/2023-49. 8. V návaznosti na vydání rozsudku Soudního dvora EU (SDEU) ve věci C-753/23 (Krasiliva) zaslal žalovaný soudu své vyjádření. Žalovaný uvedl, že SDEU řešená situace se týkala nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. c) Legis Ukrajina, tj. situace, kdy žadatel měl již dříve požádáno o dočasnou ochranu v jiném členském státě, ale (zatím) nebyla žadateli přiznána. Žádost žalobkyně o dočasnou ochranu byla naopak shledána nepřijatelnou v návaznosti na § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina [pozn. soudu: žalovaný v žádosti žalobkyně vyznačil důvod nepřijatelnosti dle písm. c), což promítl i do vyjádření k žalobě, avšak v pozdějších vyjádřeních se odkazuje důvod nepřijatelnosti dle písm. d)], jelikož žalobkyně byla dle žalovaného držitelkou dočasné ochrany ve Spolkové republice Německo. Žalovaný se rovněž domnívá, že dle logiky směrnice o dočasné ochraně není předpokládán druhotný pohyb osob, jimž byla dočasná ochrana přiznána, mezi jednotlivými členskými státy EU, přičemž český zákonodárce takovou možnost nepřipustil přijetím vstřícnější právní úpravy oproti směrnici o dočasné ochraně. Žalovaný rovněž z bodu 16 preambule k Prováděcímu rozhodnutí nedovozuje neomezené právo pohybu osob požívajících dočasnou ochranu dle Prováděcího rozhodnutí napříč členskými státy EU. Dle žalovaného naopak uvedené ustanovení umožňuje pouze volně si vybrat zemi, ve které daná osoba požádá o dočasnou ochranu. 9. Žalovaný následně zaslal soudu druhé vyjádření navazující na výše zmíněnou judikaturu SDEU a další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (konkrétně se jedná o rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42). Navrhl, aby soud položil SDEU předběžnou otázku ohledně souladu § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s evropským právem a dále vyjádřil nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu ohledně možnosti sekundárního pohybu osob. Dle žalovaného nelze na základě rozsudků SDEU ve spojených věcech C-244/24 a C-290/24, Kaduna, či ve věci C-695/20, Fenix International pouze Prováděcím rozhodnutím (nadto jeho nenormativní částí) zakotvit právo sekundárního pohybu mezi členskými státy, když takové právo nejen není směrnicí o dočasné ochraně zakotveno, ale v kontextu bodu 9 preambule směrnice o dočasné ochraně se jedná o nežádoucí stav. Obdobně dle žalovaného nelze Prováděcím rozhodnutím omezit možnost užití mechanismu solidarity dle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně. Citovaný mechanismus společně s povinností slučování rodinných příslušníků dle čl. 15 směrnice o dočasné ochraně nadto dle žalovaného představují jediné případy dovolených případů druhotného pohybu mezi členskými zeměmi. Žalovaný rovněž podotkl, že cílem tzv. Dublinské úmluvy bylo mimo jiné předejít jevu známému jako asylum shopping tj. situaci, kdy žadatel o poskytnutí mezinárodní ochrany postupně žádá o mezinárodní ochranu ve větším množství států. Z judikatury NSS naopak vyplývá, že by v případech dočasné ochrany u osob dle Prováděcího rozhodnutí mělo dojít k legalizaci jevu temporary protection shopping, což dle žalovaného neodpovídá úmyslu evropského zákonodárce a mimoto by založilo nedůvodně privilegované postavení osob s dočasnou ochranou oproti jiným cizincům či dokonce občanům EU. 10. Žalovaný konečně zaslal soudu třetí vyjádření, a to v návaznosti na prováděcí rozhodnutí Rady ze dne 13. 6. 2025, kterým byla prodloužena dočasná ochrana do března 2027. Žalovaný upozornil, že oproti minulému rozhodnutí o prodloužení došlo v recitálech k několika změnám. Žalobce z nich dovozoval, že druhotný pohyb držitelů dočasné ochrany je nežádoucí a že členský stát by měl žádost osoby, která je držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě, zamítnout bez dalšího. Dle žalovaného