17 A 61/2025 – Městský soud v Praze

17 A 61/2025- 38 - text 10 17 A 61/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého v právní věci žalobkyň: proti žalovanému: a) H. M.a, b) nezletilá M. L., státní příslušnost obou: Ukrajina obě bytem X obě zastoupené spolkem Organizace pro pomoc uprchlíkům, z.s. sídlem Poděbradská 173/5, Praha 9 Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonnými zásahy žalovaného spočívajícími ve vrácení žádostí o dočasnou ochranu ze dne 15. 5. 2025, zaevidovaných pod sp. zn. OAM-0379839/DO-2025 a OAM-0379841/DO-2025, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni a) vrátil dne 15. 5. 2025 její žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0379839/DO-2025, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a) a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně a) o dočasnou ochranu ze dne 15. 5. 2025, zaevidované pod sp. zn. OAM-0379839/DO-2025. III. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni b) vrátil dne 15. 5. 2025 její žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0379841/DO-2025, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. IV. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně b) a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně b) o dočasnou ochranu ze dne 15. 5. 2025, zaevidované pod sp. zn. OAM-0379841/DO-2025. V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhaly vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásahy žalovaného spočívající v tom, že jim dne 15. 5. 2025 vrátil žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné, byly nezákonné. Zároveň žádaly, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejich práv, a přikázal žalovanému, aby obnovil stav před vrácením žádostí o dočasnou ochranu. 2. Žalobkyně jsou občanky Ukrajiny. Po vypuknutí ozbrojeného konfliktu uprchly z Ukrajiny nejprve do ČR, kde získaly dočasnou ochranu, a poté do Rumunska. Následně se rozhodly přestěhovat zpět do ČR. Dne 15. 5. 2025 proto podaly žádosti o dočasnou ochranu v ČR, které byly shledány nepřijatelnými dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“), konkrétně že žalobkyně již získaly dočasnou ochranu v Rumunsku. II. Obsah žaloby 3. Žalobkyně předně poukázaly na § 5 odst. 2 Legis Ukrajina obsahující výluku žádostí o dočasnou ochranu ze soudního přezkumu. Tuto výluku žalobkyně považovaly za rozpornou s právem EU, k čemuž poukázaly na rozsudek Soudního dvora EU (SDEU) ve věci C-753/23 (Krasiliva). 4. Žalobkyně namítaly, že žalovaný nepostupoval v souladu se závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/2024-37, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, a č. j. 1 Azs 336/2024-42. Dle žalobkyň měl žalovaný prověřit, zda žalobkyně skutečně disponují dočasnou či mezinárodní ochranou v jiném státě EU, a pokud ano, tak vyzvat žalobkyně k doložení toho, že učinily kroky k ukončení této dočasné ochrany v jiném státě EU a stanovit jim k tomu přiměřenou lhůtu. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 5. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl žalobu zamítnout. Uvedl, že žalobkyně figurují v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako držitelky dočasné ochrany v Rumunsku. Svědčí o tom znak „tp“ uvedený v rubrice „Type of protection“. Dále uvedl, že z formulace § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal, žádná další podmínka již není třeba. Žalovaný tak neměl jinou možnost než žádosti žalobkyň o dočasnou ochranu vyhodnotit jako nepřijatelné. 6. Žalovaný měl za to, že závěr Nejvyššího správního soudu vyplývající z žalobkyněmi poukazovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stran práva sekundárního pohybu držitelů povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany z žádného právního předpisu nevyplývá. Nadto již v současnosti nemůže obstát. Dne 13. 6. 2025 na základě jednomyslné podpory vyjádřené na Coreperu dne 11. 6. 2025 ministři vnitra na zasedání Rady ministrů vnitra jednomyslně podpořili další roční prodloužení dočasné ochrany. Oproti minulému rozhodnutí o prodloužení došlo v úvodních ustanoveních (tzv. recitálech) k několika změnám. Pro oblast týkající se druhotných pohybů byly odsouhlaseny dva nové recitály. První recitál míří na případy, kdy osoba, která je poživatelem dočasné ochrany v jednom členském státě, požádá o udělení dočasné ochrany v druhém členském státě. Takové žádosti by měly být zamítnuty. Recitál odkazuje i na rozsudek SDEU ve věci Krasiliva (C-753/23) a konkrétně na bod 30 rozsudku. Tento recitál ani rozsudek Soudního dvora EU nepožadují žádnou asistenci orgánů členského státu směrem k poživateli dočasné ochrany, jde-li o zrušení jeho dočasné ochrany v druhém členském státě, jak to vyžaduje judikatura Nejvyššího správního soudu. 7. Skutečnost, že právo sekundárního pohybu držitelů dočasné ochrany ze směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), neplyne, potvrdil i Nejvyšší správní soud ve výše uvedených rozsudcích. Držitelům dočasné ochrany jsou přiznána práva definovaná v kapitole III směrnice o dočasné ochraně. Z žádného z uvedených ustanovení neplyne, že by dotčeným osobám bylo též přiznáno právo sekundárního pohybu v rámci EU. 8. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně má každý členský stát povinnost přijmout opatření za účelem zajištění povolení k pobytu vůči „osobám požívajícím dočasné ochrany“. Tímto termínem směrnice o dočasné ochraně obecně označuje osoby, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí“). Ovšem tuto povinnost nemohou členské státy logicky mít vůči osobám, kterým již bylo oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany některým členským státem vydáno. Ustanovení čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, když stanoví povinnost přijmout opatření, jejichž výsledkem má být vydání povolení k pobytu na území členského státu, totiž používá množného čísla. Tedy ten členský stát, který takové pobytové oprávnění osobě požívající dočasnou ochranu vydal, tuto povinnost splnil i za ostatní členské státy. Byl tím naplněn cíl tohoto ustanovení. Pokud by toto ustanovení mělo dopadat i na osoby, které již toto pobytové oprávnění získaly v jiném členském státě, muselo by znít jinak, a především by nesměla být součástí směrnice ustanovení čl. 15 a 26. 9. Směrnice o dočasné ochraně pro označení osob, kterým již členským státem bylo vydáno povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, používá termínu: „osoby požívající dočasné ochrany na území členského státu“. Jde například o čl. 10, 11, 15 nebo 26 směrnice o dočasné ochraně. Tohoto označení směrnice používá vždy tam, kde reguluje postup členských států vůči osobě, jíž bylo již jedním členským státem pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany vydáno. Povinnost vydat povolení k pobytu osobě, která je již držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, směrnice o dočasné ochraně omezuje pouze na případy uvedené v čl. 15 odst. 6 a také v čl. 26 odst. 4. 10. Ustanovení čl. 15 a 26 směrnice o dočasné ochraně by byla naprosto zbytečná, pokud by z čl. 8 vyplývala členským státům povinnost udělit oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany i těm osobám požívajícím dočasné ochrany, kterým již bylo pobytové oprávnění z tohoto titulu vydáno v jiném členském státě. Směrnice by pak nemusela řešit slučování rodin ani přesuny osob požívajících dočasné ochrany z kapacitních důvodů. 11. Závěr Nejvyššího správního soudu o druhotném pohybu vysídlených osob považoval žalovaný za nesprávný, neboť nevyplývá z Prováděcího rozhodnutí ani z dohody o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Tento článek upravuje pouze povinnosti členských států navzájem, když zavazuje členský stát, který osobě požívající dočasné ochrany vydal povolení k pobytu na svém území, aby ji převzal zpět na své území v případě, že se na území jiného členského státu nachází neoprávněně. Nepoužívání čl. 11 mezi členskými státy samo o sobě nemůže založit osobě požívající dočasné ochrany, které bylo