17 A 84/2025 – Městský soud v Praze

ECLI: ECLI:CZ:MSPH:2025:17.A.84.2025.29
Datum: 2025-09-30
Z rozhodnutí: Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera a soudců Vadima Hlavatého a Marka Zimy v právní věci…
17 A 84/2025- 29 - text 7 17 A 84/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera a soudců Vadima Hlavatého a Marka Zimy v právní věci žalobkyně: proti žalovanému: Y. P., narozena XXX státní příslušnost Ukrajina bytem XXX Ministerstvo vnitra sídlem Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 19. 5. 2025, zaevidované pod sp. zn. OAM-0380247/DO-2025, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 19. 5. 2025 její žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0380247/DO-2025, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 19. 5. 2025, zaevidované pod sp. zn. OAM-0380247/DO-2025. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu a obsah žaloby 1. Žalobkyně se žalobou domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, Ministerstva vnitra České republiky, který měl spočívat ve vrácení její žádosti o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 19. 5. 2025, evidované pod č. j. OAM-0380247/DO-2025, jakožto nepřijatelné. Žalobkyně tvrdí, že takový postup žalovaného byl v rozporu s právem Evropské unie a představoval nezákonný zásah do jejích veřejných subjektivních práv. 2. Podle žalobních tvrzení se žalobkyně dne 19. 5. 2025 dostavila do Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině v Praze, kde podala žádost o dočasnou ochranu. Žalovaný jí však žádost vrátil s odůvodněním, že je nepřijatelná, neboť žalobkyně měla být dle údajů v systému Temporary Protection Platform (TPD) držitelkou dočasné ochrany v Irsku. Žalobkyně však uvádí, že v Irsku nikdy o dočasnou ochranu nežádala, tuto zemi navštívila pouze jednou za účelem turistiky, a že se snažila situaci řešit s irskými úřady, což dokládala emailovou komunikací. 3. Žalobkyně dále namítá, že § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“), které vylučuje soudní přezkum rozhodnutí o nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu, je v rozporu s právem Evropské unie, konkrétně s čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES a čl. 47 Listiny základních práv EU. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 27. 2. 2025 ve věci C-753/23 Krasiliva, který podle ní potvrzuje právo žadatele na účinný soudní prostředek nápravy proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné. 4. Žalobkyně rovněž poukazuje na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu, která dle jejího názoru jednoznačně konstatuje, že § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, na jehož základě žalovaný označil její žádost za nepřijatelnou, je v rozporu s právem Evropské unie a nelze jej aplikovat. Podle této judikatury má žalovaný povinnost žádost věcně posoudit, a to i v případě, že žadatel v minulosti obdržel dočasnou ochranu v jiném členském státě EU. V takovém případě má žalovaný ověřit, zda žadatel touto ochranou stále disponuje, a pokud nikoliv, má mu dočasnou ochranu v České republice udělit. 5. Žalobkyně tvrdí, že učinila nezbytné kroky k ukončení případného pobytového oprávnění v Irsku, a že žalovaný měl ověřit, zda k jeho zániku skutečně došlo. V žádném případě však neměl její žádost označit za nepřijatelnou. Postup žalovaného proto považuje za nezákonný zásah. 6. Žalobkyně navrhuje, aby soud prohlásil zásah žalovaného spočívající ve vrácení její žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné za nezákonný a zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti. II. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 7. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 4. 8. 2025, v němž uvedl, že žádost žalobkyně o udělení dočasné ochrany byla vyhodnocena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, neboť žalobkyně figuruje v systému Temporary Protection Platform jako držitelka dočasné ochrany v Irsku. Tuto skutečnost dokládá údaj „tp“ v rubrice „Type of protection“, který označuje platné povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany. 8. Žalovaný dále uvedl, že žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, které by umožňovaly udělení dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny ani z důvodů zvláštního zřetele. Vzhledem k tomu, že žalobkyně již požívá dočasné ochrany v jiném členském státě EU, nebylo podle žalovaného možné její žádost v České republice přijmout. 9. K námitce žalobkyně, že § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina odporuje právu Evropské unie, žalovaný uvedl, že si je vědom judikatury Nejvyššího správního soudu, která dovozuje právo na tzv. sekundární pohyb držitelů dočasné ochrany v rámci EU. S tímto výkladem se však žalovaný neztotožňuje. Argumentuje, že takové právo nevyplývá ani ze směrnice 2001/55/ES, ani z rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-753/23 Krasiliva, který se podle něj k této otázce výslovně nevyjádřil. 10. Žalovaný dále poukazuje na aktuální prováděcí rozhodnutí Rady EU č. 2025/1460, které podle jeho názoru potvrzuje, že žádosti o dočasnou ochranu mají být zamítnuty, pokud žadatel již požívá této ochrany v jiném členském státě. Citované recitály tohoto rozhodnutí podle žalovaného vylučují povinnost členského státu udělit dočasnou ochranu osobě, která již takové oprávnění získala jinde. 11. V rozsáhlé argumentaci žalovaný rozebírá jazykový, systematický i teleologický výklad směrnice 2001/55/ES a dovozuje, že členský stát má povinnost vydat povolení k pobytu pouze osobě, která dosud žádné takové oprávnění nezískala. Výjimky, jako je sloučení rodiny nebo přemístění z kapacitních důvodů, jsou podle něj výslovně upraveny v článcích 15 a 26 směrnice, a nelze je rozšiřovat výkladem. 12. Žalovaný rovněž upozorňuje, že Česká republika v červnu 2024 formálně odstoupila od politické dohody členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice 2001/55/ES, což podle něj znamená, že ve vztahu k ČR se tento článek opět uplatňuje. Z tohoto důvodu považuje právní názor Nejvyššího správního soudu za neudržitelný. 13. V závěru svého vyjádření žalovaný shrnuje, že § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina je podle jeho názoru v souladu s unijním právem, a že byl oprávněn žádost žalobkyně vyhodnotit jako nepřijatelnou. Navrhuje proto, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. III. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze 14. Městský soud v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s.). 15. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobkyně i žalovaný s tímto postupem souhlasili, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Veškeré podklady a listiny, z nichž soud vycházel a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy v žalobkyní i žalovaným doložených písemnostech, které byly oběma stranám předem známy, a nebylo navrženo provedení dalších důkazních prostředků. 16. Úvodem soud uvádí, že žaloba v této věci je přípustná, jelikož SDEU ve věci Krasiliva dovodil, že čl. 47 Listiny základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. V kontextu řečeného je tudíž § 5 odst. 2 Legis Ukrajina rozporný s čl. 47 Listiny základních práv EU, soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení. 17. Žaloba je důvodná. 18. SDEU se sice ve věci Krasiliva explicitně nezabýval otázkou nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, tj. případem, kdy žadatel již disponuje dočasnou či mezinárodní ochranou jiného členského státu EU, na uvedené rozhodnutí SDEU ovšem navázal Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42. Z nich vyplývá, že důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina je rozporný s právem EU. Žádost je nutné ve správním řízení projednat věcně, přičemž žadateli, který již disponuje dočasnou ochranou či jiným dlouhodobým pobytovým oprávněním v členské zemi EU, je nutné umožnit nechat si existující dočasnou či mezinárodní ochranu zneplatnit. Učiní-li tak, bude mu udělena dočasná ochrana, v opačném případě bude jeho žádost zamítnuta. 19. Úvahy žalovaného stran neupravení druhotného pohybu ve směrnici o dočasné ochraně jsou v rozporu s recentní výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu. V ní je totiž dovozeno, že mají-li osoby dle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vys

Citovaná ustanovení

§ 103 (150/2002 Sb.)§ 51 (150/2002 Sb.)§ 60 (150/2002 Sb.)§ 82 (150/2002 Sb.)§ 87 (150/2002 Sb.)§ 11 (549/1991 Sb.)§ 5 (65/2022 Sb.)