17 A 95/2025 – Městský soud v Praze

17 A 95/2025- 30 - text 7 17 A 95/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého v právní věci žalobkyně: proti žalovanému: I. S., státní příslušnost Ukrajina bytem X Ministerstvo vnitra Se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 21. 7. 2025, zaevidované pod sp. zn. OAM-0399541/DO-2025, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 21. 7. 2025 její žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0399541/DO-2025, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 21. 7. 2025, zaevidované pod sp. zn. OAM-0399541/DO-2025. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásah žalovaného spočívající v tom, že jí dne 21. 7. 2025 vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň požaduje, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv a přikázal žalovanému, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu. 2. Žalobkyně je občankou Ukrajiny. Po vypuknutí ozbrojeného konfliktu vycestovala z území Ukrajiny za sestrou do Španělska, kde jí byla udělena dočasná ochrana. V té době již byla žalobkyně v dlouhodobém vztahu se svým partnerem, který získal dočasnou ochranu v ČR. Dne 12. 7. 2024 žalobkyně s partnerem uzavřela v ČR manželství. Následně se žalobkyně vrátila na Ukrajinu, a to za účelem péče o nemocnou matku, která dne 12. 6. 2025 zemřela. Žalobkyně se poté rozhodla Ukrajinu opustit a vydat se za svým manželem do ČR. Žalobkyně proto podala u žalovaného dne 21. 7. 2025 žádost o dočasnou ochranu, která byla shledána nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“), konkrétně že získala dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě EU. II. Obsah žaloby 3. Žalobkyně předně uvedla, že je jí známa výluka žádostí o dočasnou ochranu dle Legis Ukrajina ze soudního přezkumu dle § 5 odst. 2 Legis Ukrajina, tuto výluku ovšem shledávala žalobkyně rozpornou s právem EU, konkrétně s čl. 29 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). K tomu žalobkyně poukázala na rozsudek Soudního dvora EU (SDEU) ve věci C-753/23 (Krasiliva). 4. Žalobkyně dále vyjádřila přesvědčení, že důvody nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina odporují evropskému právu, jelikož bod 16 preambule prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí č. 1“), počítá s právem uprchlých osob zvolit si členský stát EU, ve kterém budou požívat práv spojených s dočasnou ochranou, v návaznosti na což byla dle bodu 15 preambule k Prováděcímu rozhodnutí č. 1 vyloučena možnost aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Žalobkyně tak měla za to, že § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina je v rozporu s čl. 28 směrnice o dočasné ochraně, s čl. 15 preambule Prováděcího rozhodnutí č. 1 a s čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí č. 1. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42, a ze dne 17. 7. 2025, č. j. 1 Azs 111/2025-38. 5. Závěrem poznamenala, že její dočasná ochrana ve Španělsku je pravděpodobně stále platná. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 6. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl, aby soud žalobu zamítl. Dále poukázal na skutečnost, že žalobkyně figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako držitelka dočasné ochrany ve Španělsku. Svědčí o tom, znak „tp“ uvedený v rubrice „Type of protection“. Dále uvedl, že z formulace § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal, žádná další podmínka již není třeba. Žalovaný tak neměl jinou možnost, než žádost žalobkyně o dočasnou ochranu vyhodnotit jako nepřijatelnou. Dále žalovaný poukázal na to, že manželství žalobkyně uzavřela až po dni 24. 2. 2022. 7. Dále se žalovaný vymezil proti recentní judikatuře Nejvyššího správního soudu (konkrétně proti rozsudkům ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, a č. j. 1 Azs 336/2024-42). Žalovaný pokládá závěry těchto rozsudků za nesprávné, protože dle žalovaného ze směrnice o dočasné ochraně ani českých právních předpisů neplyne právo druhotného pohybu uprchlíků mezi členskými státy EU, přičemž Nejvyšší správní soud tento závěr dovodil toliko z výkladových stanovisek Evropské komise jakožto soft-law. Dle žalovaného ovšem čl. 5 Prováděcího rozhodnutí č. 1 nedopadá na osoby, které již získaly pobytové oprávnění v některém členském státu EU. Pokud by tomu tak mělo být, byl by dle žalovaného formulován jinak, což dovozuje z toho, že směrnice o dočasné ochraně místy užívá pojem osoby požívající dočasné ochrany na území členského státu. Obdobně dle žalovaného je citované rozšíření aplikace Prováděcího rozhodnutí č. 1 v rozporu se systematickým i teleologickým výkladem směrnice o dočasné ochraně – taková aplikace by jednak vyprázdnila instituty mechanismu solidarity dle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně, i povinnost slučování rodinných příslušníků dle čl. 15 směrnice o dočasné ochraně, což představuje dle žalovaného výjimečné případy směrnicí o dočasné ochraně předvídaného druhotného pohybu mezi členskými státy EU, jednak lze z vícero pasáží v preambuli směrnice o dočasné ochraně dovodit, že je druhotný pohyb uprchlíků mezi členskými státy EU nežádoucí. 8. Nesprávnost závěrů Nejvyššího správního soudu dovozuje žalovaný z následujícího. Zaprvé bylo cílem původní dohody členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně rovnoměrné rozprostření žadatelů o dočasnou ochranu po všech členských státech, ne umožnění jejich druhotného pohybu, tudíž toto právo nemohlo být pouze na tomto základě založeno. Ustanovení čl. 11 směrnice o dočasné ochraně má na uprchlíky pouze sekundární vliv, protože zavazuje k povinnostem členské státy EU. Případná absence mechanismu povinného navracení uprchlíků do země poskytující dočasnou ochranu dle žalovaného proto nezakládá právo druhotného pohybu mezi členskými státy. 9. Žalovaný dovozuje, že z nově zavedených recitálů prováděcího rozhodnutí Rady 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382, (dále jen „Prováděcí rozhodnutí č. 2“) již vyplývá dostatečně jasně, že evropské právo nezavedlo v případě ukrajinských uprchlíků žádné právo druhotného pohybu, což ostatně odpovídá skutečně projevené vůli členských států. Žalovaný je v této souvislosti přesvědčen, že evropské právo umožňuje osobě opětovně nabýt dočasnou ochranu, ovšem pouze ve státě, ve kterém již dočasnou ochranu v minulosti získala. IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze 10. Městský soud v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s.). 11. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobkyně i žalovaný s tímto postupem souhlasili, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Veškeré podklady a listiny, z nichž soud vycházel a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy v žalobkyní i žalovaným doložených písemnostech, které byly oběma stranám předem známy, a nebylo navrženo provedení dalších důkazních prostředků. 12. Úvodem soud uvádí, že žaloba v této věci je přípustná, jelikož SDEU ve věci Krasiliva dovodil, že čl. 47 Listiny základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. V kontextu řečeného je tudíž § 5 odst. 2 Legis Ukrajina rozporný s čl. 47 Listiny základních práv EU, soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení. 13. Žaloba je důvodná. 14. Sou