9 As 89/2024 — Nejvyšší správní soud

17 Ad 17/2024- 64 - text  13 17 Ad 17/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobce: proti žalovanému: DEVĚTSIL JST, s.r.o., IČO: 252 16 791 se sídlem Plzeň, Purkyňova 3032/15 zastoupený advokátem doc. JUDr. Janem Kocinou, Ph.D. se sídlem Plzeň, Malá 43/6 Ministerstvo zdravotnictví se sídlem Praha 2, Palackého nám. 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 8. 2024, č. j. MZDR 20711/2024-4/OLZP, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv ze dne 3. 2. 2021, č. j. sukl32677/2021, sp. zn. sukls175599/2018. Uvedeným rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 103 odst. 6 písm. g) zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o léčivech“). Tohoto správního deliktu se dopustil tím, že a) jako provozovatel lékárny Samaritán, na adrese Fr. Ondříčka 1088/2, 340 11 České Budějovice, v období od ledna 2014 do listopadu 2016 použil v rozporu s § 82 odst. 4 zákona o léčivech k distribuci podle § 5 odst. 5 tohoto zákona celkem 19 101 balení registrovaných léčivých přípravků v celkové hodnotě 12 787 353,58 Kč, které odebral jako provozovatel lékárny pro potřeby své lékárny, a tato balení distribuoval zahraničním odběratelům, b) jako provozovatel lékárny Samaritán – odloučeného oddělení výdeje léčiv, na adrese Sokolská 87, 373 63 Ševětín, v období od května 2015 do dubna 2017 použil v rozporu s § 82 odst. 4 zákona o léčivech k distribuci dle § 5 odst. 5 tohoto zákona celkem 16 482 balení registrovaných léčivých přípravků v celkové hodnotě 12 447 086,37 Kč, tato balení distribuovala ze skladu kontrolované lékárny – odloučeného oddělení výdeje léčiv – zahraničním odběratelům, v obou případech třem slovenským společnostem. Za spáchání výše uvedeného správního deliktu byla žalobci uložena pokutu dle § 107 odst. 1 písm. e) zákona o léčivech ve výši 9 000 000 Kč. 2. Žalovaný v dané věci rozhodoval již podruhé, když jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2024, č. j. 9 As 89/2024-52. Důvodem zrušení předchozího rozhodnutí žalovaného byl závěr Nejvyššího správního soudu, podle kterého žalovaný nedostatečně odůvodnil jednotný záměr u pokračování ve správním deliktu, ze kterého byl žalobce shledán vinným. II. Obsah žaloby 3. V prvním žalobním bodě žalobce namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, pokud jde o posouzení jednotného záměru žalobce. Žalobce byl přesvědčen, že žalovaný nedostatečně reflektoval závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 89/2024, a tedy že napadené rozhodnutí nesplňuje podmínky pro uznání žalobce vinného z pokračování deliktního jednání. Dle žalobce nebyl naplněn jednotný záměr. 4. Tvrdil, že jeho jednání může být posouzeno pouze jako opakování přestupku. Žalobce nebyl veden jednotným záměrem a jednotný záměr ani nebyl předmětem dokazování. Žalovaný neprovedl žádné další dokazování, ač na to byl Nejvyšším správním soudem výslovně upozorněn. Žalovaný se při prokázání jednotného záměru snažil vytvořit domněnky, které nejsou podloženy důkazy (viz strana 16 a 17). Žalovaný omezil odůvodnění ve vztahu k jednotnému záměru na to, že žalobce: (1) musel počítat i s jiným odbytem objednaných léků než ve svých lékárnách, (2) by neobjednával větší množství léků, pokud by je nechtěl distribuovat do jiných lékáren a (3) měl zájem dodávat léčivé přípravky do zahraničí. 5. Žalobce namítal, že závěry žalovaného nejsou podloženy žádnými důkazy a jedná se o čistě spekulativní závěry. Žalovaný se spokojil s tím, že alternativně může dokazovat jednotný záměr z nepřímých důkazů, nicméně o primární dokazování a zjišťování toho, zda k porušení zákonné povinnosti došlo úmyslným jednáním, se žalovaný nepokusil a nevysvětlil, z jakého důvodu tak neučinil. Žalovaný dovodil, že se muselo jednat o jednotný záměr žalobce, jelikož k útokům docházelo opakovaně. Žalovaný však opominul závěr rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2019, č. j. 6 As 379/2018-40. Běžná praxe poskytování přípravků v režimu § 82 odst. 4 zákona o léčivech a množství poskytnutých přípravků neznamenají, že se jedná o záležitost nezákonnou. 6. Žalobce tvrdil, že žádný úmysl (a to ani nepřímý) jednat protiprávně neměl. Z povahy věci se tak nemůže jednat o pokračující delikt. 7. Dále žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2024, č. j. 1 As 217/2023-28 (bod 26), s tím, že žalovaný dokazování tímto směrem nevedl a není tedy schopen objektivně posoudit všechny individuální podmínky vztahují se k žalobci, jeho stavu v době jednání, skladových zásob v lékárně apod. Bez dalšího provedeného dokazování nemůže žalovaný objektivně posoudit jednotný záměr žalobce. 8. Konečně žalobce poukázal na skutečnost, že ani nemohl dlouhodobě plánovat použití přípravků za tímto účelem, neboť jednotlivé požadavky a dohody vznikly vždy ad hoc podle aktuálního stavu zásob a aktuálního požadavku konkrétní lékárny. V takovém případě nemůže být řeč o jednotném záměru žalobce, neboť vždy se řešila aktuální situace. Správní orgány neprokázaly opak a v tomto ohledu jsou jejich rozhodnutí vadná. 9. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítal vady výroku napadeného rozhodnutí. Uvedl, že přestože byl žalovaný opakovaně poučen, nebyl ani v rámci napadaného rozhodnutí schopen ve výroku rozhodnutí uvést, zda se jedná o pokračujících delikt, či nikoliv. K tomu žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2022, č. j. 10 As 52/2021-144. 10. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítal nedostatečné posouzení zániku odpovědnosti žalobce za přestupek. Uvedl, že nedostatečné prokázání jednotného záměru znamená, že jednání žalobce nelze považovat za pokračující přestupek. Dle žalobce je tak nutné zabývat se otázkou zániku odpovědnosti žalobce za přestupek ve vztahu ke každému skutku, který je součástí souběhu přestupků (jejich opakování). K zániku jeho odpovědnosti za přestupky došlo uplynutím pěti let od spáchání každého jednotlivého přestupku, který je součástí souběhu (resp. opakování) přestupků. Odpovědnost žalobce tak v podstatném rozsahu zanikla. 11. K tomu žalobce poukázal na to, že plynutím času slábne, až docela zanikne potřeba trestněprávní, respektive správněprávní reakce na čin jak z hlediska generální, tak individuální prevence (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20), z toho důvodu je na místě i u jednotlivých nepromlčených přestupků ukládat sankci mírnější. Předmětem posouzení žalovaného bylo jednání žalobce, k němuž došlo již před 4 až 5 lety. Není tak namístě ukládat žalobci tak citelnou sankci. 12. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce namítal, že jeho jednání bylo prekludováno. 13. V pátém žalobním bodě rozporoval odůvodnění výše uložené pokuty. Předně tvrdil, že závěr správního orgánu prvního stupně, že uložená pokuta odpovídá jeho rozhodovací praxi v obdobných případech, je nepřezkoumatelný a neodůvodněný. Ve věci tak došlo k porušení zásady objektivity při ukládání správní sankce. 14. Dále žalobce poukázal na závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, Sb. NSS 2092/2010, s tím, že správní orgány mají hodnotit majetkové poměry pachatele správního deliktu ke dni svého rozhodování. Namítal, že bylo povinností správního orgánu zjišťovat z úřední povinnosti ekonomickou situaci žalobce k datu jeho rozhodnutí. Správnímu orgánu prvního stupně nic nebránilo, aby si pro účely stanovení výše pokuty vyžádal podklady od jiných správních orgánů či orgánů veřejné moci, event. přímo od žalobce, to však neučinil. Žalovaný pak zjistil toliko údaje z „justice“, ve kterém odkazuje na účetní závěrky založené do sbírky listin. Tento odkaz dle žalobce nemůže být považován za komplexní majetkové šetření správního orgánu ve vztahu k situaci žalobce. 15. Žalobce rovněž tvrdil, že žalovaný měl reflektovat i dlouhý časový úsek od jednotlivých jednání vymezených v rozhodnutí a také to, že k průtahům došlo zejména ze strany správních orgánů, které svým pochybením zapříčinily vady původního rozhodnutí. 16. Uložená sankce je dle žalobce nepřiměřená a vymyká se běžné praxi. Žalovaný neuvedl, z jakého důvodu přistoupil k uložení sankce ve výši 9 mil. Kč. Pouze sdělil, že se jedná o typově nejzávažnější jednání s možností uložit sankci až 20 mil. Kč. Přesná výše sankce nicméně není dále zdůvodněna. 17. Závěrem žaloby žalobce požádal soud, aby sankci uloženou ve zcela zjevně nepřiměřené výši snížil, event. aby s přihlédnutím ke všem okolnostem případu o