Městský soud v Praze 18 A 43/2024 – Zánik odpovědnosti za přestupek

Žalobce se žalobou podanou dne 1. 7. 2024 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2024, čj. MZP/2024/210/1045 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Praha (dále též „správní orgán prvního stupně“ nebo „inspekce“) ze dne 19. 1. 2024, čj. ČIŽP/41/2024/734 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Žalobce se rovněž domáhá zrušení prvostupňového rozhodnutí.

Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání následujících přestupků: - podle § 121 odst. 1 písm. o) zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“), kterého se měl dopustit tím, že v rozporu se schváleným provozním řádem zařízení k využívání, sběru nebo výkupu autovraků s přiděleným IČZ CZ00336 z listopadu 2009 (dále jen „provozní řád zařízení“) soustředil ke dni kontroly 29. 11. 2022 odpad kat. č. 16 01 06 v počtu 89 kusů mimo vodohospodářsky zabezpečenou plochu; - podle § 125 odst. 2 písm. w) zákona č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o VUŽ“), kterého se měl dopustit tím, že v průběžné evidenci o produkci a nakládání s odpady za rok 2022 do data kontroly 29. 11. 2022 vykázal chybné a neúplné údaje, stejně jako v hlášení o sběru a zpracování autovraků za rok 2021; - podle § 125 odst. 2 písm. w) zákona o VUŽ, kterého se měl dopustit tím, že inspekci nepředložil samostatně vedenou evidenci materiálů a částí k opětovnému použití za uplynulou část roku 2022 do data kontroly 29. 11. 2022; za což mu byla v souladu s § 41 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), uložena pokuta za přestupek nejpřísněji trestný, tedy za přestupek podle § 121 odst. 1 písm. o) zákona o odpadech, a to ve výši 250 000 Kč. Žalobci byla rovněž uložena povinnost k náhradě nákladů řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč.

Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 30. 4. 2024.

Žalovaný nejprve rekapituloval zjištění správního orgánu prvního stupně. Žalobce byl v době spáchání přestupků provozovatelem zařízení k využívání, sběru nebo výkupu autovraků s přiděleným IČZ CZ00336 (dále jen „zařízení žalobce“) na základě souhlasu Krajského úřadu Středočeského kraje vydaného rozhodnutím ze dne 9. 12. 2009, čj. 177806/2008/KUSK OŽP/Ko (dále též „souhlas Krajského úřadu“), jehož součástí je provozní řád zařízení. Žalobce je v souladu s § 102 odst. 1 písm. d) zákona o VUŽ zpracovatelem vozidel s ukončenou životností a zároveň je prodejcem náhradních dílů. Zařízení žalobce se nachází v areálu bývalého velkokapacitního kravína, nyní areálu Autoland Sluštice, na pozemcích parc. č. 723, 724, 725, 733, 858 a 860 v k. ú. Sluštice.

Inspekce provedla v zařízení žalobce dne 17. 8. 2022 neohlášenou kontrolu a posléze dne 29. 11. 2022 proběhla již ohlášená kontrola, ze které byl téhož dne pořízen záznam o kontrolních úkonech čj. ČIŽP/41/2022/12733 (dále jen „záznam z kontroly dne 29. 11. 2022“). Následně byl vyhotoven protokol o kontrole ze dne 11. 8. 2023, čj. ČIŽP/41/2023/9126, a dne 30. 10. 2023 bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení řízení o přestupcích ze dne 18. 10. 2023, čj. ČIŽP/41/2023/11087 (dále jen „oznámení o zahájení řízení“). Dne 19. 1. 2024 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, proti kterému se žalobce v celém rozsahu odvolal, přičemž navrhoval jeho zrušení a zastavení řízení.

Žalovaný rovněž rekapituloval odvolací argumentaci žalobce, která se ve své podstatě shoduje s nyní uplatněnými žalobními body. Ve stručnosti žalobce namítal, že: - byl zkrácen na svých procesních právech, protože mu nebylo umožněno vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před skončením řízení; - nebyla naplněna formální ani materiální stránka přestupku podle § 121 odst. 1 písm. o) zákona o odpadech, protože pozemky, na kterých se autovraky nacházely, jsou vodohospodářsky zabezpečenými plochami; - se na předmětných pozemcích nacházely „komplexní opětovně použitelné díly“ tedy zboží, a nikoliv odpad, a proto nebyla dána pravomoc inspekce k projednání přestupku; - jeho odpovědnost za případné přestupky spáchané přede dnem 30. 10. 2020 již zanikla v důsledku promlčení; - postup inspektorů při kontrole byl nesprávný.

Námitku žalobce, že mu nebylo v rozporu s § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), umožněno vyjádřit se k podkladům napadeného rozhodnutí, odmítl žalovaný jako nedůvodnou. Usnesením inspekce ze dne 16. 11. 2023, které bylo žalobci doručeno dne 27. 11. 2023, byl žalobce mimo jiné upozorněn na skutečnost, že ústní jednání není nezbytné pro zjištění stavu věci, že má možnost v řízení písemně vyjádřit své stanovisko a že před vydáním rozhodnutí má právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Žalobce dne 21. 12. 2023 prostřednictvím svého právního zástupce nahlížel do spisu a využil tak svého práva seznámit se s podklady řízení, přičemž spis obsahoval všechny podklady, na jejichž základě bylo následně vydáno prvostupňové rozhodnutí. Skutečnost, že se žalobce za této situace k podkladům písemně nevyjádřil, není možno považovat za procesní vadu řízení. Žalobce měl možnost vyjádřit se od začátku řízení, tj. ode dne doručení oznámení o zahájení řízení dne 30. 10. 2023, a neučinil tak ani přesto, že mu informace o této možnosti byla zopakována v usnesení ze dne 16. 11. 2023.

Žalovaný souhlasil s žalobcem, že pojem vodohospodářsky zabezpečená plocha není v právních předpisem jasně definován, nicméně zdůraznil, že se v projednávané věci jedná o komplexnější problematiku, než jak je prezentována žalobcem. Žalovaný je povinen vycházet ze schváleného a stále platného provozního řádu zařízení, který byl Krajským úřadem Středočeského kraje schválen s podmínkou, že dojde-li k jakékoli změně, musí být tato skutečnost neodkladně oznámena. Jestliže žalobce tvrdí, že předmětné pozemky nebyly zahrnuty jako vodohospodářsky zabezpečené plochy do provozního řádu zařízení z důvodu absence vlastnictví k nim, nic mu po nabytí jejich vlastnictví nebránilo v tom, aby provozní řád zařízení změnil a nechal vodoprávní úřad posoudit, zda jsou tyto pozemky skutečně vodohospodářsky zabezpečené. Vodohospodářsky zabezpečenou plochou je prokazatelně pouze plocha, která je takto označena v provozním řádu zařízení žalobce. Není možné spokojit se pouze s tvrzením žalobce, že předmětné plochy jsou vodohospodářsky zabezpečené, aniž tato skutečnost byla posouzena a aprobována autoritativním orgánem. Materiální stránka daného přestupku, tj. společenská škodlivost, byla naplněna již tím, že v daném případě mohlo dojít k ohrožení právními předpisy chráněného společenského zájmu, kterým je ochrana životního prostředí.

Žalovaný se rovněž zabýval pojmem „komplexní opětovně použitelný díl“, přičemž uzavřel, že tento pojem není právními předpisy definován, nicméně je zřejmé, že jej není možné zaměňovat s pojmem vozidlo s ukončenou životností nebo s pojmem opětovně použitelný díl, neboť by se jednalo o obcházení zákona. Vozidlo s ukončenou životností je v souladu s § 3 odst. 1 písm. k) zákona o VUŽ odpadem, přičemž jeho části, které lze ještě použít na náhradní díly pro jiná vozidla, je možné zpracovat jako opětovně použitelné díly. Opětovně použitelným dílem může být jakákoli součást vozidla s výjimkou karoserie, případně její části, pokud je na ní zachyceno identifikační číslo vozidla (dále jen „VIN“). Takový díl přestává být odpadem a stává se opětovně použitelným dílem až poté, co byl zpracovatelem kvalifikovaně demontován a v souladu s § 11 odst. 1 písm. m) zákona o odpadech zkontrolován, zda je funkční, očištěn a případně opraven. Na vodohospodářsky nezabezpečené ploše v zařízení žalobce se nacházelo celkem 89 autovraků, které byly výrazně rozebrány a nesplňovaly definici opětovně použitelného dílu, neboť jako celek je nebylo možné bez jakékoli další úpravy použít pro další vozidlo. Žalovaný dále zdůraznil, že skutečnost, že u některých vozidel s ukončenou životností nebyl zjištěn VIN, navíc dokládá, že se jednalo o jejich konečné zpracování a nemohly tedy být označeny jako opětovně použitelné díly. Aby se mohlo jednat o zboží a nikoli o odpad, je nezbytné, aby movitý majetek nacházející se na předmětných pozemcích splňoval definici opětovně použitelného dílu. V daném případě se jednalo o odpad, a proto měla inspekce v dané věci pravomoc.

Následně se žalovaný zabýval námitkou promlčení vznesenou žalobcem. Inspekce klade žalobci za vinu chybné hlášení o sběru a zpracování autovraků za rok 2021 a dále chybnou průběžnou evidenci o produkci a nakládání s odpady za rok 2022. Inspekce jednoznačně prokázala náhledem do evidence MAISOH, že autovraky, o něž v daném případě šlo, jsou vozidly s ukončenou životností, která byla přijata do zařízení žalobce v letech 2017 až 2020, neboť u nich identifikovala VIN. Jestliže se vozidla s ukončenou životností z předešlých let nacházela na předmětných pozemcích, byl žalobce povinen je vykázat bez ohledu na to, ze kterého roku pocházela. Dané nedodržení právních předpisů nemohlo být promlčeno, neboť se fakticky nevztahovalo k evidenci za roky 2017 až 2020, ale za roky 2021 a 2022. Žalobci bylo dále kladeno za vinu, že v roce 2022 vůbec nevedl samostatnou evidenci materiálů a částí k opětovnému použití v souladu s § 109 odst. 2 písm. g) zákona o VUŽ, tudíž ani toto jednání nemohlo být promlčeno. Jednotlivé skutky byly spáchány v několika časových úsecích a promlčecí doba začala běžet až 30. 11. 2022, tedy den po proběhlé ohlášené kontrole, a byla přerušena dne 30. 10. 2023, a to doručením oznámení o zahájení řízení žalobci.

Nakonec se žalovaný zabýval námitkami žalobce k průběhu kontroly dne 29. 11. 2022. Uvedl, že oznámení o provedení kontroly ze dne 7. 11. 2022, čj. ČIŽP/41/2022/11871, bylo žalobci doručeno dne 14. 11. 2022. Žalobce byl seznámen s tím, že se kontroly bude účastnit více inspektorů, a bylo evidentní, že tito pro zajištění řádné kontroly celého zařízení mohou vykonávat kontrolu separovaně. Inspektoři se snažili co nejméně zasahovat do provozu zařízení žalobce, nicméně zjištění skutkového stavu na místě bylo komplikováno zejména nedodržením plochy potřebné pro uskladnění jednoho autovraku, která měla včetně přístupových uliček dle provozního řádu zařízení činit cca 6,5 m². Žalobce se mohl obávat poškození vozidel s ukončenou životností, nicméně z fotografické dokumentace je zřejmé, že vozidla byla do značné míry rozebraná a jejich karoserie nebyly v neporušeném stavu. Způsob kontroly tudíž vozidla s ukončenou životností nemohl znehodnotit více, než již byla znehodnocena. Případné způsobení škody v rámci kontrolní činnosti navíc není způsobilé zpochybnit kontrolní zjištění a kontrolu jako takovou. Inspekce neklade žalobci za vinu, že nebyla předložena evidence o produkci a nakládání s odpady, ale to, že evidence obsahuje chybné údaje. Elektronická evidence, do které inspektoři dle žalobce odmítli nahlédnout, byla vedena v programu, který neposkytuje nebo nezpracovává data v souladu s právními předpisy, není tak možné se na ni odvolávat. Žalovaný zhodnotil navrhované důkazy svědeckými výpověďmi jako bezpředmětné, neboť problematika nakládání s „komplexními opětovně použitelnými díly“ je problematikou právní a výslech navrhovaných svědků nemůže změnit ani objasnit obsah pojmů uvedených v relevantních právních předpisech. Rovněž zjištění, zda kapalina ve vozidlech s ukončenou životností byla voda nebo se jednalo o látku životnímu prostředí nebezpečnou, nebylo pro naplnění materiální stránky přestupku důležité. Nejen kapaliny ve vozidlech obsažené, ale vozidla s ukončenou životností jako celek jsou nebezpečná pro životní prostředí, a proto je nutné je skladovat na vodohospodářsky zabezpečených plochách. Žalovaný má tedy za to, že ustanovení § 9 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád“), porušeno nebylo a kontrola probíhala v souladu s platnou legislativou.

Žalovaný uzavřel, že žalobce svým jednáním porušil § 17 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 21 odst. 2 a § 22 odst. 1 zákona o odpadech, čímž spáchal přestupek podle § 121 odst. 1 písm. o) zákona o odpadech; a dále porušil § 109 odst. 2 písm. f) zákona o VUŽ a § 109 odst. 2 písm. g) zákona o VUŽ, čímž spáchal přestupky podle § 125 odst. 2 písm. w) zákona o VUŽ. Žalovaný měl za prokázané, že správní orgán prvního stupně zjistil skutkový stav nade vši pochybnost a napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy, proto odvolání žalobce odmítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Žalobce napadá napadené rozhodnutí v celém rozsahu, přičemž svou argumentaci systematicky člení do několika skupin tvořících jednotlivé žalobní body.

V prvním žalobním bodě žalobce namítá, že správní řízení bylo zatíženo procesní vadou, jelikož mu v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu nebylo umožněno vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí před skončením řízení v prvním stupni. Žalobce se žádostí ze dne 9. 11. 2023 domáhal nařízení ústního jednání. Jeho žádost byla zamítnuta usnesením inspekce ze dne 16. 11. 2023, čj. ČIŽP/41/2023/12863, ve spojení s odvolacím rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 17. 1. 2024, čj. MZP/2024/2011/109. Dne 19. 1. 2024, tedy den po doručení uvedeného rozhodnutí žalobci, bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, což žalobce považoval za zcela překvapivé. Žalobce se připravoval na ústní jednání, jehož se aktivně domáhal, a byl připraven se vyjádřit písemně, pokud jeho žádosti nebude vyhověno. To mu ovšem bylo postupem správního orgánu znemožněno. Žalobci nebylo známo, že řízení se chýlí ke konci, a proto se nevyjádřil. Postup správního orgánu považuje žalobce za nezákonný, neboť odporuje základním zásadám činnosti správních orgánů zakotveným v první hlavě první části správního řádu.

Ve druhém žalobním bodě žalobce namítá, že u přestupku podle § 121 odst. 1 písm. o) zákona o odpadech absentuje společenská škodlivost. Žalobce nesouhlasí s tím, že by pozemek parc. č. 724 v k. ú. Sluštice a haly č. 5.1 a 5.2 nacházející se na pozemku parc. č. 725 v k. ú. Sluštice nebyly vodohospodářsky zabezpečenými plochami. Pojem vodohospodářsky zabezpečená plocha není legislativně vymezen a obecně se za vodohospodářsky zabezpečenou plochu považuje plocha umožňující kontrolované nakládání s vodami. Rozhodnutím Městského úřadu Říčany u Prahy, stavebního úřadu, ze dne 30. 6. 1998, čj. 6432/98, byly povoleny úpravy za účelem změny užívání celého areálu bývalého kravína na areál autovrakoviště. Užívání zařízení žalobce tentýž úřad následně povolil kolaudačním rozhodnutím ze dne 7. 3. 2001, čj. 301/01-330/St. Stav evidovaný v katastru nemovitostí je pouze deklaratorní a pro posouzení skutečného stavu věci je třeba vycházet z kolaudačního rozhodnutí nebo souhlasu s užíváním vydaným příslušným stavebním úřadem. Skutečnost, že předmětné pozemky jsou vodohospodářsky zabezpečenými plochami, je dále patrná z popisné i výkresové části technické zprávy pasportu odlučovače ropných látek nacházejícího se na pozemku parc. č. 736 v k. ú. Sluštice (dále jen „odlučovač ropných látek“). Do odlučovače ropných látek je odváděna veškerá znečištěná dešťová voda z celého zařízení žalobce, přičemž pravidelné testování odpadních vod certifikovanou laboratoří dokládá funkčnost odlučovače ropných látek. Správní orgány tedy rezignovaly na svou povinnost zkoumat naplnění skutkové podstaty přestupku, když se nezabývaly otázkou, zda se autovraky skutečně nacházely na ploše, kterou lze z hlediska zákonem chráněného zájmu na ochraně životního prostředí považovat za problematickou.

Námitkami soustředěnými pod třetím žalobním bodem žalobce brojí proti postupu správního orgánu ohledně údajného výskytu autovraků v případě přestupků podle § 125 odst. 2 písm. w) zákona o VUŽ, přičemž má za to, že správní orgány v tomto směru nezjistily skutečný stav věci. Inspektoři nezjistili na žádném z „komplexních opětovně použitelných dílů“ uvedených v prvostupňovém rozhodnutí VIN ve smyslu nařízení Komise (EU) č. 19/2011 ze dne 11. 1. 2011, které se týká požadavků pro schvalování typu týkajících se povinných štítků výrobce a identifikačních čísel motorových vozidel a jejich přípojných vozidel a kterým se provádí nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 661/2009 o požadavcích pro schvalování typu motorových vozidel, jejich přípojných vozidel a systémů, konstrukčních částí a samostatných technických celků určených pro tato vozidla z hlediska obecné bezpečnost (dále jen „nařízení o VIN“). Žádným právním předpisem není přesně technicky vymezen pojem dílu, náhradního dílu a dílu pro opětovné použití. Na pozemku parc. č. 724 v k. ú. Sluštice a v halách č. 5.1 a 5.2 nacházejících se na pozemku parc. č. 725 v k. ú. Sluštice nebyla umístěna žádná vozidla s ukončenou životností, ale pouze „komplexní opětovně použitelné díly“ pro silniční motorová vozidla. Žalobcem byly tyto díly předány pro opětovné použití do jeho samostatné živnosti volné – maloobchod s použitým zbožím, a tak je nemohl ani chybně vykázat v evidencích. Navíc podle přímo použitelných předpisů Evropské unie „komplexní opětovně použitelné díly“ představují zboží, a nikoli odpad, a proto nebyla v daném případě ani založena pravomoc správního orgánu prvního stupně.

Ve čtvrtém žalobním bodě vznáší žalobce námitku promlčení vztahující se k přestupkům podle § 125 odst. 2 písm. w) zákona o VUŽ, a to s odkazem na § 20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017, dle kterého nelze přestupek projednat od uplynutí jednoho roku od jeho spáchání, a na § 29 písm. a) přestupkového zákona, dle kterého zaniká odpovědnost za přestupek uplynutím promlčecí doby, která dle § 30 písm. b) přestupkového zákona činí tři roky, jde-li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty s horní hranicí alespoň 100 000 Kč. Oznámení o zahájení řízení bylo žalobci doručeno dne 30. 10. 2023. Měl-li se žalobce dopustit přestupku na úseku odpadového výkaznictví předáním „komplexních opětovně použitelných dílů“ pocházejících z autovraků přijatých do zařízení žalobce v letech 2017 až 2020, tak by se tak stalo nejpozději v roce následujícím. Odpovědnost žalobce za veškeré případné přestupky spáchané přede dnem 30. 10. 2020 zanikla uplynutím promlčecí doby. Předmětné evidenční povinnosti jsou ve vztahu k jednotlivým „komplexním opětovně použitelným dílům“ povinnostmi jednorázovými, přičemž postihovat jeden eventuální skutek nelze opakovaně.

Také samotný průběh kontroly předcházející prvostupňovému rozhodnutí byl žalobcem napaden (pátý žalobní bod). Žalobce okruh výtek týkajících se průběhu kontroly oproti odvolání ve správním řízení podstatně zúžil. Žalobce namítl, že inspektoři utvořili skupinky, které se volně pohybovaly po areálu, a žalobce se tak nemohl účastnit činnosti všech těchto skupinek. Inspektorka Petra Hertlová v rozporu s § 9 písm. b) kontrolního řádu nešetřila práva a oprávněné zájmy kontrolované osoby, když přecházela přes kapoty a střechy „komplexních opětovně použitelných dílů“, které na takový způsob zatížení nejsou konstruovány ani povrchově upraveny. V době kontroly byla navíc k dispozici průběžná evidence o produkci a nakládání s odpady vypracovaná za zařízení za uplynulou část roku 2022 do data kontroly v elektronické podobě, do které inspektor odmítl nahlédnout.

Žalobce závěrem vznesl eventuální návrh na snížení uložené pokuty, kterou považuje za nepřiměřeně vysokou. Žalobce zdůraznil, že žádným ze skutků nedošlo ke skutečnému ohrožení nebo poškození životního prostředí. Uložená pokuta ani nepředstavuje jediný postih žalobce, když v důsledku napadeného rozhodnutí nesplnil podmínky pro přijetí podpory z Národního programu životního prostředí, která by činila několik set tisíc korun. Žalobce byl nucen omezit provoz svého zařízení a musel propustit sedm stálých zaměstnanců. Žalobce se dále v minulosti opakovaně marně dotazoval žalovaného na přesné vymezení okamžiku, kdy se z autovraku stává opětovně použitelný náhradní díl. Žalobce tedy považuje za nespravedlivé, že je následně sankcionován za nesprávný výklad zákonem stanovených pojmů, ačkoli o výklad v potřebném rozsahu žádal. Žalobce pro případ, že nebude napadené rozhodnutí včetně prvostupňového rozhodnutí zrušeno, považuje jako adekvátní snížení uložené pokuty na jednu čtvrtinu její uložené výše.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl, a vyjádřil se k jednotlivým žalobním důvodům. Ve své podstatě setrval na svých stanoviscích vyjádřených již v napadeném rozhodnutí, která jsou blíže popsána v části II. odůvodnění tohoto rozsudku.

K námitkám pod prvním žalobním bodem žalovaný zopakoval, že žalobce měl možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí již od začátku řízení a byl také před vydáním rozhodnutí seznámen s celým obsahem správního spisu. Měl tedy všechny nezbytné informace, aby se v rámci přestupkového řízení vyjádřil, a přesto tak neučinil.

K námitce absence společenské škodlivosti přestupku podle § 121 odst. 1 písm. o) zákona o odpadech (druhý žalobní bod) žalovaný uvedl, že správní orgány vycházely z platného provozního řádu zařízení žalobce. Nelze se spokojit s tvrzením, že předmětné plochy jsou vodohospodářsky zabezpečené, aniž bylo uvedené posouzeno a vyhodnoceno autoritativním orgánem.

K námitkám žalobce pod třetím žalobním bodem vztahujícím se k přestupkům podle § 125 odst. 2 písm. w) zákona o VUŽ žalovaný zopakoval, že pojmem „komplexní opětovně použitelný díl“ užívaným žalobcem nelze nahrazovat pojem vozidlo s ukončenou životností nebo pojem opětovně použitelný díl. Vozidlo s ukončenou životností je odpadem, přičemž jeho části, které lze ještě použít jako náhradní díly pro jiná vozidla, je možné zpracovat jako opětovně použitelné díly. Aby se mohlo jednat o zboží, a nikoli o odpad, je nezbytné, aby takový díl prošel tzv. přípravou k opětovnému použití. V daném případě se stále jednalo o odpad, a proto měla inspekce pravomoc ke kontrole, k projednání přestupku a k vydání rozhodnutí.

K námitce promlčení (čtvrtý žalobní bod) žalovaný zopakoval, že skutky byly spáchány v několika časových úsecích. Žalobce porušil § 17 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 21 odst. 2 a § 22 odst. 1 zákona o odpadech k datu inspekční kontroly dne 29. 11. 2022. Ustanovení § 109 odst. 2 písm. f) zákona o VUŽ žalobce porušil v průběhu roku 2022, tj. od 1. 1. 2022 do data kontroly dne 29. 11. 2022 a § 109 odst. 2 písm. g) zákona o VUŽ porušil při inspekčních kontrolách dne 17. 8. 2022 a 29. 11. 2022. Promlčecí doba tedy začala dle názoru žalovaného běžet dne 30. 11. 2022 a byla přerušena doručením oznámení o zahájení řízení žalobci dne 30. 10. 2023. Z tohoto důvodu tedy nemohlo dojít k zániku odpovědnosti žalobce za předmětné přestupky uplynutím promlčecí doby.

Ani námitky pod pátým žalobním bodem týkající se průběhu kontroly žalovaný nepovažoval za důvodné. Zopakoval, že žalobce byl předem seznámen s tím, že se kontroly bude účastnit více inspektorů. Skutečnost, že někteří inspektoři nevyčkali konce kontroly, není porušením právních předpisů. V důsledku nedodržení plochy potřebné pro uskladnění jednoho autovraku, museli inspektoři rovněž přecházet přes autovraky, což ovšem nemohlo vzhledem k jejich stavu vést k jejich většímu znehodnocení. Ani odmítnutí nahlédnutí do elektronické evidence nemohlo na závěrech kontroly nic nezměnit, když žalobce evidenci materiálů a částí k opětovnému použití vůbec nevedl, a to ani elektronicky.

K eventuálnímu návrhu žalobce na moderaci uložené pokuty žalovaný uvedl, že žalobce byl shledán vinným ze spáchání tří přestupků, přičemž za nejzávažnější z nich je v zákoně o odpadech stanovena pokuta ve výši až do 10 000 000 Kč. Ve světle spáchaných přestupků a s přihlédnutím k maximální výši pokuty je uložená pokuta ve výši 250 000 Kč nízká. Skutečnost, že žalobci nebyla poskytnuta dotace, není možné vytýkat správním orgánům, které pouze plnily svou zákonnou povinnost. Pokud se žalobce domáhal po žalovaném upřesnění časového úseku, kdy se z vozidla s ukončenou životností stává opětovně použitelný díl, žalovaný uvedl, že nemůže stanovit konkrétní časový úsek nebo podmínky, neboť se jedná o komplexní problematiku, která je vždy posuzována zvlášť v každém konkrétním případě.

Při jednání konaném dne 3. 3. 2025 setrvali účastníci na svých procesních stanoviscích a dosud uplatněné argumentaci. Zástupce žalobce opakovaně zdůraznil, že žalobce svým jednáním jakýmkoliv způsobem nepoškodil, ba ani neohrozil životní prostředí, což považuje za klíčové pro posouzení přestupku. Zdůraznil také, že plochu celého areálu provozovny žalobce je nutné považovat za vodohospodářsky zabezpečenou plochu, přičemž poukázal na navržené důkazní prostředky. Znovu také poukázal na nejasné vymezení klíčových pojmů v oblasti nakládání s autovraky, a to jak z hlediska právního, tak i odborně technického. Opětovně se také vyjádřil k tvrzenému nezákonnému postupu inspekce při vedení kontroly, zejména tvrdil, že mu bylo znemožněno, aby uplatnil námitky do protokolu o kontrole. Nad rámec žalobní argumentace pak doplnil tvrzení o dřívějších majetkových sporech a nesrovnalostech týkajících se části pozemků, na nichž se provozovna nachází, s tím, že majetkoprávní situace v době vydání souhlasu Krajského úřadu neumožňovala zahrnutí těchto pozemků do rámce vydaného souhlasu. Žalovaný setrval na své argumentaci obsažené ve vyjádření k žalobě a v napadeném rozhodnutí.

Soud konstatoval podstatný obsah správního spisu a podání stran, přičemž stranám rekapituloval klíčové poznatky z nich vyplývající. Další dokazování žalobcem navrhovanými listinnými důkazními prostředky, které jsou součástí správního spisu, soud neprováděl [rozhodnutí inspekce ze dne 19. 1. 2024, čj. ČIŽP/41/2024/734 (č. pol. 30 správního spisu), odvolání žalobce proti rozhodnutí inspekce ze dne 5. 2. 2024 (č. pol. 32 správního spisu), rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 9. 12. 2009, čj. 177806/20008/KUSK OŽP/Ko (č. pol. 3 správního spisu), provozní řád žalobce z listopadu 2009 s přílohami (č. pol. 4 správního spisu), protokol o kontrole inspekce ze dne 11. 8. 2023, čj. ČIŽP/41/2023/9126 (č. pol. 18 správního spisu), usnesení inspekce ze dne 16. 11. 2023, čj. ČIŽP/41/2023/12863 (č. pol. 26 správního spisu), odvolání žalobce proti usnesení inspekce ze dne 6. 12. 2023 (č. pol. 27 správního spisu), rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2024, čj. MZP/2024/2011/109 (č. pol. 31 správního spisu), oznámení o zahájení řízení o přestupcích ze dne 18. 10. 2023, čj. ČIŽP/41/2023/11087 (č. pol. 1 správního spisu)].

K návrhu žalobce Městský soud v Praze provedl dokazování následujícími listinnými důkazy. Z rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2024, čj. MZP/2024/210/1045, soud zjistil, že žalovaný svým rozhodnutím zamítl odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí, a to na základě důvodů podrobně rekapitulovaných v bodech 4-12 tohoto rozsudku. Z kolaudačního rozhodnutí Městského úřadu v Říčanech ze dne 7. 3. 2001, čj. 301/01-330/St, soud zjistil, že Městský úřad Říčany jako stavební úřad povolil užívání stavby, stavebních úprav autovrakoviště v areálu bývalého velkokapacitního kravína v obci Sluštice, přičemž provedená stavba obsahuje: autovrakoviště, administrativní část, mechanické dílny, údržbářskou dílnu, vrakoviště, šrotiště, odstavnou plochu. Z pasportu odlučovače lehkých kapalin vypracovaného v březnu 2023 Ing. Janem Mauerem soud konstatuje, že z technické dokumentace se podává, že stávající odlučovač lehkých kapalin SOR 20 se sorbční stěnou slouží jako bezpečnostní prvek pro zachycení lehkých kapalin, které mohou být obsaženy v dešťových vodách odváděných ze zpevněných ploch areálu autovrakoviště. Z rozhodnutí Okresního úřadu Praha – východ ze dne 10. 6. 1998, čj. 1846/98ŽP-231/1A20, soud ověřil, že úřad žalobci povolil mimo jiné vypouštění předčištěných dešťových vod z parkoviště do povrchových vod v množstvím nepřesahujícím 16 l/s a že žalobci povolil zřízení vodohospodářského díla, odlučovače minerálních olejů SOR 20 se sorbční stěnou. Z protokolů o zkouškách odpadních vod provedených laboratoří ALS Czech Republic, s.r.o. ve dnech 4. 4. 2023-13. 4. 2023, ve dnech 19. 10. 2022-26. 10. 2022 a ve dnech 12. 2. 2022-18. 2. 2022 soud zjistil, že použitou zkušební metodou bylo ve všech třech případech shodně zjištěno, že odpadní voda odebraná v Autolandu Sluštice obsahovala měřené látky, ropné uhlovodíky – FTIR (nepolární extrahovatelné látky) v objemu pod mezí stanovitelnosti (