2 Azs 98/2015 — Nejvyšší správní soud

19 A 13/2025- 40 - text 14 19 A 13/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobce: P. T. X., narozený dne X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika zastoupený advokátem Mgr. Markem Eichlerem sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2025, č. j. CPR-8105-2/ČJ-2025-930310-V241, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2025, č. j. CPR-8105-2/ČJ-2025-930310-V241 (dále jen „napadené rozhodnutí”), jímž bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí ze dne 23. 1. 2025, č. j. KRPA-117824-42/ČJ-2024-000022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), vydané Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci uloženo podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění a stanovena doba dva roky, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, zároveň byla stanovena doba k vycestování z území do 20 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí dle ust. § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. II. Žalobní body 2. Žalobce namítal, že správní orgány nesprávně uložily správní vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců, a to z důvodu, že cizinec opakovaně porušuje právní předpis. Z praxe správních orgánů je jasně prokázáno, že výše uvedené ustanovení zákona o pobytu cizinců se uplatňuje v případech, kdy cizinci porušují opakovaně zákon o pobytu cizinců, v praxi to znamená, když jsou opakovaně na území České republiky (dále jen „ČR“) nelegálně, zpravidla to je v případech, kdy například byla cizinci nejprve uložena povinnost opustit území dle ust. § 50a zákona o pobytu cizinců a cizinec nevycestuje, poté je s ním zahájeno řízení o správním vyhoštění. Zákonodárce v daném ustanovení neuvedl, že se dané ustanovení může vztahovat na celou pobytovou historii cizince, z logiky je zřejmé, že se jedná o porušení zákona o pobytu cizinců, nikoliv všech zákonů. Správní orgány se zcela nepochopitelně snaží rozšířit záměr zákonodárce, a to k neprospěchu žalobce. 3. Správní orgán se snaží klást k tíži i odsouzení žalobce, která jsou více než 15 let stará, ač nejsou vůbec relevantní pro daný případ. Pokud správní orgány navíc chtěly vycházet z dřívějších odsouzení, bylo zapotřebí, aby všechny rozsudky soudů byly součástí spisového materiálu. 4. Dále je nutné uvést, že žalobce se dostavil ke správnímu orgánu I. stupně již pátý den po konci výjezdního příkazu, který mu byl udělen na OAMP, nikoliv po výjezdním příkazu, který by mu byl udělen cizineckou policií na základě předchozího uložení správního vyhoštění či povinnosti opustit území, ze strany cizinecké policie se tedy jednalo o první porušení zákona o pobytu cizinců, kdy tedy nebylo na místě užití ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců, ale toliko ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. Jak uvedl žalovaný ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 7. 10. 2024, č. j. CPR-47484-3/ČJ-2024-930310-V241: „Ze správního spisu ani nevyplývá, že by s účastníkem řízení bylo v minulosti zahájeno řízení o správním vyhoštění či řízení o povinnosti opustit území, a proto není vůbec zřejmé, za jaké protiprávní jednání bylo s účastníkem řízení toto řízení o správním vyhoštění dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců, zahájeno.“ Je tedy zcela absurdní, aby správní orgán I. stupně toto odůvodnění nadřízeného orgánu ignoroval a vydal rozhodnutí dle stejného ustanovení, ač je prokázáno, že žalobci v minulosti žádné rozhodnutí vydáno nebylo. 5. Dále správní orgány nesprávně přičetly k tíži žalobce, že nevypovídal v rámci výslechu, ač to bylo jeho právo a šlo o pokyn jeho tehdejšího právního zástupce, avšak následně na to právní zástupce zaslal správnímu orgánu I. stupně vyjádření k soukromým a rodinným poměrům spolu s listinnými důkazy, kdy toto vyjádření nahrazovalo odpovědi na otázky správního orgánu a správní orgány měly toto vyjádření brát jako relevantní vyjádření se k nepřiměřenosti. Mimo jiné v rámci vyjádření bylo navrhnuto zpracovaní stanoviska orgánu sociálně-právní ochrany dětí na nezletilého syna, kdy toto správní orgány zcela přešly, ač zjišťování dopadů do života nezletilých dětí má tvořit středobod rozhodnutí, zvláště za situace, kdy ve spisovém materiálu je zpráva pedagogicko-psychologické poradny ohledně dopadu do života syna. Správní orgány si ani nevyžádaly přehled návštěv žalobce během jeho výkonu trestu, aby bylo prokázáno, že rodina byla v neustálém kontaktu a skutečnost, že byl sice žalobce uvězněn, tak nezpřetrhala vazby a uložení správního vyhoštění bude mít nedozírné následky do života nejen žalobce, ale především jeho syna a manželky. Správní orgány naprosto nesprávně posoudily nepřiměřenost napadeného rozhodnutí ve vztahu k celé rodině, kdy bagatelizovaly rodinné vazby, které má žalobce na území ČR, kdy navíc zde žije značnou část svého života, a proti tomu postavily trestní minulost žalobce, kdy však měly přihlížet toliko k poslednímu odsouzení, nikoliv ke starším odsouzením. Předchozí odsouzení se mají zohledňovat toliko při ukládání správního vyhoštění dle ust. § 119 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců, které se vztahuje právě k případnému ohrožení veřejného pořádku, napadené rozhodnutí však není vydáváno dle výše uvedeného ustanovení. Správní orgány taktéž zcela pominuly to, že se žalobce snažil legalizovat pobyt podáním žádosti o vízum strpění (sp. zn. OAM-1935/ST-2024), kdy tuto žádost podal dne 4. 4. 2024, tj. v době oprávněného pobytu. K zamítnutí žádosti došlo dne 3. 5. 2024, proti čemuž podal žalobce žádost o nové posouzení, která byla zamítnuta informací o novém posouzení ze dne 24. 7. 2024, č. j. MV-98427-4/SO-2024, která byla doručena až dne 25. 7. 2024. Je tedy evidentní, že žalobci nebyla jeho pobytová situace lhostejná. Žalobce nemohl předjímat, jak bude jeho žádost vyřešena, navíc například v současnosti u občanů Ukrajiny dochází k tomu, že v době podání žádosti o vízum strpění se jim přiznává fikce pobytu do doby vyřízení této žádosti, tudíž tomu mohlo být tak i u žalobce. Podání žádosti o vízum strpění bylo zjistitelné z informačního systému a ač na to upozorňoval žalobce v rámci svého předchozího odvolání, správní orgány toto zcela ignorovaly. Žalobce se dostavil k řešení své pobytové situace dobrovolně sám, což mělo být též zohledněno. 6. Žalovaný též nezhodnotil nepřiměřenost délky správního vyhoštění ve vztahu k délce nelegálního pobytu. Žalobce pobýval na území ČR neoprávněně toliko 5 dní, během kterých čekal na vyřízení žádosti o vízum strpění. Žalobce žije na území ČR již 23 let, během kterých si zde vytvořil stabilní zázemí a především zde má svoji manželku a nezletilého syna, který je ve věku 9 let, tudíž ve věku, kdy ke svému dospívání potřebuje svého otce, se kterým má skvělý vztah. S ohledem na vše výše uvedené, lze označit uložení správního vyhoštění v délce dvou let za naprosto nepřiměřené. Nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života je neurčitým právním pojmem, nikoliv správním uvážením, což však správní orgány nikterak nereflektovaly. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-37: „Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že se shora uvedený závěr městského soudu nikterak nedotýká otázky (ne)dodržení limitů správního uvážení, jak se domnívá stěžovatelka. Ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců (jehož nedostatečná aplikace vedla městský soud ke zrušení rozhodnutí stěžovatelky), dle kterého rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince, totiž žádný prostor pro užití diskrečního oprávnění nenabízí. Posouzení, zda by správní vyhoštění mohlo představovat nepřiměřený zásah do práv cizince, je otázkou interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu, který musí být v tomto smyslu v konkrétním případě naplněn obsahem odpovídajícím posuzované věci. Jde tedy ryze o otázku interpretace a aplikace práva, jejichž přezkum správními soudy není (na rozdíl od užití správního uvážení) nikterak omezen.“ Žalobce dále odk