5 Azs 229/2016 — Nejvyšší správní soud

19 Az 8/2025- 29 - text 9 19 Az 8/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou v právní věci žalobce N. A. nyní ve Vazební věznici Praha Pankrác zastoupený advokátem Mgr. Pavlem Čižinským sídlem Varšavská 714/38, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2025, č. j. OAM-57/LE-LE05-D01-EX-2025, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2025, č. j. OAM-57/LE-LE05-D01-EX-2025, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný zastavil řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný shledal žádost žalobce nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, neboť státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“ či „nařízení“), je Portugalská republika. II. Žalobní body 2. Žalobce namítl, že v Kyrgyzstánu byl v období let 2017 až 2018 členem vlády tehdejšího premiéra, XY, a to předsedou vládního výboru pro informační technologie a spoje, následně se v roce 2019 stal generálním ředitelem kyrgyzské společnosti XY, největšího kyrgyzského poskytovatele internetových a televizních služeb. V roce 2023 kyrgyzská policie obsadila sídlo společnosti XY, převzala faktickou kontrolu nad touto společností a obvinila majitele společnosti a žalobce z trestné činnosti, která měla spočívat v kombinaci obřího krácení daní společností XY a praní špinavých peněz. Za toto byl žalobce v Kyrgyzstánu v nepřítomnosti odsouzen k 9 letům vězení. A společnost XY je nyní řízena managementem, který dosadila kyrgyzská vláda s odůvodněním, že kvůli daňovým nedoplatkům musela společnost XY do insolvence. Skutečným důvodem tohoto trestního stíhání byla však snaha současné kyrgyzské vlády převzít kontrolu nad společností XY, která má význam nejen finanční, nýbrž též politicko-strategický. Prostřednictvím společnosti XY lze provádět jednak cenzuru (zejména politicky nepohodlného) obsahu internetu pro uživatele v Kyrgyzstánu a současně lze jejím prostřednictvím též v případě občanských nepokojů/revolucí (k nimž v Kyrgyzstánu dochází každých několik let) internet vypnout, a tak koordinaci povstalého lidu ztížit. Žalobce se v uplynulých letech střetával se současnou kyrgyzskou vládou právě proto, že odmítal telefonické žádosti kyrgyzských tajných služeb, aby XY blokoval určité opoziční webové stránky, a požadoval k tomu soudní rozhodnutí. Společnost XY byla pod vedením žalobce rovněž jediným poskytovatelem internetu, který nevypnul internet během revoluční noci 5. 10. 2020, v jejímž důsledku se dostal k moci současný prezident Sadyr Džaparov. 3. Dne 5. 1. 2025 byl žalobce při svém turistickém pobytu v České republice (dále jen „ČR“) zadržen z důvodu mezinárodního zatykače Kyrgyzstánu a následně Městským soudem v Praze umístěn do předběžné vazby, ve které se nachází až doposud. Dne 11. 1. 2025 žalobce z obavy, aby nebyl vydán do Kyrgyzstánu, požádal ČR o mezinárodní ochranu, a to z důvodů dle § 12 písm. a), b) zákona o azylu, neboť jej Kyrgyzská republika pronásleduje za uplatňování politických práv a svobod, a to tím, že zahájila vykonstruované trestní stíhání. Též mu podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu v případě vydání do Kyrgyzstánu hrozí v kyrgyzských věznicích mučení nebo jiné nelidské či ponižující zacházení. 4. Žalovanému bylo dne 10. 2. 2025 zasláno vyjádření s žádostí o aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III, navzdory skutečnosti, že ČR není příslušným státem, a to z důvodů, že v případě žalobce existují okolnosti, se kterými Dublinské nařízení zcela nepočítá, a to souběh azylového řízení s řízením extradičním. Došlo k souběžnému omezení osobní svobody v rámci předběžné vazby v extradičním řízení, přitom podle praxe soudů o extradici nelze rozhodnout, dokud není rozhodnuto o mezinárodní ochraně. Žalobce vyjádřil obavu, že pokud bude příslušným státem pro posouzení jeho azylové žádosti jiný stát EU, nepovede toto k propuštění z předběžné vazby ani k transferu do tohoto jiného státu, takže hrozí zacyklená patová situace, kdy na jedné straně bude Portugalsko čekat na skončení českého extradičního řízení, aby mohlo začít své azylové řízení, a současně bude ČR čekat na výsledek zahraničního azylového řízení, aby mohla rozhodnout o extradici. Jedním z řešení této situace je například čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III, tedy že po roce nemožnosti přemístění do příslušného státu se ČR stane příslušnou k posouzení žádosti. Rozhodně však není smyslem zákona ani nařízení, aby v situacích, kdy je nemožnost přemístění jistá či pravděpodobná, došlo k tak zásadním průtahům ve vyřízení věci (a k dlouhé době potenciálního omezení osobní svobody) jen proto, že ČR neaplikuje čl. 17 Dublinského nařízení. Žalovaný se k meritu této námitky vůbec nevyjádřil, nejprve psal o absentující vazbách k ČR či o absenci humanitárních důvodů (které ani žalobce netvrdil) a následně uvedl, že on nemůže vyčkávat na výsledek extradičního řízení (čehož se žalobce rovněž nedomáhal). Tvrzení, že azylové a extradiční řízení jsou na sobě zcela nezávislá, je pravdivé jen zčásti, neboť dle judikatury Ústavního soudu ČR nelze cizince vydat k trestnímu stíhání do cizího státu, dokud běží azylové řízení. 5. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť věcně nereagovalo na podání ze dne 10. 2. 2025 ohledně užití čl. 17 nařízení Dublin III, ač dle judikatury je žalovaný povinen v případech, kdy otázka aplikaci čl. 17 Dublinského nařízení vyvstane, přezkoumatelně zdůvodnit, proč článek 17 Dublinského nařízení neaplikoval. Napadené rozhodnutí je i z věcného hlediska nepřiměřeně tvrdé, neboť odmítnutí aplikovat čl. 17 nařízení povede zřejmě k tomu, že žalobce bude v předběžné vazbě po dobu měsíců až let déle, než by v ní byl v případě, pokud by azylovou žádost vyřídila ČR. 6. Povinnost žalovaného zdůvodnit nevyužití diskrečního oprávnění dle čl. 17 nařízení vyplývá z judikatury, viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016-24: „Diskrece je v právním státě vždy nějak omezena nebo vymezena, a není a nemůže být nelimitována, neboť v opačném případě by byl vytvářen prostor pro libovůli, která je nepřijatelná. Ani správní uvážení ohledně toho, zda bude aplikováno správní uvážení obsažené v čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III, tak nelze provádět zcela neomezeně. Pokud z okolností případu plyne, že je hodný zvláštního zřetele, je na místě úvahu o aplikaci čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III učinit. Případy hodné zvláštního zřetele nelze žádným vyčerpávajícím způsobem obecně popsat, přesto však v rámci nich jsou patrné dvě významnější skupiny, které lze typově charakterizovat: V první řadě případy, kdy má žadatel o mezinárodní ochranu zvláštní vztah k České republice, resp. Česká republika má zvláštní zájem na jeho ochraně (např. za prokázané služby České republice či pro jiný specifický vztah k ní). Další skupinou jsou případy, kdy by aplikace určené příslušnosti jiného členského státu mohla mít nežádoucí důsledky jiné než takové, s nimiž samotné nařízení Dublin III typově počítá a pro něž stanovuje konkrétní specifická pravidla. V druhé z popsaných typových skupin případů je v první řadě na místě nejprve zkoumat, zda by tyto důsledky mohly skutečně s významnou pravděpodobností nastat, a pokud ano, zda stát příslušný dle nařízení může sám učinit opatření, která by zajistila ochranu žadatele před těmito důsledky. (…) Úvahu o tom, zda případně neuplatnit diskreční oprávnění podle výše zmíněného ustanovení, je proto správní orgán povinen učinit a ve svém rozhodnutí přezkoumatelným způsobem projevit jen tehdy, vyjdou-li v řízení najevo takové okolnosti, z nichž je patrné, že uvedené úvahy je v konkrétním případě třeba.“ 7. Stát vůči žalobci vznáší dva zcela protichůdné požadavky - jednak má zůstat v předběžné vazbě a čekat na to, až extradiční soudy o vydání rozhodnou, ale současně má odcestovat do Portugalska a tam se podrobit azylovému řízení (aby na základě tohoto portugalského rozhodnutí pak mohly české soudy rozhodnout o extradici). Tato situace je vnitřně rozporná, a hrubě se tak příčí požadavku bezrozpornosti právního řádu. 8. Dále je třeba označit za nepřijatelné, pokud by osoba byla (delší dobu) omez