20 A 26/2024 – Městský soud v Praze

20 A 26/2024- 40 - text 11 20 A 26/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve věci žalobce: L. T. Q., narozený dne X státní příslušnost X bytem v ČR X zastoupený Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem sídlem Václavské náměstí 808/66, 110 00 Praha proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 5. 2024, č. j. MV-51790-4/SO-2024, takto: I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 15. 5. 2024, č. j. MV-51790-4/SO-2024, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Ondřeje Fialy, advokáta se sídlem Václavské náměstí 808/66, 110 00 Praha. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 15. 5. 2024, č. j. MV-51790-4/SO-2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 19. 2. 2024, č. j. OAM19685-25/ZM-2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně zamítl žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty s tím, že zaměstnanecká karta se dle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) nevydá, neboť pobyt žalobce na území není v zájmu České republiky. II. Podstatný obsah žaloby 2. Žalobce v podané žalobě namítl porušení § 2, § 3, § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaná se podle něj dostatečně nevypořádala s námitkami vznesenými v odůvodnění odvolání. 3. Žalobce namítl, že nebyl dán důvod pro zamítnutí jeho žádosti o vydání zaměstnanecké karty podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Správní orgány se podle něj dopustily libovůle a vybočily z rozsahu svých pravomocí. Nesprávně vyložily a aplikovaly neurčitý pojem zájem České republiky. Podotkl, že z nařízení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 220/2019 Sb.“) plyne toliko omezení podávání žádostí o zaměstnaneckou kartu na konkrétních zastupitelských úřadech v zahraničí. Nelze jej vykládat tak, že Česká republika nemá zájem na přijímání cizinců z Vietnamu za účelem nekvalifikované práce a že znemožňuje cizincům z Vietnamu podávat žádosti o zaměstnaneckou kartu na jiné ambasádě nebo na území České republiky. Vůbec pak nelze z nařízení vlády č. 220/2019 Sb. dovozovat nezájem České republiky na pobytu konkrétního cizince a netýká se ani změny účelu pobytu, kterou upravuje zákon o pobytu cizinců. Správní orgány se tak dopouštějí nesmyslné a absurdní konstrukce. Na základě právního předpisu nižší právní síly, který ani věcně nedopadá na jeho případ, dochází k závěrům, které jsou v rozporu s právním předpisem vyšší právní síly, tedy zákonem o pobytu cizinců. Argumentace nařízením vlády č. 220/2019 Sb. je podle něj rovněž v rozporu s důvodovou zprávou k novele zákona o pobytu cizinců. 4. Dále žalobce poznamenal, že splnil veškeré zákonné podmínky pro vydání zaměstnanecké karty a zároveň nebyl naplněn žádný z důvodů pro zamítnutí žádosti. Odkázal také na rozhodnutí žalované ze dne 23. 8. 2023, č. j. MV-118536-6/SO-2023, s tím, že správní rozhodnutí nelze založit paušálně na metodice správního orgánu prvního stupně. Zmínil, že zákon o pobytu cizinců změnu účelu umožňuje, přičemž nařízení vlády č. 220/2019 Sb. na změnu účelu vůbec nedopadá. Následně žalobce citoval rozhodnutí žalované ze dne 14. 10. 2020, č. j. MV-133253-3/SO-2020. Podotkl, že situace na trhu práce rozhodně neodůvodňuje přijetí restriktivnější politiky státu v oblasti zaměstnávání cizinců na nekvalifikovaných pozicích. Není podle něj ani zřejmé, z jakého důvodu by zaměstnávání bývalých studentů z Vietnamu mělo jakkoli zvyšovat bezpečnostní rizika pro Českou republiku. Už vůbec pak není jasné, proč by měl zvýšené bezpečnostní riziko představovat zrovna jeho pobyt na území na základě zaměstnanecké karty. Taktéž žalobce konstatoval, že vláda není jediným orgánem, který by mohl určovat zájem České republiky. K výkladu pojmu zájem České republiky je potřeba přistupovat komplexněji, než jak učinily správní orgány. Vláda navíc žádné stanovisko, ze kterého by bylo možné vysledovat nezájem České republiky na změně účelu pobytu vietnamských studentů, nevydala. 5. Posléze žalobce namítl, že napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí je vnitřně rozporné, když na jedné straně není pobyt žalobce v zájmu ČR a na straně druhé je nezájem odůvodněn tím, že žalobce dosud nenaplnil původní účel pobytu, tedy studium. Ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců podle něj nerozlišuje konkrétní účel pobytu. Správní orgány tak vytvořily další důvod pro zamítnutí žádosti nad rámec zákona. Taktéž žalobce uvedl, že důvod zamítnutí spočívající v nezájmu České republiky na pobytu cizince na území se musí vztahovat ke konkrétnímu cizinci a nelze jej vztahovat k celé skupině cizinců pocházejících z určité země. Takový přístup označil za diskriminační s tím, že dikce zákona nepřipouští zvolený paušální výklad. 6. Dále žalobce konstatoval, že rozhodnutí správních orgánů jsou v rozporu se zásadou legitimního očekávání a je jimi porušena rovnost před zákonem. Poznamenal, že v obdobných případech dosud správní orgány neshledávaly nezájem České republiky na pobytu cizinců na území. Není zřejmé, v čem se jeho případ liší. Podle žalobce také nebyl zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybností a závěry správních orgánů jsou v rozporu se skutečným stavem. Z podkladů nevyplývá, že by žalobce neplnil účel pobytu a neměl v úmyslu nadále studovat. Zdůraznil, že po celou dobu pobytu plnil účel svého povoleného pobytu a studoval. Za nepřiléhavé tak označil úvahy ohledně nenaplnění účelu pobytu, jakož i odkazy na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2021, č. j. 2 Azs 325/2020-33, když k neplnění účelu pobytu v jeho případě vůbec nedošlo. Poznamenal, že v případě řešeném v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2023, č. j. 17 A 28/2023-42, se nejednalo o totožný případ. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2022, č. j. 4 Azs 14/2022-34, se pak nejednalo vůbec o změnu účelu pobytu, ale o otázku nepřijatelnosti žádosti o zaměstnaneckou kartu. 7. Aplikovaný důvod pro zamítnutí žádosti nebyl podle žalobce v jeho případě bez důvodných pochybností prokázán. Aplikovaný důvod zamítnutí žádosti přitom musí prokazovat správní orgány. Regulace pracovní imigrace se pak musí dít za předem řádně legislativně upravených a transparentních podmínek tak, aby některá skupina cizinců nebyla svévolně a bezdůvodně znevýhodněna oproti jiné skupině. Poznamenal, že nic nebrání tomu, aby zákonodárná moc provedla odpovídající novelu zákona o pobytu cizinců, která by omezovala možnosti měnit účel pobytu na území ze studia na zaměstnání. Bez příslušné zákonné opory však nelze svévolně uplatňovat různá pravidla pro jednotlivé skupiny cizinců zjevným nadužíváním neurčitého právního pojmu, který na danou věc nedopadá. 8. Závěrem podané žaloby zmínil, že napadené rozhodnutí je nepřiměřené z hlediska dopadů do jeho soukromého a rodinného života. Podotkl, že žije na území již více než rok a pobyt za účelem studia vyžaduje značné náklady na živobytí. Chtěl tedy pomoci své rodině a na území rovněž pracovat, aby rodina nemusela po celou dobu studia hradit veškeré náklady spojené s jeho pobytem. V rámci správního řízení přitom nebyla otázka přiměřenosti dopadů dostatečně posouzena. S ohledem na výše uvedené tak žalobce navrhl zdejšímu soudu, aby napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalované k dalšímu řízení a přiznal mu náhradu nákladů řízení. 9. Svým podáním ze dne 1. 7. 2025 žalobce doplnil žalobu o shrnutí aktuální relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu. III. Vyjádření žalované 10. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 1. 8. 2024 nejprve odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že většina námitek uplatněných v žalobě již byla vznesena v průběhu odvolacího řízení. Následně uvedla, že žalobce svou žádostí podanou na zastupitelském úřadu České republiky v Hanoji deklaroval, že absolvuje jazykovou přípravu ke studiu. Nic mu nebránilo tento účel plnit. Podotkla, že jsou-li stanoveny kvóty pro ekonomickou migraci pro určitou zemi, pak nelze ignorovat záměr vlády omezit příliv nekvalifikova