20 A 45/2024 – Městský soud v Praze

20 A 45/2024- 28 - text 12 20 A 45/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve věci žalobce: H. G. H., narozený dne X státní příslušnost X bytem v ČR X zastoupený JUDr. Bc. Marcelou Lafek, advokátkou sídlem Národní 416/37, 110 00 Praha proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 9. 2024, č. j. MV-117988-4/SO-2024, takto: I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 26. 9. 2024, č. j. MV-117988-4/SO-2024, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Bc. Marcely Lafek, advokátky se sídlem Národní 416/37, 110 00 Praha. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 26. 9. 2024, č. j. MV-117988-4/SO-2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 26. 7. 2024, č. j. OAM28042-13/ZM-2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně zamítl žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty s tím, že zaměstnanecká karta se dle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) nevydá, neboť pobyt žalobce na území není v zájmu České republiky. II. Podstatný obsah žaloby 2. Žalobce v podané žalobě předně podotkl, že přicestoval na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. Po příjezdu začal studovat, což činí dosud. V budoucnosti plánuje usilovat o vydání povolení k trvalému pobytu. Zmínil, že v případě pobytu za účelem studia by bylo pro podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu nutné setrvat na území deset let. Naproti tomu v případě pobytu za základě zaměstnanecké karty postačuje pět let. Poznamenal také, že studium nehodlá ukončit ani v případě vydání zaměstnanecké karty. Pobyt je však pro něj a jeho rodinu finančně velmi náročný, pročež se rozhodl podat žádost o zaměstnaneckou kartu, která nijak jeho další studium neomezuje. V průběhu správního řízení ovšem nebyl dotazován na motivaci pro podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty a nebyl proveden ani jeho výslech a výslech zaměstnavatele. Správní orgány tedy nedostatečně zjistily skutkový stav věci a své závěry založily toliko na domněnkách. 3. Dále žalobce namítl, že v případě pobytu za účelem studia zákon nestanoví dobu, kterou by cizinec na území musel strávit před podáním žádosti o změnu účelu pobytu. Postup správních orgánů označil za rozšíření negativních podmínek nad rámec zákona. Současně označil jejich závěr za nepřezkoumatelný, neboť není zřejmé, jaká doba by již byla akceptována jako dostatečná. Správní orgány totiž nevyložily, jaká doba studia by byla adekvátní, či zda žádný státní příslušník Vietnamu nemůže nikdy změnit účel pobytu ze studia na zaměstnání. Taktéž žalobce poznamenal, že účel nelze vykládat takovým způsobem, že teprve po jeho dokončení je naplněn. Podstatné je, zda je plněn v době před podáním žádosti. Účel svého pobytu přitom plní od počátku a nadále ve studiu pokračuje. 4. Posléze žalobce zmínil, že program klíčový a vědecký personál a nařízení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 220/2019 Sb.“) jsou určeny pro žádosti podávané prostřednictvím velvyslanectví, nikoliv pro žádosti o změnu účelu pobytu podávané na území České republiky, kterou podal on. Nařízení vlády č. 220/2019 Sb. ani uvedený program se tak na něj nemohou vztahovat. 5. Žalobce taktéž považoval za nesprávný výklad pojmu zájem České republiky učiněný správními orgány. Vláda České republiky sice podle něj stanovila jednotlivým zastupitelským úřadům maximální počet žádostí o zaměstnaneckou kartu, které jsou za dané období oprávněny přijmout. Okruh adresátů však není vymezen státní příslušností. Přístup správních orgánů, že Vláda České republiky vyjádřila vůli nepřijímat státní příslušníky Vietnamu na nekvalifikovanou práci, označil za hrubě diskriminační, neboť diskriminuje žadatele na základě státní příslušnosti. 6. Rovněž žalobce namítl, že rozhodnutí správních orgánů jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek ve výkladu neurčitého právního pojmu zájem České republiky. Napadené rozhodnutí totiž neobsahuje žádné úvahy k tomu, co je zájem České republiky. Správní orgány tak nevykládají tento neurčitý právní pojem, ale pouze odkazují na nařízení vlády č. 220/2019 Sb. Z toho přitom nelze dovodit, zda byl skutkový stav podřazen pod neurčitý právní pojem správně. Dále byla podle žalobce porušena i rovnost před zákonem a zásada rozhodování skutkově podobných věcí shodně. Správní orgán prvního stupně totiž po celou dobu platnosti nařízení vlády č. 220/2019 Sb. běžně vydával zaměstnanecké karty občanům Vietnamské socialistické republiky, kteří pobývali na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. Změna zavedené praxe správního orgánu přitom musí být odůvodněna v rozhodnutí, což správní orgán prvního stupně neučinil. 7. Následně žalobce upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2024, č. j. 5 Azs 149/2024-56, který se podle něj týkal podobné věci, a obsáhle z něj citoval. V tomto ohledu odkázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2024, č. j. 1 Azs 158/2024-37. Závěrem navrhl soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí a prvostupňové rozhodnutí, věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení a přiznal mu náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalované 8. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě nejprve odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že většina námitek uplatněných v žalobě již byla vznesena v průběhu odvolacího řízení. Poukázala na úpravu obsaženou v nařízení vlády č. 220/2019 Sb. a důvodovou zprávu k němu. Vláda dala podle ní jasně najevo, že má zájem, aby z Vietnamu přicházeli za účelem zaměstnání pouze cizinci, kteří mají pracovat na klíčových pozicích nebo pozicích vyžadujících vysokou kvalifikaci. Následně uvedla, že žalobci bylo na základě žádosti podané na zastupitelském úřadu České republiky v Hanoji vydáno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. Nic mu nebránilo tento účel plnit. Podotkla, že jsou-li stanoveny kvóty pro ekonomickou migraci pro určitou zemi, pak nelze ignorovat záměr vlády omezit příliv nekvalifikovaných pracovníků a akceptovat postup žalobce spočívající v podání žádosti o změnu účelu pobytu krátce po příjezdu na území. Pobyt žalobce se stal nežádoucím až po projevení úmyslu neplnit původně požadovaný účel pobytu, ale vykonávat zde nežádoucí nekvalifikovanou práci. Úmysl neplnit nadále povolený účel pobytu vyplývá právě z podané žádosti o zaměstnaneckou kartu. Nelze přitom podle ní připustit, aby se využití pobytu za účelem studia stalo efektivním nástrojem eliminace kvót stanovených pro pracovní migraci. 9. Dále žalovaná uvedla, že v řízení o dlouhodobém pobytu nelze kalkulovat s vidinou získání trvalého pobytu a kvůli tomu bez zohlednění podmínek stanovených zákonem dlouhodobý pobyt udělit. Cizinec, který vstoupí na území České republiky za účelem studia, se má věnovat primárně tomuto studiu, nikoli zaměstnaní, které může být toliko činností vedlejší. Následně žalovaná ohledně otázky financí zmínila, že žalobce předložil doklad o dispozici s dostatečnými finančními prostředky. Jinak by mu pobyt za účelem studia povolen nebyl. K námitce, že žalobce nebyl dotazován na svou motivaci, poznamenala, že správní orgán prvního stupně se dostatečně zabýval pobytovou historií žalobce a zkoumal zamýšlený účel pobytu na území. Zjištěné skutečnosti posuzoval ve vzájemných souvislostech a ve vztahu k právním předpisům regulujícím migraci. 10. V daném případě byly podle žalované splněny veškeré podmínky pro zamítnutí žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Napadené rozhodnutí také bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného stavu věci a bylo řádně odůvodněno. Závěrem žalovaná uvedla, že zásadně nesouhlasí se závěry uvedenými v žalobcem citovaných rozsudcích Nejvyššího správního soudu. Poukázala na to, že v řízení vedeném Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 4 Azs 93/2024 navrhla, aby čtvrtý senát postoupil věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Stejné navrhla i v řízeních vedených Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 6 Azs 157/2024, 8 Azs 84/2024 a 10 Azs 172/2024. Měla za to, že by soud měl vyčkat s rozhodnutím ve věci