20 A 46/2024 – Městský soud v Praze

20 A 46/2024- 43 - text 11 20 A 46/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve věci žalobce: N. Q. D., narozený dne X státní příslušnost X bytem v ČR X zastoupený JUDr. Bc. Marcelou Lafek, advokátkou sídlem Národní 416/37, 110 00 Praha proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 2024, č. j. MV-107532-4/SO-2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 2024, č. j. MV-107532-4/SO-2023 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž změnila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 22. 4. 2024, č. j. OAM-50618-12/DP-2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), tak, že žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia se zamítá a doba jeho platnosti se podle § 44a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) neprodlužuje. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně zamítl žádost žalobce, neboť ve stanovené lhůtě nebyly předloženy doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti. II. Podstatný obsah žaloby 2. Žalobce v podané žalobě předně zrekapituloval některé skutkové okolnosti. Konkrétně uvedl, že na území přicestoval v roce 2022 za účelem studia, které mělo být realizováno nejprve studiem jazykového kurzu a následně studiem na vysoké škole. Neuspěl však u závěrečné zkoušky jazykového kurzu, pročež se rozhodl jej opakovat. Jeho žádosti o prodloužení doby pobytu bylo vyhověno, avšak pobyt byl prodloužen pouze po dobu platnosti předložené smlouvy o zdravotním pojištění na období necelých 4 měsíců, aniž by tato doba měla souvislost s obdobím trvání jazykového kurzu. Zároveň nebyl poučen o tom, že trvání pojistné smlouvy ovlivňuje dobu uděleného povolení k pobytu a že povolení k pobytu na základě účasti v jazykovém kurzu může být prodlouženo pouze jednou. 3. Následně žalobce namítl, že ustanovení § 44a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců je v rozporu s právem Evropské unie, konkrétně směrnicí Rady 2004/114/ES ze dne 13. prosince 2004 o podmínkách přijímání státních příslušníků třetích zemí za účelem studia, výměnných pobytů žáků, neplacené odborné přípravy nebo dobrovolné služby (dále jen „směrnice 2004/114/ES“). Odkazoval přitom na čl. 2 písm. b), čl. 4, čl. 16 odst. 1 a čl. 12 této směrnice. Ta podle něj vymezuje případy, v nichž může vnitrostátní právo stanovit, že povolení k pobytu za účelem studia nebude prodlouženo. Pravidlo spočívající v omezení počtu opakování prodloužení povolení k pobytu přitom uvedená směrnice nezná. Upravuje pouze důvod spočívající v nedostatečném pokroku ve studiu, který je nicméně třeba individuálně posoudit. Ustanovení § 44a odst. 2 je nadto netransparentní a otevírá prostor pro libovůli správního orgánu, který může pobyt neprodloužit, aniž by byl takový postup odrazem úspěchu žadatele ve studiu. Toto ustanovení je tak podle žalobce nepoužitelné pro rozpor s právem Evropské unie a nemělo tak být aplikováno. 4. Dále žalobce namítl rozpor s ústavním pořádkem a navrhl, aby zdejší soud podal návrh dle ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení § 44 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. To odůvodnil tím, že předmětné ustanovení vytváří faktickou nerovnost mezi cizinci pobývajícími na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia v jazykovém kurzu. Tato nerovnost přitom není založena na trvání a plnění účelu, aby může být podložena pouze dobou trvání pojistné smlouvy. On sám tak mohl na území setrvat toliko 14 měsíců, zatímco jiní studenti i čtyři roky. Takovou nerovnost založenou předložením pojistné smlouvy s krátkou dobou planosti označil za rozpornou s čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Poznamenal, že pokud by předložil takovou pojistnou smlouvu v případě jiného účelu pobytu, tak by důsledkem bylo taktéž vydání povolení na krátkou dobu. Mohl by ovšem podat další žádost o prodloužení pobytu. Uvedené ustanovení tak vytváří překážku pro podání další žádosti, pro kterou nicméně není důvod, když cizinec dále pokračuje v jazykové přípravě. Předmětné ustanovení shledal rozporným i s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, k čemuž dodal, že bylo v jeho případě neoprávněně zasaženo do jeho soukromého života zamezením dalšího studia. 5. Rovněž žalobce namítl absenci posouzení zásahu rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Z jeho žádosti přitom vyplývala účast na přípravě pro budoucí studium. Správní orgány se tak měly zabývat dopadem jejich rozhodnutí do soukromého života, když negativní rozhodnutí mu zamezuje pokračovat ve studiu. Tímto zásahem se však vůbec nezabývaly, přestože jim takovou povinnost výslovně ukládá zákon. 6. Závěrem podané žaloby proto žalobce navrhl zdejšímu soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí a prvostupňové rozhodnutí, věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení a přiznal mu náhradu nákladů řízení. S žalobou pak spojil i žádost o přiznání odkladného účinku, v jejímž rámci mimo jiné uvedl, že má na území partnerku (občanku České republiky), se kterou má trvalý a hluboký vztah, přičemž spolu sdílí společnou domácnost a hodlají v budoucnu založit rodinu. Také má na území řadu přátel a sociální zázemí. III. Vyjádření žalované 7. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě nejprve shrnula některé skutkové okolnosti a odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zdůraznila, že žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí blanketní odvolání a nenamítal žádné konkrétní skutečnosti. 8. K námitkám žalobce uvedla, že je jí z úřední činnosti správního orgánu prvního stupně známo, že žalobce v předchozím řízení podepsal protokol o zpracování údajů nezbytných pro vydání průkazu, ve kterém je platnost průkazu o povolení k pobytu stanovena do 14. 12. 2023. Také v předchozím řízení nepředložil doklad o cestovním zdravotním pojištění s platností do 31. 5. 2024 a v protokolu souhlasil s vydáním průkazu s platností do 14. 12. 2023. Dostal se tak do své situace vlastní vinou. Podotkla, že by měl žalobce znát právní předpisy dotýkající se jeho práv a povinností. Odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2018, č. j. 11 A 206/2017-34. Dále poznamenala, že pokud žalobce hodlal na území pobývat až do 31. 5. 2024, měl doložit i platné cestovní pojištění. Předchozí řízení nadto nebylo předmětem přezkumu. 9. K rozporu ustanovení § 44a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců s právem Evropské unie žalovaná nejprve poznamenala, že směrnice 2004/114/ES byla zrušena a nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/801 ze dne 11. května 2016 o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí za účelem výzkumu, studia, stáže, dobrovolnické služby, programů výměnných pobytů žáků či vzdělávacích projektů a činnosti au-pair (dále jen „studijní směrnice“). Z dikce obou směrnic vyplývá, že přípravné kurzy zakotvené v ustanovení § 64 písm. b) zákona o pobytu cizinců představují tzv. fakultativní transpozici směrnice. Odkázala přitom na čl. 3 bod 3 studijní směrnice. Je tedy podle ní na členských státech, zda vůbec a případně v jakém rozsahu přípravné kurzy k vysokoškolskému studiu zahrnou jako studium ve smyslu studijní směrnice do své vnitrostátní úpravy. Mají tedy široké pole působnosti, jak upravit jejich přípustnost a možnosti setrvání na území v rámci studia těchto kurzů, a to i pokud jde o možnosti prodloužení pobytu. Poukázala přitom i na bod 16 preambule studijní směrnice. Zmínila rovněž, že Česká republika v určitém rozsahu zahrnula přípravné kurzy do definice studia a dala jednoznačně najevo, jaké přípravné kurzy bude jako studium akceptovat. V § 44a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců pak zohlednila bod 16 preambule studijní směrnice. Správní orgány tak byly povinny postupovat v souladu se zákonem o pobytu cizinců, když ustanovení § 64 písm. b) i § 44a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců nejsou v rozporu se studijní směrnicí. 10. Posléze žalovaná dodala, že s ohledem na výše uvedené nepovažuje za důvodný ani podnět k podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení § 44a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Podotkla, že jí není zcela zřejmé, v čem je spatřována tvrzená nerovnost, když povinnost předložit doklad o cestovním zdravotním pojištění na celou dobu pobytu má každý cizinec, který hodlá na území České republiky pobývat. 11. Žalovaná tedy uzavřela, že v daném případě byly splněny veškeré podmínky pro zamítnutí žádosti žalobce. Navrhla proto zdejšímu soudu, aby podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Obsah správního spisu 12. Ze správ