5 As 61/2011 — Nejvyšší správní soud

3 A 72/2025- 43 - text 9 3 A 72/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Ivety Postulkové a Mgr. Ondřeje Hrabce ve věci žalobce: J. C., narozený dne X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu sídlem Na Františku 32, 110 15 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 16. 4. 2025 č. j. MPO 38102/2025, takto: I. Rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 16. 4. 2025 č. j. MPO 38102/2025, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí, kterým ministr průmyslu a obchodu (dále též „ministr“) zamítl rozklad žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2025 č. j. MPO 10854/2025 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím byla odmítnuta žádost žalobce o poskytnutí informací ze dne 13. 1. 2025 podaná podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále též „InfZ“), v níž žalobce, redaktor X, žádal o poskytnutí: „informací evidovaných ve veřejné části Rejstříku živnostenského podnikání, a to ve formátu otevřených dat“ (dále též „Žádost“). Žalovaný odmítl Žádost s tím, že „poskytnutí požadovaných informací upravuje zvláštní zákon [zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění účinném k datu vydání rozhodnutí].“ 2. Proti napadenému rozhodnutí brojí žalobce podanou žalobou. 3. Žalobce úvodem žaloby vysvětluje, že je redaktorem X, kde se věnuje datové žurnalistice, tedy zpracování datových souborů při přípravě žurnalistických příspěvků. Mimo jiné se věnuje i tématu bydlení, jeho cen a dostupnosti, přičemž v rámci této problematiky chtěl datově zmapovat i poskytování tzv. krátkodobého bydlení v bytových domech v tuzemských městech (typicky skrze platformy jako Airbnb či Booking). V Česku jsou veřejně dostupná strojově čitelná data o bytových domech v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (dále též „RÚIAN“), spojením těchto dat s daty o provozovnách, kde je registrovaná činnost „ubytovací služby“, by bylo možno identifikovat konkrétní místa, kde je poskytováno krátkodobé ubytování v běžných bytových domech. Takový způsob krátkodobého ubytování je dlouhodobě předmětem veřejné debaty pro své negativní externality. Informace o zapsaných provozovnách v Česku nejsou jako otevřená data dostupná, jsou obsažená v Registru živnostenského podnikání, který provozuje a spravuje žalovaný. 4. Žalobce uplatňuje v žalobě jediný žalobní bod, a tvrdí, že § 60 odst. 6 až 8 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „ŽivZ“), není v daném případě speciální právní úpravou vylučující postup podle InfZ. Podle žalobce mělo být ve věci postupováno podle InfZ. 5. Žalobce namítá, že žalovaným uváděné ustanovení § 60 odst. 6 až 8 ŽivZ není v daném případě speciální právní úpravou vylučující postup podle InfZ, neboť neupravuje opravné prostředky vůči prohibitivní výši zpoplatnění za poskytnutí informací, které ve svém důsledku vede právě k neposkytnutí informace. Opačný závěr by přímo kolidoval se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2014 č. j. 7 As 61/2013-40. V této souvislosti žalobce uvádí, že ŽivZ poskytnutí dat podmiňuje úhradou správního poplatku podle položky 24 písm. i) sazebníku správních poplatků, který je přílohou zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o správních poplatcích“). Poplatek činí 5 Kč za informace o jedné podnikající osobě. V součtu by tedy úhrada za poskytnutí kompletních dat z veřejné části rejstříku o cca 2 484 000 aktivních živnostnících dosáhla více jak 12 milionů Kč. Je přitom evidentní, že tuto částku nemůže vynaložit žalobce jako jednotlivý redaktor, ani redakce. Žalobce nesouhlasí s žalovaným, že toto omezení má představovat vyvážené (proporcionální) opatření mezi potřebou zpřístupňování informací pro jejich opakované použití a ochranou soukromí podle č. 10 Listiny základních práv a svobod. Žalobce odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3254/22 a sp. zn. IV.ÚS 1378/16. 6. Žalobce dále uvádí, že pro řešení žalovaným namítané kolize mezi ochranou soukromí a právem na informace by v tomto případě lépe posloužilo ustanovení § 8a odst. 1 InfZ v kombinaci s § 12 InfZ, kdy by žalovaný identifikoval konkrétní osobní údaje a ty v odůvodněných případech z poskytovaných informací vyloučil. Pokud by žalovaný takto postupoval, zjistil by, že řada subjektů zapsaných v registru živnostenského podnikání jsou obchodní společnosti, kterým nepochybně žádné práva na soukromí ve vztahu k informacím zapsaným do veřejného rejstříku nesvědčí. V případě fyzických osob – živnostníků pak mohl žalovaný informace osobní povahy, tedy jméno a datum narození, podle § 15 InfZ vyloučit. Postup podle InfZ se jeví jako jediná cesta, jak s ohledem na požadavek ústavně konformního výkladu požadované informace získat. V opačném případě by totiž výlučné poskytování informací z živnostenského rejstříku za nerozlišující a v důsledku prohibitivně vysokého poplatku kolidovalo s požadavkem na vhodnost, potřebnost a vyváženost omezení základního práva ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny. 7. Závěrem žalobce dodává, že pokud by soud v nyní projednávané věci dospěl k závěru, že požadované informace jsou veřejnosti dostupné jen za poplatek podle ŽivZ, pak je na místě, aby tuto právní úpravu navrhl Ústavnímu soudu ke zrušení. 8. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě ji navrhl zamítnout. 9. Žalovaný konstatoval, že žalobce v Žádosti vůbec nespecifikoval důvod použití poptávaných dat. Žalovaný tedy nemohl posoudit konkrétní okolnosti Žádosti odlišně, než učinil, a zohlednit subjektivní hlediska, tj. v jakém postavení se žadatel o informace nachází a pro jaký účel o tyto informace žádá. Žadatel sice ve své žádosti uvedl, že je redaktorem X, žádost však podal jako fyzická osoba. Účel využití požadovaných dat (zkoumání negativních jevů spojených s ubytovacími službami nabízenými prostřednictvím platforem Airbnb, Booking, jímž se zabývá redakce X), uvedl žalobce teprve ve své žalobě. Pokud žadatel sám ve své žádosti neuvede účel použití požadované informace, povinnému subjektu nepřísluší tento důvod dále zkoumat či dotazovat se žadatele. Kdyby tento důvod žalobce uvedl, mohl jej žalovaný informovat, že k tomuto účelu není třeba žádat o celou databázi živnostenského rejstříku, ale pouze o sestavu podnikatelů, kteří mají v živnostenském rejstříku zapsanou provozovnu na poskytování ubytovacích služeb; správní poplatek za vydání takové sestavy by pak byl výrazně nižší (taková sestava by obsahovala pouze údaje o 3,1 % podnikatelů oproti celé databázi veřejné části živnostenského rejstříku). 10. Dále žalovaný uvedl, že v § 60 ŽivZ je komplexně upraveno poskytování informací ze živnostenského rejstříku, včetně všech náležitostí uvedených v § 2 odst. 3 InfZ. Pokud jde o opravné prostředky a další instituty správního řízení, postupuje se podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“). ŽivZ je ve vztahu k poskytování informací vedených v živnostenském rejstříku zákonem speciálním a má přednost před obecnou úpravou zakotvenou v InfZ, tudíž se povinnost zveřejnit informace obsažené ve veřejné části živnostenského rejstříku ve formátu otevřených dat podle § 5a odst. 2 InfZ na žalovaného jakožto na správce živnostenského rejstříku nevztahuje. Tento názor podporuje i to, že poskytování sestav podle § 60 odst. 6 ŽivZ podléhá správnímu poplatku podle zákona o správních poplatcích, který stanoví také opravné prostředky v řízení o vyměřování a vybírání správních poplatků. Pokud jde o použití ustanovení § 8a odst. 1 ve spojení s § 12 InfZ, tj. identifikaci konkrétních osobních údajů a jejich vyloučení z poskytnutých údajů v odůvodněných případech, jak navrhuje žalobce, použitím tohoto postupu by se z požadovaných údajů prakticky stala statistická data, přičemž žalovaný rozsáhlé statistické údaje o podnikatelích a živnostech zveřejňuje řadu let způsobem umožňujícím dálkový přístup ve formátu otevřených dat. 11. Žalovaný doplnil, že si k dané problematice vyžádal stanovisko Digitální a informační agentury (dále též „DIA“) a Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále též „ÚOOÚ“). Obě tyto instituce zaujaly shodné stanovisko, že § 60 ŽivZ má přednost před InfZ, s čímž se žalovaný zcela ztotožňuje. 12. Žalobce v replice uvedl, že nesouhlasí s argumenty žalovaného, považuje je za zástupné. Podle žalobce vede žalovaného ke snaze informace neposkytovat praktický důvod, a to nevhodně navržený informační systém. Žalovaný osobní údaje živnostníků nechrání. Jejich osobní údaje zveřejňuje sám žalo