5 Afs 48/2007 — Nejvyšší správní soud

3 Af 12/2023- 53 - text 13 3 Af 12/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobkyně: N. K., narozena dne X bytem X zastoupena advokátem Mgr. Martinem Holubem sídlem Kaprova 40/12, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2023 č. j. 24568/23/5100-41453-712140, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, jímž žalovaný potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále též „správce daně“) ze dne 2. 11. 2022 č. j. 8473038/22/2001-80542-110423. Tímto rozhodnutím správce daně zřídil zástavní právo k podílu žalobkyně ve výši 100% v korporaci O. I., s.r.o., IČ: X, sídlem X (dále též „společnost O.“), k zajištění neuhrazených daňových nedoplatků žalobkyně na dani: zvláštní prostředky – mezinárodní pohledávky (daň z příjmu nebo z majetku) v celkové výši 356 879,66 Kč, podle § 170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“), s použitím § 1309 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „občanský zákoník“), z podnětu žádosti daňové správy Slovinska o vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků, cel a jiných opatření (dále též „žádost o vymáhání pohledávky“) a zákona č. 471/2011 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek (dále též „ZMP“). 2. Proti napadenému rozhodnutí brojí žalobkyně podanou žalobou. 3. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá, že finanční orgány nepostupovaly proporcionálně a správně, jelikož postihly podíl žalobkyně ve společnosti O. bez bližšího prošetření. Měl být též zvolen méně invazivní způsob vymáhání pohledávky, neboť správní orgán je v silnějším postavení oproti žalobkyni, fyzické osobě. Správce daně nepostupoval proporcionálně, když zvolil nejtvrdší možné řešení, ačkoli čl. 13 Směrnice Rady 2010/24/EU ze dne 16. března 2010 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků, cel a jiných opatření (dále též „Směrnice“), umožňuje mírnější řešení, např. měl žalobkyni vyzvat k dobrovolnému plnění, a pokud by nebylo plněno, pak přistoupit k postižení podílu žalobkyně ve společnosti O. Správce daně se však ani nepokusil žalobkyni vyrozumět a rovnou její podíl postihl. Tím zasáhl do podnikatelské činnosti žalobkyně. Žalobkyně pociťuje nejistotu, jak bude s jejím podílem nakládáno a do jaké míry je její podnikatelská činnost reálně ohrožena. Správce daně takto vůbec nemusel postupovat, vůči žalobkyni již učinil krok k vymáhání předmětné pohledávky prostřednictvím exekučního příkazu na přikázání pohledávky z účtu ze dne 30. 5. 2022 č. j. 5106541/22/2001-80541-110699. 4. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítá, že finanční orgány postupovaly v rozporu s § 24 odst. 1 ZMP, resp. čl. 11 odst. 1 Směrnice, jelikož jim muselo být známo, že v dožadujícím státě byla pohledávka napadena pro nezákonnost a nesprávnost, jelikož žalobkyně k odvolání doložila ústavní stížnost podanou Ústavnímu soudu Slovinské republiky. Žalovaný tyto skutečnosti nereflektoval, toliko v napadeném rozhodnutí uvedl, že podatelem ústavní stížnosti je společnost P. H. jako právnická osoba, v níž žalobkyně vykonává funkci jednatelky, proto takové podání nemá vliv na vymáhání pohledávky v tuzemsku i na žádost o vymáhání pohledávky dožadujícího státu. Žalobkyně s tímto nesouhlasí a namítá nezákonnost. Vysvětluje, že daňovou správou Slovinské republiky bylo zahájeno daňové řízení proti společnosti P. H. V něm daňové orgány dovodily, že některé platby vůči dodavatelům nelze považovat za daňově uznatelné náklady, a žalobkyně jako jednatelka nese za ně odpovědnost, proto mají být považovány za její hrubý příjem, a má je zdanit jako příjem fyzické osoby. Proto došlo k zahájení daňového řízení proti žalobkyni jako fyzické osobě. Jestliže však bude vyhověno obraně uplatněné ve Slovinské republice, bude tím dotčeno řízení v České republice vedené proti žalobkyni jako fyzické osobě. V době, kdy správce daně byl daňovou správou Slovinské republiky dožádán, žalobkyně podala opravné prostředky proti rozhodnutí daňové správy Slovinské republiky, tudíž správce daně neměl být dožádán, resp. neměl vydávat rozhodnutí. 5. Žalobkyně navrhla provedení důkazu ústavní žalobou ve slovinském jazyce ze dne 17. 11. 2022, ústavní žalobou ve slovinském jazyce ze dne 10. 11. 2022, podáním žalobkyně k Evropskému soudu pro lidská práva a potvrzením o přijetí podání učiněného k Evropskému soudu pro lidská práva. Žalobkyně dále navrhla důkaz provedení jejího výslechu. Blíže viz bod 30. tohoto rozsudku. 6. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné s tím, že žalobní argumenty jsou totožné s námitkami z odvolacího řízení, s nimi se vypořádal v napadeném rozhodnutí. K prvnímu žalobnímu bodu uvedl, že správce daně postupoval v souladu s ZMP i se Směrnicí, rozhodnutí vydal poté, co obdržel žádost o vymáhání pohledávky. Podkladem pro vymáhání a zajištění pohledávky dožadujícího státu je jednotný doklad o vymahatelnosti zaslaný správci daně spolu se žádostí o vymáhání pohledávky. Ze žádosti o vymáhání pohledávky a předloženého spisového materiálu vyplývá, že v dožadujícím státě byly daňovou správou provedeny postupy k vymáhaní pohledávky u žalobkyně, které nevedly k úplnému uhrazení pohledávky. Žalobkyně byla srozuměna s předmětnými nedoplatky i s možností jejich vymáhání v České republice. Nelze proto souhlasit se žalobkyní, že by v daném případě nebyl žádný objektivní důvod ke zřízení zástavního práva. K tvrzení žalobkyně, že měla být nejdříve vyzvána k dobrovolnému plnění, žalovaný uvedl, že zákon správci daně neukládá povinnost informovat daňový subjekt o záměru zřídit zástavní právo na jeho majetek. Zástavní právo vzniká po naplnění zákonem předvídaných skutečností. K namítané možnosti použití mírnějších prostředků konstatoval, že žalobkyně mohla v souladu v § 156 daňového řádu požádat správce daně o posečkání či o splátky, jak vyplývá z čl. 13 odst. 4 Směrnice. Žalobkyně o posečkání, popřípadě o splátky nepožádala. Nezákonnost jednání správce daně nemůže být spatřována v tom, že důsledně požadoval a zajišťoval splnění daňových povinností žalobkyně. Zástavní právo má primárně funkci zajišťovací, jeho smyslem je zajistit daňovou pohledávku do budoucna. Zajišťovací funkce nebrání chodu společnosti ani neohrožuje soběstačnost či konkurenceschopnost v obchodních jednáních. Jedná se o postup šetrnější než v případě exekuce, například prodejem obchodního podílu v dražbě. 7. Ke druhému žalobnímu bodu žalovaný souhlasil s žalobkyní, že pokud správce daně zjistí, že v dožadujícím státě došlo k napadení zákonnosti nebo správnosti nebo k zahájení přezkoumání zákonnosti nebo správnosti úkonu nebo dokumentu souvisejícího s vymáháním finanční pohledávky, učiní podle § 24 odst. 1 ZMP opatření potřebná k odložení vymáhání této finanční pohledávky. Ze žádosti o vymáhání pohledávky vyplývá, že pohledávka byla sice napadena procesními prostředky žalobkyně, avšak předpisy platné ve státě dožadujícího orgánu umožňují vymáhání napadené pohledávky. Žalovaný proto setrvává na stanovisku, že procesní prostředky, které uplatnila žalobkyně, nemají vliv na řízení týkající se vymáhání pohledávky či na samotnou žádost o vymáhání pohledávky. Správce daně proto mohl činit kroky vedoucí k vymáhání či zajištění pohledávky. Z podání k Ústavnímu soudu Slovinské republiky, které žalobkyně přiložila k odvolání, vyplývá, že podatelem je společnost P. H., tedy právnická osoba, kterou zastupuje žalobkyně jako ředitelka, podatelem není žalobkyně. Řízení jsou tedy vedena s odlišnou osobou, než je samotná žalobkyně. 8. Žalobkyně poté, co soud si od ní vyžádal překlady slovinských písemností uvedených pod bodem 5. tohoto rozsudku, v replice navrhla provedení důkazů následujícími listinami: 1) správní žalobou ze dne 8. 3. 2022, 2) písemným vyjádřením žalobkyně v řízení o vyměření daně z příjmů za rok 2014 ze dne 6. 6. 2016, 3) odvoláním žalobkyně proti rozhodnutí DT 4210-4017/2016-5 ze dne 4. 6. 2020 a návrhem na přerušení řízení ze dne 19. 6. 2020, 4) rozhodnutím FURS Nova Gorica o obnově řízení ve věci doměření daně z příjmů za rok 2014 č. j. DT 4210-4017/2016-3 ze dne 14. 5. 2016, 5) rozhodnutím FURS Nova Gorica č. j. DT 4210-4107/2016-5 ze dne 4. 6. 2020 a 6) rozhodnutím Ministerstva financí Slovinské republiky, č. j. DT 499-01-666/2020 ze dne 28. 1. 2022. Žalobkyně k těmto návrhům písemně uvedla, že navrhované listiny mají prokázat, že v době, kdy byl správce daně dožádán daňovou správou Slovinské republiky, se žalobkyně bránila opravnými prostředky proti rozhodnutí daňové správy Slovinské republiky, správce daně proto neměl