7 As 86/2018 — Nejvyšší správní soud

3 Af 4/2025- 88 - text 14 3 Af 4/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobkyně: CHEVAK Cheb, a.s., IČO: 497 87 977 sídlem Tršnická 4/11, Hradiště, 350 02 Cheb proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 1. 2025, čj. MZP/2025/220/70, sp. zn. ZN/MZP/2024/220/384, č. j. MZP/2025/220/71, sp. zn. ZN/MZP/2024/220/385 a č. j. MZP/2025/220/72 a sp. zn. ZN/MZP/2024/220/317 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se u Městského soudu v Praze domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (dále jen „napadená rozhodnutí“), kterými byly potvrzeny dodatečné platební výměr Státního fondu životního prostředí (dále jen „SFŽP“) ze dne 26.7.2024, čj. SFŽP 293601/2024, čj. SFŽP 293600/2024 a čj. SFŽP 293599/2024. Prvostupňovými rozhodnutími byly žalobkyni za vypouštění odlehčených srážkových vod stanoveny poplatky za vypouštění odpadních vod do vod povrchových za rok 2020 z odlehčovacích komor čistíren odpadních vod v Aši v celkové výši 368 857 Kč, v Mariánských Lázních v celkové výši 636 345 Kč a v Chebu v celkové výši 150 455 Kč. 2. Žalovaný v napadených rozhodnutích neuznal žalobkyni dodatečně tvrzený nárok na zproštění se povinnosti hradit poplatek za vypouštění odpadních vod do vod povrchových. Sporným v dané věci je výklad přechodného ustanovení čl. II bodu 6 zákona č. 113/2018 Sb. (dále též „novela vodního zákona“), který novelizoval zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o vodách“ nebo „vodní zákon“) a zákon č. 338/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky, ve znění pozdějších předpisů. II. Žaloba 3. Žalobní námitky lze rozdělit do následujícíh žalobních okruhů: 4. Zaprvé žalobkyně spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí v chybném výkladu čl. II bodu 6 novely vodního zákona, neboť přechodné ustanovení se dle jejího názoru vztahovalo i na odlehčovací komory čistíren odpadních vod, konkrétně na OK ČOV Aš, OK ČOV Mariánské Lázně i OK ČOV Cheb. 5. Zadruhé správní orgány postupovaly v rozporu s ústavněprávní zásadou „in dubio pro mitius“. Závěrem upozornila žalobkyně na účel odlehčovacích komor z technického hlediska, což dle ní rovněž představuje argumentaci pro osvobození od poplatkové povinnosti žalobkyně. 6. K prvému žalobnímu bodu žalobkyně blíže uvedla, že poplatek za vypouštění odpadních vod z odlehčovacích komor do vod povrchových byl stanoven novelou vodního zákona, která postavila v § 38 odst. 3 najisto, že srážková voda je vodou odpadní, odvádí-li se společně jednotnou kanalizací. Za vypouštění odpadních vod se potom hradí poplatek, když poplatníkem je ten, kdo odpadní vody vypouští (§ 89 zákona). Poplatkovou povinnost upravoval zákon plošně se dvěma výjimkami. Výjimka první osvobozuje v § 89b písm. f) vodního zákona odlehčovací komory splňující podmínku § 8 odst. 3 písm. g) tohoto zákona a zároveň tyto komory musí vyhovovat technickým požadavkům pro jejich stavbu a provoz. Tyto požadavky jsou stanoveny právním předpisem, kterým se provádí zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“). Druhou výjimku pak představuje právě přechodné ustanovení novely vodního zákona, konkrétně čl. II bod 6, který stanoví přechodné období do roku 2022, včetně, pro zařízení, která nesplňují technické požadavky pro jejich stavbu a provoz stanovené právním předpisem, jímž se provádí zákon o vodovodech a kanalizacích. Právě ve výkladu a vzájemné souvislosti přechodného ustanovení s ostatními ustanoveními novely vodního zákona panuje mezi žalobkyní a žalovaným spor. 7. Žalobkyně upozorňuje, že oproti výjimce podle § 89b písm. f) vodního zákona není výjimka podle čl. II bodu 6 novely vodního zákona vázána na vypuštění odpadních vod z odlehčovacích komor „chránících stoky jednotné kanalizace před hydraulickým přetížením“. S odkazem na zákon o vodovodech a kanalizacích, který definuje tzv. jednotnou kanalizaci, dovozuje žalobkyně, že pro účely definice odpadních vod v kanalizaci a výjimky z placení poplatků se jednotnou kanalizací rozumí též čistírna odpadních vod. Ve srovnání s výjimkou podle § 89b písm. f) vodního zákona, u které je nutno použít odkaz na § 8 odst. 3 písm. g), není výjimka obsažená v přechodných ustanoveních novely vodního zákona vázána na nepotřebnost povolení k nakládání s vodami, která je vyjádřena v § 8 odst. 3 písm. g). Zařízení podléhající výjimce v přechodném ustanovení tudíž nemusí chránit stoky jednotné kanalizace před hydraulickým přetížením, postačí, jedná-li se o odlehčovací komoru obecně. 8. Podle žalobkyně je přechodné ustanovení je k § 89b písm. f) novely vodního zákona ve vztahu speciality, tedy obsahuje vlastní úpravu výjimky. V tomto případě se jedná o časově omezenou výjimku, a z toho důvodu systematicky zařazenou do přechodných ustanovení. Nelze ji zužovat, tak jak činí žalovaný, na okruh případů výjimek podle § 89b písm. f) vodního zákona v návaznosti na § 8 odst. 3 písm. g) vodního zákona. Je třeba dodržet ústavní zásadu zákonnosti, kdy podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod lze daně či poplatky ukládat jen na základě zákona. Pokud zákonodárce vztah mezi uvedenými ustanoveními přímo ani nepřímo nevyjádřil, nemůže zde být. 9. Nesprávný je dle žalobkyně i odkaz na důvodovou zprávu, o kterou se zčásti opírá rozhodnutí žalovaného. Požadavek podle § 8 odst. 3 písm. g) vodního zákona byl totiž přijat až pozměňovacími návrhy, původní vládní návrh je neobsahuje, a proto důvodovou zprávou nelze argumentovat. Dle původního znění vládního návrhu, ke kterému byla důvodová zpráva zpracována, povolení k nakládání s vodami nebylo třeba k vypouštění z odlehčovacích komor jednotné kanalizace obecně a od poplatků mělo být osvobozeno vypouštění odpadních vod z odlehčovacích komor, které splňují stanovené technické požadavky bez omezení funkce odlehčovací komory pouze na vypouštění z odlehčovacích komor chránících stoky jednotné kanalizace před hydraulickým přetížením. Důvodová zpráva se tak vztahuje k jiné, obsahově odlišné právní úpravě. 10. Žalobkyně rovněž odkazuje na „Sdělení odboru ochrany vod a odboru legislativního Ministerstva životního prostředí k vypouštění odpadních vod z odlehčovacích komor po novelizaci vodního zákona v souvislosti se zákonem č. 544/2020 Sb., určené vodoprávní úřadům, České inspekci životního prostředí a Státnímu fondu životního prostředí, v němž je uvedeno, že v případě pochybností, zda se u konkrétního objektu na kanalizaci jedná o odlehčovací komoru [a tudíž spadá pod výjimku dle § 8 odst. 3 písm. g)], je třeba kontaktovat Ministerstvo zemědělství (dále též „MZe“), které je garantem zákona o vodovodech a kanalizacích, protože se jedná o interpretaci vyhlášky č. 428/2001 Sb., která je jeho prováděcí vyhláškou. K dotazu žalovaného ohledně posouzení charakteru odlehčovacích komor ve smyslu vyhlášky č. 428/2001 Sb. odpovědělo MZe přípisem ze dne 10. 11. 2022, č.j. MZE-58713/2022-15132, v němž MZe prezentuje názor o osvobození všech odlehčovacích komor do roku 2022 včetně, žalovaná však z těchto závěrů ve svém rozhodnutí nevyšla. 11. Žalobkyně se dovolává také principu rovnosti před zákonem a považuje až za absurdní, pokud by se výjimka podle čl. II bodu 6 novely vodního zákona vztahovala pouze na „odlehčovací komory jednotné kanalizace, které nesplňují technické požadavky pro její stavbu a provoz stanovené právním předpisem“ a na „odlehčovací komory jednotné kanalizace, které splňují technické požadavky pro jejich stavbu a provoz stanovené právním předpisem“ by se vztahovala poplatková povinnost. V takovém případě by byli znečišťovatelé, kteří mají odlehčovací komory v souladu s technickými požadavky, znevýhodněni oproti těm, kteří odlehčovací komory v souladu nemají. 12. K okruhu námitek ve druhém žalobním bodu, resp. rozporu se zásadou „in dubio pro mitius“ uvádí žalobkyně blíže, že poplatková povinnost je projevem zásahu do práva na pokojné užívání majetku. Takový zásah lze ospravedlnit jen tehdy, jsou-li naplněna kritéria transparentnosti, předvídatelnosti a přiměřenosti takového zásahu. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 650/05 vyjadřující zásadu in dubio pro mitius. Za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad, je třeba postupovat mírněji, a to i v případě vymáhání daní, kdy orgány veřejné moci jsou povinny ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod šetřit podstatu a smysl těchto základních práv a svobod. Přitom není pravdou, že správní orgány neměly o poplatkové povinnosti pochybnosti, a to s odkazem na nepřiměřenou délku celého řízení. Uvedené vyplývá i z dotazu žalovaného k MZe ohledně