4 A 33/2025 – Městský soud v Praze

4 A 33/2025- 20 - text  7 4 A 33/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobce: Q. M., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem JUDr. Matějem Šedivým sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2025, č. j. CPR-19614-3/ČJ-2025-930310-V233, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2025, č. j. CPR-19614-3/ČJ-2025-930310-V233 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 22. 5. 2025, č. j. KRPA-163067-15/ČJ-2025-000022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a byla stanovena doba 2 let, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského království, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „členské státy EU a smluvní státy“) a jejíž počátek byl stanoven od okamžiku, kdy vycestuje z území Evropské unie a smluvních států, zároveň byla stanovena doba k vycestování z území členských států Evropské unie a smluvních států do země státního občanství žalobce nebo třetí země, kde je žalobce oprávněn pobývat nebo která jej příjme, a to do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.; správní orgán I. stupně dále rozhodl, že podle § 179 zákona o pobytu cizinců nebyly shledány důvody znemožňující vycestování cizince. II. Obsah žaloby 3. Žalobce nepopíral, že doba sedmi let neoprávněného pobytu není bagatelní a správní orgán neměl jinou možnost, než uložit správní vyhoštění. Nicméně k délce uloženého správního vyhoštění namítal, že nelze vycházet pouze z délky jeho neoprávněného pobytu, dle § 174a zákona o pobytu cizinců je třeba zvážit celou řadu okolností, tedy skutečnost, že se jedná o první pochybení žalobce, vyjádřil lítost nad svým jednáním, přislíbil nápravu tj. vycestování do domovského státu. Žalobci je třeba přičíst k dobru, že jeho protiprávní jednání bylo ovlivněno nedobrým zdravotním stavem, ve kterém se ocitl ke konci platnosti vízového oprávnění, toho času opakovaně omdléval a byl nacházen v bezvědomí. Dále uvedl, že spolupracoval při objasnění věci, délka neoprávněného pobytu byla ovlivněna jeho strachem z řešení této situace a skutečností, že nepřicházel do styku s policejním orgánem. Za sedm let neoprávněného pobytu v ČR si zde vytvořil sociální zázemí, přivykl životu v ČR, nucené vycestování tyto vazby zpřetrhá, s ohledem na jeho pokročilý věk je možné dát mu možnost zpětné legalizace pobytu a působit na něj mírnějším a výchovným způsobem, tj. cestou opatření o výměře jednoho roku, které by přijal a z ČR by včas vycestoval. 4. Navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu projednání a rozhodnutí. III. Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný plně odkázal na odůvodnění napadeného i prvostupňového rozhodnutí, kde se dostačujícím způsobem vypořádal se vším, co v řízení vyšlo najevo, i s tím, co uvedl žalobce. 6. K žalobním námitkám uvedl, že se na stranách 5 a 6 napadeného rozhodnutí zabýval okolnostmi ve prospěch žalobce, přičemž tyto okolnosti nebyly dostatečným důvodem ke snížení doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup. Žalobce pobýval na území členských států EU neoprávněně sedm let, přičemž nelze konstatovat, že by po celou tuto dobu jednal pod vlivem okolností na jeho vůli nezávislých, které by mu znemožňovaly tuto situaci řešit. Nejedná se o případ, kdy by se po odpadnutí těchto okolností neprodleně dostavil na policii svou situaci řešit. Jeho neoprávněný pobyt byl odhalen Policií ČR při pobytové kontrole. 7. V napadeném rozhodnutí se vypořádal i s otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce v návaznosti na § 174a zákona o pobytu cizinců, rozhodnutí není nepřiměřené. Žalobce měl možnost podat odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a také žalobu, což učinil. 8. Měl za to, že doba dvou let je zcela adekvátní, zohledňuje všechny okolnosti daného případu a nevybočuje z rozhodovací praxe správních orgánů. Navrhl, aby soud žalobu zamítl. IV. Hodnocení věci Městským soudem v Praze 9. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s.ř.s.“), a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. 10. Soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobce i žalovaný souhlasili s projednáním a rozhodnutím dané věci bez nařízení jednání ve smyslu § 51 odst. 1 s.ř.s. 11. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. 12. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. 13. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí. 14. Soud předně konstatuje, že bylo dostatečně prokázáno, že žalobce v ČR pobýval od 1. 1. 2018 do 20. 5. 2025 bez oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, čímž naplnil skutkovou podstatu ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. Naplnění této skutkové podstaty žalobce nerozporuje, nenamítá ani nic proti tomu, že mu bylo uloženo správní vyhoštění. 15. Podle konstantní judikatury správních soudů aplikace § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nezávisí na správním uvážení správního orgánu; jsou-li podmínky tohoto ustanovení naplněny, správní orgán je povinen správní vyhoštění uložit. V posuzovaném případě není pochyb o tom, že žalobce se vytýkaného jednání dopustil, správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, pokud rozhodly o správním vyhoštění žalobce. Zároveň nebyl dán důvod pro postup dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a tedy ani pro postup dle § 50a téhož zákona, když žalobce netvrdil žádné okolnosti, které by mohly indikovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života, ani takové okolnosti nebyly správními orgány zjištěny (k tomu viz níže). Správní orgány tudíž nepochybily, pokud přistoupily k uložení správního vyhoštění. 16. Otázkou přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života vyhošťovaného cizince se Nejvyšší správní soud zabýval opakovaně v řadě svých rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 22. 7. 2016, č. j. 5 Azs 39/2015-32 potvrdil, že překážkou správního vyhoštění je pouze zásah nepřiměřený, přičemž tuto přiměřenost je třeba posuzovat dle kritérií vyplývajících rovněž z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. „Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci