4 A 58/2025 – Městský soud v Praze

4 A 58/2025- 35 - text  8 4 A 58/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobce: T. V. P., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Petrem Škopkem sídlem Dukelských hrdinů 59/II, 269 01 Rakovník proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2025, č. j. MV-166505-6/OAM-2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2025, č. j. MV-166505-6/OAM-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí ze dne 7. 10. 2024, č.j. CPR-12545-24/ČJ-2025-931200-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) vydané Policií České republiky, Ředitelství služby cizinecké, Přijímací středisko cizinců Zastávka (dále jen „správní orgán I. stupně“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci uloženo dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění a byla stanovena doba dvou let, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „členské státy EU a smluvní státy“) a jejíž počátek byl stanoven od okamžiku, kdy cizinec vycestuje z území členských států EU, zároveň byla stanovena doba k vycestování z území členských států EU a smluvních států do 30 dnů po nabytí právní moci rozhodnutí o vyhoštění nebo od okamžiku, kdy cizinec pozbude postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany a toto rozhodnutí bude pravomocné, správní orgán I. stupně dále rozhodl, že podle § 120a se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců. II. Obsah žaloby 3. Žalobce namítal, že napadeným rozhodnutím došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života, je v rozporu s § 174a a § 119a odst. 2 zákona o pobytu, tato otázka nebyla správně posouzena. Ust. § 174a obsahuje pouze demonstrativní výčet kritérií, žalovaný však nepřihlédl k tomu, že žalobce na území ČR musel navázat hlubší vazby a vztahy s lidmi zde žijícími, byť se s ohledem na neznalost češtiny jednalo především o vztahy v rámci vietnamské komunity. Tuto skutečnost žalobce považuje za notorietu, kterou není nutné prokazovat. Rovněž mělo být vzato v úvahu, že se na území ČR nedopustil trestné činnosti, sám se dostavil ke správnímu orgánu I. stupně, a to již po dvou měsících setrvávání na území ČR (nikoli tedy např. po dvou letech). Nesouhlasil ani se závěrem o předpokladu jeho dobré zpětné integrace do domovské společnosti, neboť na území EU žalobce pobývá již od června 2021. 4. Namítal též rozpor s § 179 zákona o pobytu cizinců, kdy nebyl náležitě zjištěn skutkový stav a byly učiněny nesprávné skutkové i právní závěry. Správní orgán I. stupně měl žalobci položit doplňující dotazy k hrozícímu nebezpeční v domovském státě (tj. u jakých subjektů se zadlužil a jaké mu hrozí důsledky pro případ nesplacení dluhu). Přitom tyto skutečnosti žalobce uvedl v rámci řízení o mezinárodní ochraně. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008 č.j. 5 Azs 66/2008-70, kdy jeho závěry jsou analogicky použitelné, po správním orgánu lze požadovat jistou procesní aktivitu, aby vhodně kladenými otázkami zjistil, zda jsou žalobcem tvrzené skutečnosti pro aplikaci § 179 zákona o pobytu cizinců relevantní. K důkazu navrhl správní spis vedený ve věci jeho žádosti o mezinárodní ochranu sp. zn. OAM-422/ZA-ZA11-HA06-2025. 5. K aplikaci § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 a 4 zákona o pobytu cizinců namítal, že nebyl řádně právně posouzen zjištěný skutkový stav. Nesouhlasil s dobou, po kterou mu nelze umožnit vstup, v délce dvou let, považoval ji za nepřiměřenou. K závažnosti protiprávního jednání poukázal na polehčující okolnost, že nebyl v ČR nikdy trestně stíhán pro trestný čin, ani projednáván pro přestupek, rovněž mu polehčuje, že se sám rozhodl přihlásit úřadům, aniž byl např. zadržen při kontrole. 6. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, náhradu nákladů řízení nepožadoval. III. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde již byly žalobní námitky vypořádány, a na spisový materiál. Žalobní námitky jsou totožné s odvolacími. Právní zástupce používá totožný text žaloby paušálně ve všech případech. Bez ohledu na to, že samotní cizinci v průběhu správního řízení tvrzené argumenty vyvrátili, stejně je tomu i v posuzovaném případě. Žalobce v průběhu řízení uvedl, že zde nemá společenské ani rodinné vazby, námitka ohledně hlubších vazeb je proto účelová. 8. Účelové je i tvrzení ohledně dluhů, napadeným rozhodnutí byla tato tvrzení o možné újmě v případě jeho návratu vypořádána (viz strana 7). Byla vypořádána i námitka ohledně nepřiměřené délky vyhoštění. 9. Vzhledem k tomu, že ve svém postupu neshledal pochybení, navrhl zamítnutí žaloby. IV. Hodnocení věci Městským soudem v Praze 10. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá s.ř.s.), a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. 11. Soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobce i žalovaný souhlasili s projednáním a rozhodnutím dané věci bez nařízení jednání ve smyslu § 51 odst. 1 s.ř.s. 12. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn. 13. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. 14. Podle ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince. 15. Podle ust. § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí. 16. Podle ust. § 179 zákona o pobytu cizinců vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí. (odst. 1) Za skutečné nebezpečí se podle tohoto zákona považuje navrácení v rozporu s článkem 2 až 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. (odst. 2). 17. Soud předně konstatuje, že bylo dostatečně prokázáno, že žalobce na území ČR pobýval od 1. 3. 2025 do 10. 4. 2025 bez oprávnění, ač k tomu nebyl oprávněn, čímž naplnil skutkovou podstatu ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců, a na území ČR pobýval od 1. 3. 2025 do 10. 4. 2025 bez platného cestovního dokladu, ač k tomu nebyl oprávněn, čímž naplnil s