5 A 120/2024 – Městský soud v Praze

5 A 120/2024- 37 - text  5 A 120/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Kateřiny Kozákové a Mgr. Ondřeje Hrabce ve věci žalobkyně: M. F. bytem X zastoupená Mgr. Janem Sikorou, advokátem se sídlem Vendryně č. p. 931, Vendryně proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1 – Malá Strana o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2024, č. j. MSMT-14311/2024-4, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Rektorka Univerzity Karlovy (dále jen „prvostupňový správní orgán“) rozhodnutím ze dne 6. 3. 2024, č. j. NO/UKRUK/92/2024/Li (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), zamítla žádost žalobkyně o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice, které získala absolvováním studijního oboru „Práce zdravotníka“ na zahraniční vysoké škole s názvem „Doněcká státní lékařská univerzita M. Gorkého“ se sídlem na Ukrajině. Vysokoškolská kvalifikace (Diplom) a její Dodatek k Diplomu byly vydány orgánem Ruské federace, tedy nikoliv institucí oprávněnou poskytovat vysokoškolské vzdělání na území Ukrajiny. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o němž rozhodl žalovaný tak, že odvolání zamítl a rozhodnutí prvostupňového správního orgánu potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojí žalobkyně podanou žalobou. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. Žalobkyně v podané žalobě namítá nesprávné právní posouzení a chybnou aplikaci čl. VI. 1. Úmluvy o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu, publikované ve sbírce mezinárodních smluv pod č. 60/2000 Sb. m. s. (dále jen „Lisabonská úmluva“) definujícího vysokoškolskou instituci. Žalovaný uzavřel, že žádosti žalobkyně o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání nebylo možné vyhovět, neboť Česká republika území Doněcké oblasti považuje kontinuálně za nezpochybnitelnou integrální součást Ukrajiny, tedy za území pod svrchovanou pravomocí ukrajinských státních orgánů a neakceptuje na daném území působnost státních orgánů a práva Ruské federace. Dle názoru žalobkyně však není rozhodující politická akceptace či odmítnutí výkonu něčí státní moci na určitém území, ale aplikace příslušných ustanovení Lisabonské úmluvy na zjištěný skutkový stav. Žalobkyně má za to, že Lisabonská úmluva teritoriální aspekt vysokoškolské instituce pro posouzení její příslušnosti k určitému státnímu systému nestanoví, neboť dle citované úmluvy je vysokoškolská instituce zařízení poskytující vysokoškolské vzdělání uznané příslušným orgánem Strany za součást jejího vysokoškolského systému. Jsou-li proto jak Ukrajina, tak Ruská federace stranami Lisabonské úmluvy, je nutné dovodit, že jedna ze stran této úmluvy zařadila Doněckou státní lékařskou univerzitu M. Gorkého jako součást svého vysokoškolského systému. Tím byla podmínka Lisabonské úmluvy vztahující se k definici pojmu vysokoškolské instituce splněna. Vydala-li proto Doněcká státní lékařská univerzita M. Gorkého doklady o kvalifikaci jakožto příslušný orgán státní správy strany Lisabonské úmluvy (Ruské federace) na úseku vysokoškolského vzdělávání, je pro účely uznání tohoto vzdělání nezbytné vycházet z premisy, že ve vztahu k Ruské federaci nebyla přijata žádná opatření, která by bránila uznávání kvalifikací vydaných příslušnými vysokoškolskými institucemi zařazenými Ruskou federací do jejího vysokoškolského systému. 3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nejprve shrnul okolnosti předcházející podání žaloby a dále uvedl, že považuje výklad žalobkyně vztahující se k pojmu vysokoškolské instituce a tvrzenému postavení zahraniční vysoké školy jakožto vysokoškolské instituce Ruské federace na území Ukrajiny za účelový a nepřijatelně zužující, odhlížející od vlastního předmětu řízení. K otázce teritoriality z hlediska Lisabonské úmluvy žalovaný uvedl, že pojem vysokoškolská instituce představuje „zařízení poskytující vysokoškolské vzdělání uznané příslušným orgánem Strany za součást jejího vysokoškolského systému“. Žalovaný, prvoinstanční správní orgán i sama žalobkyně označují místo působnosti zahraniční vysoké školy, tedy Doněckou oblast, za integrální území Ukrajiny. V nyní posuzované věci je to tedy stát Ukrajina, který je pro dané státní území výhradně slovy Lisabonské úmluvy oprávněn uznat svým příslušným orgánem zahraniční vysokou školu jakožto zařízení poskytující vysokoškolské vzdělávání, a tedy za platnou součást svého (ukrajinského) vysokoškolského systému. Stranou ve smyslu Lisabonské úmluvy při posuzování žádosti je tedy stát Ukrajina a měřítkem legality předmětné vysokoškolské kvalifikace a také měřítkem legality postavení žalobkyní absolvované zahraniční vysoké školy v systému vzdělávání je výlučně ukrajinský právní systém. Dle žalovaného Ruskou federací jednostranné a Ukrajinou neuznané zahrnutí zahraniční vysoké školy do ruského vzdělávacího systému rozhodně nemůže být naplněním podmínek uznatelnosti ve smyslu Lisabonské úmluvy. Za lichý pak považuje žalovaný argument žalobkyně o neexistenci přijatých opatření bránících uznávání kvalifikací vydaných vysokoškolskými institucemi na okupovaných území zařazenými do ruského vysokoškolského systému. Žalovaný v této souvislosti odkázal na oficiální a závazné stanovisko Ukrajiny podané národním informačním střediskem ENIC Ukraine, jež je součástí Ministerstva školství a vědy Ukrajiny, a z nějž i vycházely správní orgány při svém rozhodování. ENIC Ukraine na svém oficiálním webu výslovně uvádí, že Ukrajina doklady o vzdělání vydané Ruskou federací na svých dočasně okupovaných území neuznává za platné, přičemž tyto doklady zde přesně specifikuje včetně obrazové dokumentace. Mezi uváděnými neplatnými doklady pak lze najít i vzor typu diplomu, který předložila žalobkyně spolu se žádostí o uznání. V této souvislosti žalovaný zdůraznil, že ENIC Ukraine zde rovněž podrobně uvádí procesy vedoucí k aprobaci neplatných dokladů o vzdělání pocházejících od vzdělávacích institucí na dočasně okupovaných území. Ukrajina rovněž pro tyto četné případy již od roku 2014 přijala zvláštní legislativu, jíž ENIC Ukraine podrobně uvádí. Žalovanému je z jeho úřední činnosti známo, že ENIC Ukraine i Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny jsou svým občanům v těchto komplikovaných životních situacích plně nápomocni a připojil odkaz na příslušné webové stránky ENIC Ukraine. Závěrem žalovaný uvedl, že Ukrajina svůj přístup jednoznačně, závazně a obecně artikuluje vůči všem smluvním stranám Lisabonské úmluvy. Přístup žalovaného proto není výrazem kategorického přístupu toliko České republiky, ale je ve smyslu Lisabonské úmluvy obecně zavazující pro všechny uznávající strany. III. Posouzení žaloby 4. Městský soud v Praze v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobkyní vymezených námitek, vycházel při tom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného a shledal, že žaloba není důvodná. 5. Městský soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobkyně i žalovaný s tímto postupem souhlasili, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Podklady a listiny, z nichž městský soud vycházel, a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). 6. Podstatou nyní posuzované žaloby je zejména otázka správnosti výkladu čl. VI. 1 Lisabonské úmluvy ve vztahu k uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání pocházejícího z okupovaných území. Stěžejní námitkou žalobkyně je, že se v případě jí předložených dokladů o vysokoškolském vzdělání nejednalo o doklady vydané neoprávněnou institucí, když Doněcká státní lékařská univerzita M. Gorkého je příslušným orgánem státní správy strany Lisabonské úmluvy (Ruské federace) na úseku vysokoškolského vzdělávání. Žádná opatření bránící uznávání dokladů o vysokoškolském vzdělání vydané institucemi zařazenými Ruskou federací do jejího vysokoškolského systému, na základě nichž by bylo možné žádost žalobkyně zamítnout, nebyla přijata. 7. Právní úprava uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace (tzv. nostrifikace) platná ke dni vydání napadeného rozhodnutí (30. 9. 2024) vychází z Lisabonské úmluvy, kterou je Česká republika vázána, a která byla v rámci vnitrostátní úpravy (zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění k 30. 9. 2024) reflektována v § 89 až 90b zákona o vysokých školách. Podle § 106 odst. 1 zákona o vysokých školách přitom platí, že v případě odlišné právní úpravy je třeba Lisabonskou úmluvu použít přednostně. 8. Uznávání vysokoškolských kvalifikací je upraveno v části VI. Lisabonské úmluvy, p