5 A 55/2025 – Městský soud v Praze

5 A 55/2025- 37 - text  5 A 55/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudců Mgr. Kateřiny Kozákové a Mgr. Ondřeje Hrabce ve věci žalobce: B. M., nar. X st. přísl. X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 26. 5. 2025, zaevidovanou pod č. j. OAM-0381870/DO-2025, jako nepřijatelné, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 26. 5. 2025 jeho žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod č. j. OAM-0381870/DO-2025, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 26. 5. 2025, zaevidovanou pod č. j. OAM-0381870/DO-2025. III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce je občanem Ukrajiny. V České republice dne 26. 5. 2025 požádal o dočasnou ochranu ve smyslu zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále „Lex Ukrajina“). Tuto žádost však žalovaný označil jako nepřijatelnou, neboť žalobce získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie (Rumunsko). Nepřijatelnost vyznačil přímo v tiskopisu žádosti. 2. Žalobce se podanou žalobou domáhá vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásah žalovaného spočívající v tom, že mu dne 26. 5. 2025 vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň požaduje, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv, a přikázal žalovanému, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3. Žalobce v podané žalobě uvedl, že pochází z Ukrajiny, kde žil společně se svými rodiči. V době vypuknutí válečného konfliktu byl studentem a plně závislý na péči svých rodičů. Rodiče žalobce kvůli válce uprchli do České republiky, kde jim byla udělena dočasná ochrana. Žalobce chtěl nejprve dokončit své studium na Drogobyčské mechanicko-technologické univerzitě, a proto zůstal na Ukrajině. Po ukončení studia a vzhledem k trvajícímu válečnému konfliktu se rozhodl Ukrajinu rovněž opustit. Uprchl nelegálně přes Rumunsko, kde se ihned po příjezdu přihlásil tamním úřadům a byla mu automaticky udělena dočasná ochran. Cílem jeho cesty však byla Česká republika, kde již v té době žili jeho rodiče, kteří zde pracují a jsou soběstační. Žalobce se s nimi opětovně spojil a žije společně s nimi. Po příjezdu požádal o dočasnou ochranu na území České republiky, tato žádost byla odmítnuta jako nepřijatelná z důvodu, že disponuje dočasnou ochranou v Rumunsku. Žalobce následně dočasnou ochranu a pobytové oprávnění v Rumunsku zrušil a dne 26. 5. 2025 podal další žádost u udělení dočasné ochrany v České republice. I tato žádost mu byla vrácena jako nepřijatelná z důvodu udělení dočasné ochrany v jiném čl. státě EU. Vrácení žádosti ze dne 26. 5. 2025 pro nepřijatelnost je pak předmětem této žaloby. 4. Ohledně přípustnosti žaloby žalobce poukázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. C-753/23, ve věci Krasiliva, stanovující § 5 odst. 2 Lex Ukrajina jako rozporný s unijním právem. 5. Ohledně přijatelnosti žádosti žalobce poukázal na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky z 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024-42 a čj. 1 Azs 366/2024-42 či z 8. 4. 2025, čj. 9 Azs 20/2024-37), z níž vyplývá, že žalovaný je povinen jeho žádost přijmout a v zahájeném správním řízení zjistit, jaký je status ochrany v jiném členském státě. Konkrétně, pokud žadatel bude na své žádosti o udělení dočasné ochrany v České republice trvat, ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území České republiky dojde podle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění, případně, zda je žadatel povinen učinit před přiznáním ochrany v České republice kroky k ukončení dočasné ochrany v tomto jiném členském státě Evropské unie. Žalovaný takto nepostupoval a žádost žalobci toliko z důvodu existence jeho dočasné ochrany v Rumunsku vrátil. A to bez ohledu na to, že žalobce pracovníku žalovaného doložil, že se osobně dostavil na zastupitelský úřad Rumunska a dočasné ochrany se vzdal. Žalovaný tak musel vědět, že dočasná ochrana žalobce v Rumunsku již zanikla. 6. Žalobce v žalobě také navrhl, aby soud nařídil předběžné opatření, jímž by uložil žalovanému a Policii ČR strpět jeho pobyt na území České republiky až do skončení řízení o žalobě. Jinak mu hrozí, že po uplynutí 90 dnů v rámci 180 dní se stane osobou, která se nachází na území ČR nelegálně. Vycestovat do země původu nemůže, není si vědom skutečnosti, že by měl v jiné zemi povolený pobyt. Dle platných právních předpisů není možné požádat o žádný jiný pobytový status. 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předeslal, že si je vědom aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina odporuje unijnímu právu (rozsudky ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42 a 1 Azs 174/2024-42). Z citovaných rozsudků vyplývá, že osobám, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382 Rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, kterými je Česká republika vázána , svědčí právo primární volby členského státu, v němž požádají o vydání provolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, a poté, co takové pobytové oprávnění získají, také právo sekundárního pohybu v rámci Unie či sekundární volby členského státu. Tedy právo požádat a získat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, kam se rozhodne přesunout. Takové právo však ze směrnice o dočasné ochraně Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími nevyplývá. Mimo to v současnosti již ani nemůže obstát. 8. Dne 13. 6. 2025 ministři vnitra na zasedání Rady ministrů vnitra jednomyslně podpořili další roční prodloužení dočasné ochrany. Oproti minulému rozhodnutí o prodloužení ovšem došlo v úvodních ustanoveních (tzv. recitálech) k několika změnám, na kterých se členské státy dohodly. Pro oblast týkající se druhotných pohybů byly odsouhlaseny dva nové recitály. První recitál míří na případy, kdy osoba, která je poživatelem dočasné ochrany (resp. povolení k pobytu na tímto účelem) v jednom členském státě, požádá o udělení dočasné ochrany v druhém členském státě. Takové žádosti by měly být zamítnuty; přitom termín „zamítnout“ má autonomní unijní význam zahrnující všechny formy negativního posouzení (viz např. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/134, čl. 3 odst. 8). Recitál zde odkazuje i na rozsudek SDEU ve věci Krasiliva (C-753/23) a konkrétně na bod 30 rozsudku. Tento recitál ani rozsudek Soudního dvora EU nepožadují žádnou asistenci orgánů členského státu směrem k poživateli dočasné ochrany, jde-li o zrušení jeho dočasné ochrany v druhém členském státě, jak to vyžaduje judikatura Nejvyššího správního soudu. Druhý nový recitál (bod 5a) ve znění: „S ohledem na tento celkový kontext by nic nemělo být vykládáno tak, že znamená povinnost členského státu vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která obdržela povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě.“, by dle názoru měl být vykládán tak, že ust. čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně nemá být vykládáno v tom smyslu, že by z něj členskému státu vyplývala povinnost vydat povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany osobě, která již držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany byla v jiném členském státě. 9. Ovšem, i pokud by žalovaný odhlédnul od návrhu aktuálního prováděcího rozhodnutí Rady, kterým se prodlužuje dočasná ochrana, z normativního textu směrnice 2001/55/ES skutečně právo sekundárního pohybu držitelů dočasné ochrany (tj. oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany) v rámci členských států EU neplyne. Jejím jazykovým ani systematickým výkladem nelze dospět k jinému závěru, než že podle jejího čl. 8 odst. 1 má členský stát povinnost vydat povolení k pobytu pouze osobě požívající dočasné ochrany, které nebylo toto pobytové oprávnění ještě vydáno jiným členským státem. Nedopadá tedy na osoby, které již dočasné ochrany požívají v jiném členském státě, resp. kterým bylo jiným členským státem vydáno povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany. V opačném případě by byl