9 Afs 57/2015 — Nejvyšší správní soud

6 Af 12/2024- 65 - text 24 6 Af 12/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: LL HOLDING, a.s., se sídlem K výtopně 1224, Praha 5 – Zbraslav, IČ: 289 13 922, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2024, č.j. 15629/24/5200-11434-711938, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2024, č.j. 15629/24/5200-11434-711938 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům vydaným Finančním úřadem pro hlavní město Prahu ze dne 12. 12. 2022, č.j. 9164539/22/2005-52524-110180 a č.j. 9164836/22/2005-52524-110180, a tato rozhodnutí bylo potvrzena. Dodatečným platebním výměrem ze dne 12. 12. 2022, č.j. 9164539/22/2005-52524-110180, byla žalobci doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2013 do 30. 11. 2014 ve výši 4.203.370 Kč a současně žalobci vznikla povinnost uhradit penále ve výši 840.674 Kč. Dodatečným platebním výměrem ze dne 12. 12. 2022, č.j. 9164836/22/2005-52524-110180, byla žalobci doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 12. 2014 do 30. 11. 2015 ve výši 2.261.190 Kč; dále byla dodatečně zrušena daňová ztráta z příjmů právnických osob za předmětné zdaňovací období ve výši 823.696 Kč a současně žalobci vznikla povinnost uhradit penále z doměřené daně, a to ve výši 452.238 Kč, a z doměřené daňové ztráty, a to ve výši 8.236 Kč. [2] Žalobce nejprve v žalobě uvedl, že mezi stranami je spornou skutečností, zda náklady spojené s emitovanými dluhopisy (úroky z dluhopisů) jsou daňově uznatelné náklady, resp. zda v daném případě došlo ke zneužití práva, tj. zda hlavním účelem transakcí provedených žalobcem se zapojením dluhopisů bylo získání daňového zvýhodnění v rozporu se zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Podstatou sporu je tedy skutečnost, zda nakládání s majetkem žalobcem sledovalo racionální účel, resp. zda jediným smyslem nebylo právě snížení daňové povinnosti cestou obcházení daňových zákonů. Již v úvodu žaloby uvedl, že legitimitu svého postupu zcela jednoznačně vysvětlil a prokázal a že naopak správce daně a žalovaný neunesli své důkazní břemeno k prokázání závěru o zneužití práva, které je tíží. [3] Žalobce v podané žalobě dále odmítl závěry žalovaného, neboť jsou v rozporu s faktickým stavem, důkazními prostředky a konstantní judikaturou správních soudů, neboť žalovaný neprokázal kumulativní naplnění jak objektivního, tak subjektivního prvku zneužití práva. Zdůraznil, že zákaz zneužití je prostředkem ultima ratio, a proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za poměření s dalšími principy právního řádu, zejména principem právní jistoty. Uvedl, že za zneužití práva nelze považovat: a) takové jednání, které sleduje racionální účel, které není samoúčelné, resp. jehož jediným smyslem není snížení daňové povinnosti cestou obcházení daňových zákonů; b) takové jednání, které při pečlivém rozlišení situace, kdy žalobce volí z různých do úvahy přicházejících alternativ, má svůj samostatný racionální účel, a to i když jde o variantu, která je pro žalobce daňově nejvýhodnější, což je legitimní, právem aprobovaný postup; c) takové jednání, jehož hlavním účelem není nedovolené daňové zvýhodnění. Namítal, že žalovaný aproboval postup správce daně, který ke svým závěrům dospěl zcela nepřípustným zásahem do podnikatelské strategie žalobce, když zneužití práva zdůvodnil tím, že žalobce mohl postupovat jinak. Žalobce uvedl, že v průběhu daňové kontroly a následného odvolacího řízení dostatečně a jednoznačně prokázal a zdůvodnil ekonomické důvody emise dluhopisů; prokázal, že jeho chování mělo ekonomický smysl; dostatečně zdůvodnil a prokázal, že hlavním důvodem realizace transakce nebylo získání daňové výhody; a prokázal, že úroky z dluhopisů jsou v daném případě daňově uznatelné náklady, které souvisí s dosažením, zajištěním a udržením zdanitelných příjmů a splňují podmínky dle ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, přičemž uplatnění úroků v daňových nákladech žalobce není v rozporu se smyslem a účelem příslušných ustanovení tohoto zákona. [4] Dále žalobce vymezil 5 žalobních bodů. Ad 1. Ekonomické důvody transakce žalobce namítal, že v průběhu daňové kontroly předestřel správci daně ekonomické důvody (smysl) realizace jeho restrukturalizace se zapojením dluhopisů, které prokazují, že provedené transakce měly racionální ekonomický důvod, v důsledku čehož se nemůže jednat o zneužití práva. Uvedl, že účelem a důvodem nákupu podílů a následné fúze bylo zjednodušení vlastnické struktury a zvýšení efektivity podnikatelských aktivit v důsledku spojení jednotlivých činností sloučených společností (LIŠKA Group s.r.o., LBL TRADE a.s., LBL RENT s.r.o., LS Blansko, spol. s r.o.). Dále žalobce identifikoval výhody fúze do jediného podnikatelského subjektu – snížení provozních nákladů, nárůst výnosů, rozvoj businessu. Uvedl, že v důsledku fúze sloučením nabyl aktiva zanikajících společností ve výši cca 400 mil. Kč, v důsledku čehož došlo k posílení jeho základního kapitálu o 2 mil. Kč a zejména k posílení jeho vlastního kapitálu o více jak 108 mil. Kč. To vše žalobci umožnilo ekonomicky fungovat na principu going concern. Dále uvedl, že vykázání oceňovacího rozdílu v celkové výši 203 mil. Kč, z něhož více jak 140 mil. Kč se týkalo přecenění majetku zaniklých společností, lze identifikovat jako jeden z dalších ekonomických přínosů celé transakce. Na základě uvedených skutečností pak bylo v důsledku provedených operací možné v roce 2014 restrukturalizovat financování žalobce, resp. závazků vůči věřitelům zaniklých společností. [5] Ad 2. Porušení legitimního očekávání, nepřípustný zásah do podnikatelské strategie žalobce odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) a Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) s tím, že správci daně předložil důkazní prostředky a vysvětlení prokazující racionální ekonomické důvody transakcí provedených žalobcem. S odkazem na body [78], [80] a [81] napadeného rozhodnutí namítal, že důvodem pro aplikaci zneužití práva ze strany finanční správy je tvrzení, že žalobce mohl postupovat jinak, což je však dle žalobce nutné označit za nepřípustný zásah do jeho podnikatelské strategie, který odporuje judikatuře správních soudů. [6] Ad 3. Tvrzení naplnění objektivní podmínky zneužití práva žalobce vyslovil nesouhlas s tvrzením žalovaného, že nezískal emisí dluhopisů žádnou reálnou finanční hodnotu, neboť získal nejprve podíly v zanikajících společnostech (v důsledku následné fúze hodnota čistého jmění těchto zaniklých společností, která přešla na žalobce, činila cca 185 mil. Kč), a k emisi dluhopisů se rozhodl na základě řádných ekonomických důvodů. Dále uvedl, že z judikatury vyplývá, že daňové subjekty mají právo uspořádat své podnikání tak, aby snížili svoji daňovou povinnost. K neakceptování zápočtu pohledávek fyzických osob z titulu prodeje podílů oproti závazku z titulu emise dluhopisů odkázal na posouzení transakce zápočtu ze strany NSS v rozsudku č.j. 5 Afs 85/2004-40. Dále uvedl, že nákup podílu ve společnosti financovaný úvěrovým finančním nástrojem (úvěr, zápůjčka, dluhopis, směnka) a následná fúze ovládající a ovládané společnosti nejsou ničím neobvyklým v podnikatelské praxi, neboť v rámci konkurenčního prostředí je snahou podnikatelských subjektů dosáhnout vyššího tržního podílu a dalších konkurenčních výhod, přičemž cest a způsobů, jak toho dosáhnout a jak realizovat rozvoj podnikatelských aktivit a vzájemných synergií, je mnoho a je čistě na rozhodnutí žalobce jakou cestu či konkrétní způsob si vybere, zda se rozhodne pro financování cizím kapitálem či vlastním kapitálem a s kým bude podnikat, zda s rodinnými příslušníky či s třetími osobami. Konstatoval, že jeho rozhodnutí podnikat jako rodinná firma a využít při základním nastavení tohoto podnikání cizího kapitálu není nic, co by mohlo být považováno za zneužití práva. Názor žalovaného, že převod obchodních podílů byl účelovým krokem, který umožnil možnost započtení, a pro realizace fúze nebyl nezbytný, proto žalobce označil za účelový. Dále se žalobce ohradil proti tvrzením žalovaného v bodech [79] a [96] napadeného rozhodnutí stran bezprostřední nutnosti k odkoupení podílů a nezbytnosti nákupu obchodního podílu ve společnosti LIŠKA Group s.r.o. Dále namítal, že žalovaným uvedené zneužití práva znamená závěr o naplnění zákonem stanovené podmínky ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, tedy že se jedná o náklady na dosažení, zajištění či udržení zdanitelných příjmů, resp. za tímto účelem vynalož