8 A 122/2025 – Městský soud v Praze

8 A 122/2025- 39 - text 6 8 A 122/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému S. R., narozen X státní příslušnost Ukrajina zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobce pro nepřijatelnost dne 7. 8. 2025, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 7. 8. 2025 jeho žádost o poskytnutí dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti žádost, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o poskytnutí dočasné ochrany III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 270 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra Václavka, advokáta. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce dle svého vyjádření v letošním roce opustil území Ukrajiny a dne 7. 8. 2025 požádal o dočasnou ochranu na území České republiky. Tato žádost ale byla shledána nepřijatelnou na základě § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. (dále jen „Lex Ukrajina“), neboť žalovaný měl již dočasnou ochranu udělenou v Rumunsku. 2. V tomto kroku žalobce shledává nezákonný zásah do svých práv, přičemž uvádí, že dočasné ochrany v Rumunsku se dne 5. 8. 2025 vzdal, pročež proti němu brojí výše nadepsanou žalobou. 3. K žalobě žalobce připojil návrh na vydání předběžného opatření, jemuž soud dne 7. 10. 2025 svým rozhodnutím, č. j. 8 A 122/2025 – 23, vyhověl. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 4. Žalobce tvrdí, že splňoval všechny podmínky pro udělení dočasné ochrany, protože je ukrajinským státním příslušníkem pobývajícím na Ukrajině před 24. únorem 2022, a tudíž se na něj vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382 i § 3 odst. 1 zákona Lex Ukrajina. Podle jeho názoru neměl být aplikován § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, jelikož je v rozporu s unijním právem, konkrétně s čl. 28 směrnice 2001/55/ES, který obsahuje uzavřený výčet důvodů pro vyloučení z dočasné ochrany. Tyto důvody se týkají pouze veřejného pořádku a bezpečnosti a směrnice nepřipouští jejich rozšiřování členskými státy. 5. Žalobce zdůrazňuje, že Lex Ukrajina nad rámec směrnice stanoví další důvody nepřijatelnosti žádosti, což fakticky vede k vyloučení osoby z ochrany, aniž by proběhlo správní řízení. V jeho případě mělo posouzení žádosti jako nepřijatelné za následek pobyt bez platného oprávnění a hrozbu návratu na Ukrajinu, kde probíhá válečný konflikt, což je podle něj v rozporu s čl. 3 odst. 2 směrnice 2001/55/ES a s Úmluvou o ochraně lidských práv. Žalobce proto dovozuje, že postup žalovaného odporuje smyslu směrnice, jejímž cílem je stanovit minimální normy ve prospěch vysídlených osob, nikoli jejich práva omezovat. 6. Žalobce tvrdí, že použití § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina v jeho případě představuje nepřípustné rozšíření důvodů pro vyloučení z dočasné ochrany nad rámec směrnice 2001/55/ES, a to v neprospěch vysídlené osoby. Podle něj unijní právo naopak předpokládá možnost přesídlení mezi členskými státy, což dokládá čl. 26 odst. 4 směrnice, který upravuje přemístění osoby a zánik původního povolení. Tento výklad podporují i operační pokyny Komise a judikatura správních soudů, které opakovaně konstatovaly nesoulad české úpravy s evropským právem. 7. Dále žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 (č. j. 1 Azs 174/2024‑42), podle něhož mají ukrajinští občané právo přemístit svůj pobyt do jiného členského státu a tam požádat o dočasnou ochranu, přičemž druhý stát musí žádost posoudit. Nejvyšší správní soud dovodil, že neaplikace čl. 11 směrnice vylučuje nucené navracení a implicitně potvrzuje možnost sekundárního pohybu. Z toho žalobce uzavírá, že důvod nepřijatelnosti podle Lex Ukrajina je v rozporu se směrnicí a neměl být použit, zejména když ke dni podání žádosti nebyl držitelem ochrany v jiném členském státě. 8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl závěry žalobce s tím, že po přijetí prováděcího rozhodnutí Rady 2025/1460 je zřejmé, že právo sekundární volby neexistuje, a směrnice ani prováděcí rozhodnutí takové právo nezakládají. 9. Žalovaný zpochybňuje závěr Nejvyššího správního soudu uvedený v bodě 53 rozsudku č. j. 1 Azs 174/2024‑42, podle něhož prováděcí rozhodnutí Rady mělo „obrátit režim“ směrnice a založit právo primární i sekundární volby členského státu. Podle žalovaného právo primární volby vyplývá přímo ze směrnice, nikoli z prováděcího rozhodnutí, které nemůže nad rámec směrnice zakládat nová práva. Směrnice navíc nezakládá právo sekundárního pohybu, což potvrzuje její textace – čl. 8 odst. 1 ukládá povinnost vydat povolení k pobytu pouze osobám, které jej dosud nezískaly, a tato povinnost je společná a nerozdílná pro všechny členské státy. Pokud by směrnice předpokládala opakované vydávání povolení, neobsahovala by ustanovení čl. 15 a 26, která upravují přesuny z kapacitních důvodů a slučování rodin. Dohoda o neaplikaci čl. 11 směrnice nemůže založit právo na sekundární volbu, protože tento článek upravuje pouze vzájemné povinnosti členských států, nikoli práva jednotlivců, a jeho neaplikace znamená pouze to, že osoba nebude automaticky vrácena, nikoli že získá nové pobytové oprávnění. 10. Nové recitály přijaté v rámci prováděcího rozhodnutí Rady ze dne 13. 6. 2025 jasně stanovují, že osoba může požívat práv spojených s dočasnou ochranou pouze v jednom členském státě, a proto mají být žádosti o povolení k pobytu zamítnuty, pokud žadatel již takové povolení získal jinde. Druhý recitál výslovně uvádí, že dohoda o neaplikaci čl. 11 směrnice 2001/55/ES nemá být vykládána jako povinnost členského státu vydat nové povolení osobě, která jej již obdržela v jiném státě. Z toho žalovaný dovozuje, že právní názor Nejvyššího správního soudu, který z této dohody odvozoval právo sekundárního pohybu, je neudržitelný. Smyslem dohody bylo pouze neprovádět automatické navracení neoprávněně pobývajících osob, nikoli zakládat právo na opakované získávání dočasné ochrany v různých státech. Vůle členských států, vyjádřená v recitálech, potvrzuje, že cílem je zabránit vícenásobným registracím, nikoli umožnit volný pohyb a opakované žádosti o dočasnou ochranu. 11. Tyto nové recitály prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, byť nejsou součástí normativního textu, jasně vyjadřují vůli členských států: druhotné pohyby držitelů dočasné ochrany jsou nežádoucí a žádosti o nové povolení k pobytu mají být zamítány, pokud osoba již takové povolení získala v jiném členském státě. Tyto recitály potvrzují, že dohoda o neaplikaci čl. 11 směrnice 2001/55/ES neměla za cíl zakládat právo na opakované získávání dočasné ochrany, ale pouze zabránit automatickému navracení neoprávněně pobývajících osob. Žalovaný zdůrazňuje, že směrnice sama stanoví povinnost vydat povolení pouze jednou, a to společně a nerozdílně, a žádné ustanovení ani prováděcí rozhodnutí nezakládá právo sekundární volby členského státu. Naopak bod 9 preambule směrnice výslovně uvádí, že cílem je předcházet riziku druhotného pohybu, což by volné přesuny zcela popíraly. Proto žalovaný uzavírá, že § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. není v rozporu s unijním právem a jeho aplikace byla zákonná. III. Posouzení žaloby 12. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal postup žalovaného v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 84 odst. 3 soudního řádu správního), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době tvrzeného zásahu. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. 13. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 soudního řádu správního bez nařízení jednání, když účastníci s takovým rozhodnutím věci souhlasili. 14. Žaloba je důvodná. 15. Městský soud v Praze posoudil věc takto: 16. Ochranu podle § 82 a násl. soudního řádu správního může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Aps 1/2005 65, č. 603/2005 Sb. NSS, ze 17. 3. 2008). 17. V projednávané věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost před