8 A 128/2025 – Městský soud v Praze

8 A 128/2025- 30 - text 6 8 A 128/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému nezl. Y. B., narozený X státní příslušnost Ukrajina bytem X zastoupen Mgr. Denisou Šmídovou, advokátem, se sídlem Dominikánské náměstí 187/5, Brno Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že 1. 9. 2025 vrátil žalobci jako nepřijatelnou jeho žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod č. j. OAM-0411705/DO-2025, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu z 1. 9. 2025 zaevidované pod č. j. OAM-0411705/DO-2025. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Denisy Šmídové, advokátky. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce dle svého vyjádření opustil území Ukrajiny dne 27. 8. 2025 a dne 1. 9. 2025 požádal o dočasnou ochranu na území České republiky. Tato žádost ale byla shledána nepřijatelnou na základě § 5 odst. 1 písm. d)zákona č. 65/2022 Sb. (dále jen „Lex Ukrajina“), neboť žalovaný měl již dočasnou ochranu udělenou v Řecku. 2. To žalobce nepopírá, nicméně uvedl, že tuto ochranu v Řecku nevyužíval (a skončila v březnu 2025), pročež podává proti postupu žalovaného výše nadepsanou žalobu. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3. Žalobce, ukrajinský státní příslušník, pobýval do února 2025 na Ukrajině, kde studoval střední školu. Po vypuknutí válečného konfliktu se rozhodl opustit zemi a dne 27. 8 2025 vstoupil na území Evropské unie. Následně dne 1. 9. 2025, podal v Brně žádost o dočasnou ochranu podle rozhodnutí Rady EU 2022/382, které reaguje na hromadný příliv vysídlených osob z Ukrajiny. Současně doložil, že má zajištěné ubytování v Brně. 4. Správní orgán (žalovaný) však žádost označil za nepřijatelnou s odůvodněním, že žalobce již v minulosti získal dočasnou ochranu v jiném členském státě EU, konkrétně v Řecku, kde mu byla udělena v červnu 2024 s platností do března 2025. Žalobce namítá, že po návratu na Ukrajinu tuto ochranu dále nevyužíval a je přesvědčen, že zanikla. Pokud by byla automaticky prodloužena, je připraven ji neprodleně ukončit. V době podání žádosti v České republice tedy podle něj již nebyl držitelem ochrany v jiném státě. 5. Žalobce tvrdí, že postup žalovaného je nezákonný a odporuje jak unijní právní úpravě, tak ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu. Ta opakovaně konstatovala, že institut nepřijatelnosti nelze použít, pokud žadatel již ochranu v jiném státě nemá. V takovém případě je nutné žádost věcně projednat a při splnění podmínek ochranu udělit. Žalobce navíc upozorňuje, že je nezletilý bez doprovodu, což jej řadí mezi zvlášť zranitelné osoby, a činí zásah správního orgánu ještě závažnějším. 6. Proto se žalobce domáhá určení nezákonnosti zásahu, obnovení stavu před vrácením žádosti a zákazu pokračování v porušování jeho práv. Současně požaduje, aby žalovaný nahradil náklady soudního řízení. Podle žalobce je žaloba přípustná, neboť vyloučení soudního přezkumu nepřijatelnosti žádostí o dočasnou ochranu je v rozporu s právem EU, což dle něj potvrzuje i dosavadní judikatura. 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nesouhlasil s dubnovými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu a tvrdí, že sekundární právo volby členské země neexistuje, což potvrzuje prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460; směrnice 2001/55/ES podle něj zakládá pouze primární právo volby. Podle žalovaného nelze z preambule rozhodnutí Rady ani z neaplikace čl. 11 směrnice dovozovat nové právo na sekundární volbu členského státu. Proto žalovaný uzavírá, že pokud žalobce formálně nezrušil ochranu v Řecku, jeho žádost v ČR je nepřijatelná. 8. Žalovaný dále argumentuje, že čl. 8 odst. 1 ukládá členským státům povinnost vydat povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, ale tato povinnost je splněna už tím, že oprávnění vydá jeden stát – směrnice nepožaduje, aby další státy vydávaly stejné oprávnění. Podle žalovaného nelze sekundární právo dovodit ani z neaplikace čl. 11 směrnice, protože tento článek upravuje pouze povinnosti mezi členskými státy, nikoli práva jednotlivců. Stejně tak prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ani absence kvót podle čl. 25 směrnice nemohou založit právo na získání dalšího pobytového oprávnění v jiném státě. Žalovaný tuto pasáž uzavírá, že závěr Nejvyššího správního soudu o sekundárním právu neobstojí ani s ohledem na nové rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, které prodloužilo režim dočasné ochrany do roku 2027. 9. Nové recitály prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 jednoznačně potvrzují, že žádosti o dočasnou ochranu podané osobami, které již mají povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, mají být zamítnuty. Tyto recitály odkazují na rozsudek SDEU ve věci Krasiliva (C‑753/23) a vyjasňují, že dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice 2001/55/ES nezakládá povinnost vydat další povolení k pobytu v jiném státě. Podle žalovaného je z vůle členských států patrné, že cílem dohody bylo pouze neprovádět readmisní mechanismus, nikoli umožnit nekontrolovaný sekundární pohyb osob požívajících dočasné ochrany. Recitály také zdůrazňují, že nic nemá být vykládáno tak, aby členskému státu vznikla povinnost vydat povolení osobě, která jej již získala jinde. Žalovaný opětovně zdůrazňuje, že dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu o sekundárním právu volby je neudržitelná a že odmítnutí žádosti žalobce je v souladu s novým výkladem unijního práva. 10. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. III. Posouzení žaloby 11. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal postup žalovaného v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 84 odst. 3 soudního řádu správního), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době tvrzeného zásahu. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. 12. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 soudního řádu správního bez nařízení jednání, když účastníci s takovým rozhodnutím věci souhlasili. 13. Žaloba je důvodná. 14. Městský soud v Praze posoudil věc takto: 15. Ochranu podle § 82 a násl. soudního řádu správního může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Aps 1/2005 65, č. 603/2005 Sb. NSS, ze 17. 3. 2008). 16. V projednávané věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jeho práv, a to bez ohledu na to, že mu již v minulosti byla dočasná ochrana udělena v jiném členském státě EU (Řecku). Jde-li o hodnocení tohoto úkonu, zde lze vyjít z existující judikatury, podle které bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS z 30. 5. 2017). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. 17. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu žalobci vrátil jako nepřijatelnou. Soud předesílá, že v nedávné době došlo k notnému judikaturnímu vývoji stran chápání institutu dočasné ochrany. V prvé řadě nelze opomenout rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ve věci C-753/23, Krasiliva, z 27. 2. 2025, na nějž Nejvyšší správní soud navázal „dubnovou judikaturou“ v rozsudcích č. j. 5 Azs 273/2023-27, č. 4683/2025 Sb. NSS, z 1. 4. 2025 a č. j. 1 Azs 336/2024-42 z 3. 4. 2025, a již zmíněným rozsudkem č. j. 1 Azs 174/2024-42 z 3. 4. 2025. Tyto prvotní závěry pak převzaly i další senáty NSS (např. rozsudky č. j. 9 Azs 20/2024 37 z 8. 4. 2025, č. j. 2 Azs 271/2024 43 ze 17. 4. 2025, č. j. 10 Azs 4/2025 49 z 24. 4. 2025 a č. j. 5 Azs 217/2023 36 z 25. 4. 2025, a mnoho dalších). 18. Posléze reagoval i zdejší soud, který již zohlednil i navazující argumentaci žalovaného (např. rozsudky č. j. 10 A 6/2025-61 z 23. 4. 2025, č. j. 5 A 36/2025-38 z 30. 4. 2025, č. j. 10 A 42/2025-33 z 16. 5. 2025, č. j. 5 A 42/2025-39 z 20. 5. 2025, č. j. 18 A 22/2025-52 z 3. 6. 2025, č. j. 10 A 56/2025-39 ze 17