8 A 151/2025 – Městský soud v Praze

8 A 151/2025- 23 - text 10 č. j. 8 A 151/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce: O. S. st. přísl. Ukrajina, bytem X zastoupeného JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou se sídlem Májová 606/35, Cheb, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., vrátil žádost o udělení dočasné ochrany ze dne 22. 8. 2025, zaevidovanou pod č. j. OAM-409259/DO-2025, pro nepřijatelnost žádosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany, zaevidované dne 22. 8. 2025 pod č. j. OAM-409259/DO-2025. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 269,40 Kč, a to ve lhůtě 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou zásahovou žalobou domáhá určení nezákonnosti zásahu žalovaného, který spočívá v tom, že mu dne 22. 8. 2025 byla jako nepřijatelná vrácena žádost o dočasnou ochranu, evidovaná pod č. j. OAM–409259/DO–2025. Důvodem nepřijatelnosti podle žalovaného bylo, že žalobce již získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie, konkrétně na Slovensku. 2. Podstata sporu spočívá v tom, zda v případě žalobce jsou splněny podmínky pro využití institutu nepřijatelnosti, tedy aplikaci § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen zákon č. 65/2022 Sb., nebo jen „lex Ukrajina“). II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3. Žalobce se dne 22. 8. 2025 obrátil na žalovaného se žádostí o poskytnutí dočasné ochrany, přičemž tato žádost, evidovaná žalovaným pod č. j. OAM-409259/DO-2025 (dále jen „žádost o dočasnou ochranu“), byla žalobci obratem vrácena a označena jako nepřijatelná. 4. Žalovaný vyhodnotil žádost žalobce jako nepřijatelnou z důvodu, že žalobci byla již udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie, konkrétně ve Slovenské republice, a proto přistoupil k vrácení žádosti s odkazem na § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. 5. Žalobce je přesvědčen, že ke dni podání žaloby splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany na území České republiky (dále jen „ČR“), a tudíž jeho žádost neměla být vyhodnocena jako nepřijatelná. Postup žalovaného považuje za nezákonný, a proto se domáhá, aby soud přezkoumal jeho žalobní návrh a rozsudkem obnovil stav před vrácením předmětné žádosti. 6. Žalobce dále uvádí, že ke dni podání žaloby existuje ustálená judikatura, zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 174/2024-42 ze dne 3. 4. 2025, opřený o judikaturu Evropské unie, včetně rozsudku ve věci Krasiliva, na který hodlá žalobce ve své argumentaci odkázat. 7. Současně žalobce poukazuje na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 6 A 122/2024-55 ze dne 28. 5. 2025, na jehož základě žalovaný již provedl obsah rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. OAM-0415944-11/DO-2024, MV-2690-9/OAM-2025, kdy dne 12. 6. 2025 žalovaný v obdobném případě udělil pobytové oprávnění typu D/DO/967, s vízovým štítkem č. X, a to v rozsahu dříve udělené dočasné ochrany Rumunskem. V uvedeném případě došlo k vyznačení pobytového oprávnění ČR s platností do 31. 3. 2026, poté co žadatel zrušil svůj pobyt v Rumunsku. 8. Vrácení své žádosti označené jako „nepřijatelná“ žalobce považuje za soudně přezkoumatelné a odkazuje na čl. [5] odůvodnění rozsudku NSS č. j. 1 Azs 174/2024-42 ze dne 3. 4. 2025. 9. Žalobce uvádí, že z Ukrajiny utekl před válečným konfliktem v obavě o svůj život a rozhodl se žít svobodně v ČR společně s příbuznými a přáteli. Pro svou cestu zvolil nejprve Slovensko, které mu s platností do 4. 3. 2024 udělilo pobytový status „dočasné útočisko“. Žalobce si 17. 10. 2025 pobyt na Slovensku zrušil. 10. Poté, co zjistil, že žalovaný udělil pobytové oprávnění žadateli v obdobné situaci, pokusil se žalobce dne 22. 8. 2025 podat svou žádost o pobyt prostřednictvím žalovaného, včetně všech náležitostí. Žádost byla žalovaným vyhodnocena jako nepřijatelná, s čímž žalobce nesouhlasí. 11. Žalobce tvrdí, že postupoval v souladu s právními předpisy a učinil vše nezbytné pro legalizaci svého pobytu na území ČR. Je přesvědčen, že bránění mu v podání žádosti představuje nezákonný zásah žalovaného, který jej krátí na právech. Odkazuje zejména na odst. [32] odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 174/2024-42, podle něhož „udělení dočasné ochrany ve smyslu zákona č. 65/2022 Sb. znamená poskytnutí dílčích práv osobám požívajícím dočasné ochrany podle rozhodnutí Rady č. 2022/382, nikoli udělení, resp. přiznání dočasné ochrany jako takové. Dočasná ochrana ve smyslu českých právních předpisů je legislativní zkratkou pro oprávnění k pobytu na území České republiky, které jsou členské státy povinny držitelům dočasné ochrany vystavit a poskytnout v souladu s čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně.“ 12. Žalobce je přesvědčen, že jeho žádost měla být žalovaným přijata a následně přezkoumána, aby nedocházelo k dalším neoprávněným průtahům legalizace jeho pobytu na území ČR. 13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě úvodem konstatuje, že žalobce spatřuje nezákonný zásah paradoxně v tom, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem č. 65/2022 Sb. Žádost žalobce o udělení dočasné ochrany byla vyhodnocena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. d) uvedeného zákona, neboť žalobce požádal o vydání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany ve Slovenské republice, kde mu také povolení bylo vydáno. 14. Žalovaný ověřil, že pro naplnění důvodu nepřijatelnosti postačuje skutečnost, že žalobce dočasnou ochranu v jiném členském státě získal. Z dikce § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. vyplývá, že není rozhodné, zda je žalobce aktuálně držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany. 15. Žalovaný dále uvádí, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly udělení dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny (§ 51 zákona o dočasné ochraně) či z důvodů zvlášť hodných zřetele (§ 52 téhož zákona). Žalovaný proto neměl jinou zákonnou možnost než žádost vyhodnotit jako nepřijatelnou. 16. K odkazu žalobce na případ vedený pod sp. zn. OAM-415944/DO-2024 žalovaný připouští, že této žádosti bylo vyhověno, avšak pouze na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 6 A 122/2024-55, a před přijetím nového prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, kterým byla prodloužena dočasná ochrana do roku 2027. Toto rozhodnutí obsahuje nové recitály, z nichž vyplývá, že osoby, které již získaly pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, nemají právo na získání stejného oprávnění v dalším členském státě. 17. Žalovaný uzavírá, že jeho praxe zůstává nezměněna a žádosti osob, které získaly povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, jsou nadále vyhodnocovány jako nepřijatelné. 18. Žalobce namítá, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. je v rozporu s právem Evropské unie, a proto jej žalovaný neměl aplikovat. Tvrdí, že již není držitelem pobytového oprávnění z titulu dočasné ochrany, a poukazuje na recentní judikaturu správních soudů, zejména na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42 a 1 Azs 174/2024-42. Podle těchto rozhodnutí ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) odporuje unijnímu právu, neboť osobám, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady (EU), svědčí nejen právo primární volby členského státu, ale i právo sekundárního pohybu v rámci EU, tedy možnost požádat o dočasnou ochranu v jiném členském státě. Tento závěr Nejvyšší správní soud dovodil z rozsudku Soudního dvora EU ve věci C753/23 Krasiliva a z výkladových stanovisek Evropské komise. 19. S tímto výkladem žalovaný nesouhlasí. Uvádí, že prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, kterým byla prodloužena dočasná ochrana do roku 2027, jednoznačně potvrzuje, že právo sekundární volby členského státu neexistuje. Podle žalovaného směrnice 2001/55/ES nezakotvuje právo vysídlených osob získat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v dalším členském státě poté, co jej již získaly jinde. 20. Žalovaný připouští, že směrnice zaručuje právo primární volby členského státu, v němž osoba požádá o vydání povolení k pobytu (§ 8 odst. 1 směrnice), avšak toto právo nelze vykládat jako právo na opakované získání oprávnění v jiném státě. Preambule prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, na kterou odkazuje Nejvyšší správní soud, nemá normativní povahu a nemůže rozšiřovat práva přiznaná směrnicí. 21. Závěr Nejvyššího správního soudu o existenci sekundárního práva vol