8 A 25/2025 – Městský soud v Praze

8 A 25/2025- 28 - text 9 8 A 25/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobce D. S., nar. X bytem X proti žalovanému zastoupený Mgr. Karlou Kratochvílovou, advokátkou sídlem Politických vězňů 1371/13 Zábřeh, 700 30 Ostrava, Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou, 936/3 Praha 20, o žalobě před nezákonným zásahem správního orgánu, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že dne 25. 2. 2025 vrátil žalobci jeho žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod č. j. OAM-0332149/DO-2025, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se přikazuje obnovit stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod č. j. OAM-0332149/DO-2025, a tuto žádost přijmout. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Karly Kratochvílové, advokátky. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 3. 3. 2025 se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného spočívající v tom, že poté, co se žalobce dostavil na Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině v Praze, aby podal žádost o dočasnou ochranu, mu byla tato žádost, zaevidovaná pod č. j. OAM-0332149/DO-25, vrácena jako nepřijatelná, přičemž jako důvod nepřijatelnosti žádosti byla označena skutečnost, že nebylo prokázáno, že žadatel je osobou podle § 3 z. č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace („Lex Ukrajina“ – dále také jen jako „zákon č. 65/2022“, nebo jen „zákon“) 2. Žalobce má za to, že postup žalovaného byl nezákonný. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3. Žalobce na začátku žaloby uvedl, že žalovaný vyhodnotil žádost jako nepřijatelnou pouze na základě předložení formuláře žádosti a pasu. Z toho žalobce dovodil, že důvod nepřijatelnosti žádosti byla skutečnost, že měl v pase vyznačeno vízum pro pobyt v Polsku s platností od 23. 2. 2022 do 18. 7. 2022. 4. Dle žalobce žalovaný v rozporu se zákonem zaměnil pobytové oprávnění se skutečným pobytem či pobýváním na území dle prováděcího rozhodnutí Rady EU 2022/382 ze dne 4. 3. 2022. Dle čl. 1 prováděcího rozhodnuti Rady ve smyslu čl. 5 směrnice 2001/55/ES se dočasná ochrana vztahuje mimo jiné na ukrajinské státní příslušníky pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022. Dle Lex Ukrajina se potom dočasná ochrana uděluje mimo jiné cizincům, na které se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady. 5. Žalobce odkázal na rozhodnutí Městského soudu Praze ze dne 17. 8. 2023, č. j. 18 A 54/2023-32. Osmnáctý senát zde došel k závěru, že disponování povolením k dlouhodobému pobytu v jiné zemi před 24. 2. 2022 není překážkou pro závěr, že ukrajinský státní příslušník je osobou pobývající na Ukrajině ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady EU 2022/382. Dále pak žalobce citoval část uvedeného rozhodnutí vztahující se k pojmu pobývat. Prováděcí rozhodnutí nereflektuje existenci dřívějšího dlouhodobého pobytu ukrajinských občanů v jiném státě, pouze je potřeba, aby osoba na Ukrajině pobývala. Pojem pobývat v tomto smyslu znamená stálejší dlouhodobý pobyt na Ukrajině, bez ohledu na disponování povolením k dlouhodobému pobytu v jiné zemi. Z toho žalobce dovodil, že je osobou, na kterou se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady, protože na území Ukrajiny před 24. 2. 2022 skutečně pobýval. 6. Na závěr žaloby žalobce shrnul historii svého pobytu a pobytových oprávnění před datem 24. 2. 2022 a po něm. 7. Žalobce dne 15. 2. 2022 podal žádost o polské vízum na velvyslanectví v Dnipru, kde také ponechal svůj pas. Poté pobýval v Mariupolu, kde měl také svůj trvalý pobyt. Po vypuknutí války se přemístil do Berdjansku a dne 18. 4. 2022 odcestoval do ČR. Dne 2. 5. 2022 získal v ČR dočasnou ochranu a na konci června 2022 obdržel pas s vyznačeným polským vízem. V roce 2024 se registroval k prodloužení dočasné ochrany, načež mu bylo sděleno, že jeho pobyt v ČR mu byl ukončen ke dni 1. 5. 2024 a byla mu uložena povinnost opustit území ČR. 8. Nakonec žalobce dodal, že od 2022 pobýval v ČR a před datem 24. 2. 2022 na Ukrajině, proto je přesvědčen, že je osobou, na kterou dopadá prováděcí rozhodnutí Rady i Lex Ukrajina a jeho žádost neměla být posouzena jako nepřijatelná. 9. Žalobce navrhl, aby soud rozhodl, že zásah žalovaného, spočívající ve vrácení jeho žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné, je nezákonný. 10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že dle něho nepostačuje prokázat, že žalobce je občanem Ukrajiny a že se fyzicky nacházel na území Ukrajiny před 24. 2. 2022. 11. Žalobce nespadá do § 3 zákona. Rozhodnutí Rady vymezuje dva okruhy osob, na které dopadá toto rozhodnutí. Na jednu skupinu dopadá povinně, u druhé skupiny mají členské státy možnost volby, zda jim budou udělovat dočasnou ochranu nebo jinou formu pobytového oprávnění. Dle žalovaného žalobce nespadá pod žádnou kategorii. 12. Žalobce sice je státním občanem Ukrajiny, nelze ho však považovat za osobu pobývající na Ukrajině ke dni 24. 2. 2022, když byl v té době držitelem platného dlouhodobého víza vydaného polskými orgány s platností od 23. 2. 2022 do 18. 7. 2022, přestože se tou dobou zřejmě na území Ukrajiny nacházel. 13. Dle žalovaného je třeba vykládat spojení „pobývající na Ukrajině“ použité v čl. 2 odst. 1 písm. a) rozhodnutí Rady EU 2022/382 ve smyslu „usazený na území Ukrajiny“. Z toho žalovaný dovodil, že osoba disponující dlouhodobým pobytovým oprávněním v jiné zemi již není osobou pobývající na Ukrajině. Žalobce měl k rozhodnému dni pobytové oprávnění stále v platnosti, mohl tak odejít do Polska. Dle informací žalovaného Polsko platnost víz opakovaně prodlužuje. 14. Žalovaný si je vědom toho, že se žalobce v rozhodném období zřejmě fyzicky nacházel na území Ukrajiny, ale z důvodu držení dlouhodobého pobytového oprávnění v Polsku nemůže být považován za osobu pobývající na Ukrajině ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) rozhodnutí Rady EU č. 2022/382. Institut dočasné ochrany slouží osobám zasaženým konfliktem, které musely Ukrajinu v důsledku toho opustit. 15. Současně žalovaný doplnil, že by nedávalo smysl, aby prováděcí rozhodnutí Rady dopadalo na osoby nacházející se na Ukrajině v rozhodném období pouze krátkodobě, ale jinak mimo Ukrajinu pobývající dlouhodobě na základě víza nebo dlouhodobého pobytu. 16. V případě krátkodobých pobytů občanů Ukrajiny v České republice v rozhodném období žalovaný dočasnou ochranu uděloval, neboť se jednalo pobyt krátkodobý. 17. Žalovaný odkazoval na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2023, č. j. 57 A 4/2023-116. Nakonec shrnul, že není rozhodné, zda v současnosti je žalobcovo polské vízum v platnosti. Rozhodné je, že ke dni 24. 2. 2022 bylo vízum platné a žalobce byl tak vyloučen z okruhu osob, které lze pro účely vydání dočasné ochrany považovat za osoby pobývající či usazené na Ukrajině ve smyslu čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady, tudíž nemohl získat dočasnou ochranu. V případě žalobce tak nebyly splněny podmínky stanovené v § 3 z. č. 65/2022. Jeho žádost proto byla vyhodnocena jako nepřijatelná. 18. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítnul jako nedůvodnou. 19. V doplnění vyjádření k žalobě žalovaný v návaznosti na rozsudky Nejvyššího správního soudu, které následovaly rozsudek Soudního dvora EU ze dne 27. 2. 2025 vydaný pod sp. zn. C-753/23 navrhl, aby soud předložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU, a to stran slučitelnosti důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. d) z. č. 65/2022 s právem unijním. 20. Nejvyšší správní soud po vydání výše uvedeného rozsudku Soudním dvorem EU vydal několik rozsudků ve věci nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022, kde shledal, že tento důvod nepřijatelnosti je v rozporu s právem EU. Dle tohoto rozhodnutí by cizinec disponující povolením k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě EU nedostal povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v ČR, pokud by bylo postaveno najisto, že podle tamní legislativy daného členského státu EU by cizinec požíval ochrany i poté, co by dostal povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v ČR a současně by ani přes výzvu neprovedl žádný úkon směřující ke vzdání se tohoto svého pobytového oprávnění v jiném členském státě. Žádost by v takovém případě byla zamítnuta. Žalovaný shledal v odůvodnění nedostatky, které následně rozebral na příkladě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42. 21. V souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť žalobce i žalovaný vyjádřili souhlas s takovým postupem. III. Posouzení žaloby 22. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud rozhodl na základě skutkového a práv