8 A 41/2025 – Městský soud v Praze

8 A 41/2025- 41 - text 10 8A 41/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému I. L., narozen X, státní příslušnost Ukrajina zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s., se sídlem Poděbradská 173/5, Praha 9 Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem takto: I. Zásah žalovaného, spočívající ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu dne 10. 4. 2025, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobci. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce podanou žalobou brojí proti postupu správního orgánu, který mu dne 10. 4. 2025 vrátil jako nepřijatelnou žádost o udělení dočasné ochrany podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále též jen jako „zákon č. 65/2022 Sb.“ nebo „Lex Ukrajina“). To odůvodnil tím, že „žadatel získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie“. 2. Tento postup žalovaného považuje žalobce za nezákonný zásah do svých veřejných subjektivních práv a brojí proti němu žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. soudního řádu správního. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3. Žalobce se dne 10. 4. 2025 dostavil do Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině v Praze, kde podal žádost o udělení dočasné ochrany podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále též jen jako „zákon č. 65/2022 Sb.“ nebo „Lex Ukrajina“). Tuto žádost mu správní orgán vrátil jako nepřijatelnou, s tím, že „žadatel získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie“. Žalobci skutečně byla dočasná ochrana udělena v Rumunsku, tuto však žalobce zrušil. 4. Při vyznačení nepřijatelnosti žalovaný postupoval podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, podle kterého je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie. 5. Podle judikatury správních soudů je však právní úprava nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. v rozporu s právem EU, pročež ji nelze použít“ (rozsudek NSS ze dne 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/2024– 37, bod 32, viz také rozsudek ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, body 53 až 70 nebo rozsudek z téhož dne, č. j. 1 Azs 366/2024-42, body 53 až 70). Z aktuální judikatury tedy plyne, že žalovaný nemůže považovat žádost o dočasnou ochranu za nepřijatelnou pouze proto, že občan Ukrajiny má nebo dříve měl dočasnou ochranu v jiném členském státě EU. 6. Institut nepřijatelnosti ovšem nelze použít ani v případě, že občan Ukrajiny ke dni podání žádosti o dočasnou ochranou v jiné zemi pořád disponuje. V takovém případě má žalovaný postupovat tak, že žadatele poučí o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Pokud bude žadatel na své žádosti dále trvat s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v České republice, žalovaný ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území České republiky dojde podle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění a v případě kladného zjištění cizinci oprávnění k pobytu. 7. V případě negativního zjištění vyzve žalovaný žadatele, aby sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě. 8. Žalovaný pak cizinci udělí dočasnou ochranu za předpokladu, že ten učiní kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném členském státě a tuto skutečnost ve stanovené lhůtě doloží nebo žadatel doloží, že učinil nezbytné kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě, avšak k jeho zániku dosud nedošlo z důvodu nečinnosti na straně orgánů tohoto členského státu. K neudělení dočasné ochrany může žalovaný přistoupit pouze pokud žadatel v přiměřené lhůtě nedoloží, že učinil kroky směřující k ukončení pobytového oprávnění v původním hostitelském členském státě 9. Žalobce žalovanému doložil, že v Rumunsku se vzdal dočasné ochrany, je tedy zřejmé, že učinil nezbytné kroky k ukončení pobytového oprávnění v Rumunsku. Žalovaný měl v této situaci ověřit, zda k zániku rumunské dočasné ochrany již skutečně došlo a následně měl žalobci udělit dočasnou ochranu v Česku. V žádném případě však nemohl jeho žádost považovat za nepřijatelnou. 10. Pokud jde o vztah mezi právem ČR a unijním právem, unijní právo má aplikační přednost a správní orgány mají povinnost jej použít z úřední povinnosti, zejména je-li s ním vnitrostátní norma v rozporu (viz např. rozsudek Soudního dvora EU ve spojených věcech C‑924/19 a C‑925/19, FMS a další, bod 183 nebo z české judikatury např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2023, č. j. 7 As 218/2021 – 21). O tom, že ust. § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, je s unijním právem v rozporu, není pochyb. 11. Žalobce proto navrhl, aby soud rozsudkem určil, že zásah žalovaného, spočívající ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu dne 10. 4. 2025 jako nepřijatelné, byl nezákonný ,a aby žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobci. 12. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Uvedl, že žalobce nesplňuje podmínky stanovené v § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., neboť mu již byla dočasná ochrana udělena v jiném členském státě Evropské unie, konkrétně v Rumunsku, kde požádal o vydání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany. 13. Žalovaný dále odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. dubna 2025, č. j. 1 Azs 336/2024–42 a 1 Azs 174/2024–42, v nichž soud dospěl k závěru, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. je v rozporu s právem Evropské unie. Žalovaný však s tímto výkladem nesouhlasí a namítá, že závěry Nejvyššího správního soudu vycházejí pouze z dílčích interpretací rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-753/23 (Krasiliva), zejména z úvahy, že právo na sekundární pohyb vyplývá z vyloučení aplikace čl. 11 směrnice 2001/55/ES a z výkladových stanovisek Evropské komise. 14. Podle názoru žalovaného však žádné ustanovení unijního práva explicitně nezakládá právo na sekundární pohyb držitelů dočasné ochrany mezi členskými státy. Naopak, směrnice 2001/55/ES podle něj předpokládá, že dočasná ochrana je poskytována v jednom členském státě, a čl. 11 této směrnice upravuje mechanismus návratu osob do státu, který jim ochranu poskytl. 15. Žalovaný dále poukázal na aktuální vývoj v rámci Rady EU, kdy dne 13. června 2025 byla jednomyslně podpořena prodloužená platnost dočasné ochrany do 4. března 2027. V rámci tohoto rozhodnutí byly přijaty nové recitály, které výslovně upravují situaci, kdy osoba požívající dočasné ochrany v jednom členském státě požádá o její udělení v jiném státě. Podle těchto ustanovení by takové žádosti měly být zamítnuty, přičemž je výslovně odkazováno na bod 30 rozsudku ve věci Krasiliva. 16. V této souvislosti žalovaný předložil překlad návrhu dokumentu Rady EU č. 9933/25, z něhož podle něj vyplývá, že právo na sekundární pohyb držitelů dočasné ochrany v rámci EU není zakotveno. Dále uvedl, že čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES ukládá členským státům povinnost zajistit povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, avšak tato povinnost se vztahuje pouze na osoby, kterým byla ochrana udělena v daném státě, nikoli na osoby, které již ochranu získaly jinde. 17. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES, podle něhož je každý členský stát povinen přijmout opatření k zajištění povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany. Podle názoru žalovaného se však tato povinnost vztahuje výlučně na osoby, které dočasnou ochranu požívají na území daného členského státu, nikoli na osoby, kterým již bylo povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany uděleno jiným členským státem. 18. Žalovaný argumentuje, že pokud by unijní právo zamýšlelo, aby čl. 8 dopadal i na osoby s již udělenou ochranou v jiném státě, musel by být tento článek formulován odlišně. Dále poukazuje na čl. 15 odst. 6 a čl. 26 odst. 4 směrnice, které výslovně upravují výjimky, kdy může být povolení k pobytu uděleno i osobám, které již dočasnou ochranu v jiném státě mají – např. v případě sloučení rodiny nebo humanitárních důvodů. Podle žalovaného by tato ustanovení byla nadbytečná, pokud by čl. 8 zakládal obecné právo na sekundární pohyb. 19. Žalovaný dále nesouhlasí s výkladem Nejvyššího správního soudu, který dovodil právo na sekundární pohyb z politické dohody