8 A 47/2025 – Městský soud v Praze

8 A 47/2025- 77 - text 8 8A 47/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému O. L., narozen X, státní příslušnost Ukrajina bytem X zastoupen Mgr. Bc. Ulyanou Šauerovou, advokátkou se sídlem Moravská 854/2, Plzeň Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem takto: I. Zásah žalovaného, spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci jako nepřijatelné ze dne 29. 11. 2024, byl nezákonný. II. Žalovanému se přikazuje, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobci. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 6800 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Bc. Ulyany Šauerové, advokátky. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá určení, že zásah ze dne 29.11. 2024, spočívající v posouzení jeho žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné, neboť žalobce získal dočasnou ochranu v jiném členském státě EU podle ust. § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lex Ukrajina“), je nezákonný a domáhá se obnovení stavu před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobce. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. Žalobce uvedl, že vycestoval z Ukrajiny po vypuknuti válečného konfliktu dne 27. 3. 2024, kdy vstoupil do Schengenského prostoru, na základě čehož podal žádost o dočasnou ochranu na území České republiky dne 29. 11. 2024 na Krajském asistenčním centru pomoci Ukrajině. Na místě bylo ovšem žalobci sděleno, že tato ochrana nemůže být udělena, neboť již byla udělena na území jiného státu - Rumunska. 3. Byť si je žalobce vědom toho, že ust. § 5 odst. 2 Lex Ukrajina uvádí, že „soudní přezkum je vyloučen“, v daném případě je ovšem třeba toto ustanovení neaplikovat pro rozpor s právem Evropské unie. Tuto skutečnost potvrdily správní soudy již mnohokrát, např. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec v rozsudku ze dne 25. 7. 2022, č.j. 59 .4 45/2022-30. Stejný názor vyjádřil také Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2023, č.j. 11 A 80/2023-79. Dále lze odkázat např. na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2024, č.j. 29 A 78/2024-72 anebo rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2024, č.j. 57 A 47/2024- 47 a další. 4. Žaloba je tedy projednatelná, neboť možnost soudního přezkumu vyplývá jak ze Směrnice o dočasné ochraně, tak z Listiny základních práv EU a je nutné navázat na jednotnost judikatury správních soudů. 5. K nezákonnosti vyznačení nepřijatelností žalobce uvedl, že podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina je žádost nepřijatelná, pokud je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě. Toto ustanovení zákona ovšem neodpovídá znění Směrnice o dočasné ochraně a Prováděcímu rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55IES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí“). Směrnice o dočasné ochraně totiž nezná jako důvod pro vyloučení přístupu cizince k dočasné ochraně „udělení dočasné ochrany v jiném členském státě". Koncept nepřijatelnosti tak neodpovídá znění směrnice a je s ní naopak v rozporu. 6. Navíc žalobce splňuje veškeré obecné podmínky pro udělení dočasné ochrany — je občanem Ukrajiny, který ke dni 24. 2. 2022 pobýval na území Ukrajiny a následně po tomto datu vycestoval z území Ukrajiny (dne 27. 3. 2024). Tuto skutečnost z opatrnosti dokládá žalobce nyní soudu, neboť žalobce nepřekročil hranice přes oficiální hraniční přechod a nemá proto razítko v cestovním dokladu mezi Ukrajinou a Rumunskem a tuto skutečnost při podání žádosti o dočasnou ochranu po něm úřední osoby nechtěly prokázat. 7. Dočasná ochrana byla žalobci udělena navíc hned první den na území Rumunska dne 27. 3. 2024, což také dokládá v příloze doklad o dočasné ochraně. 8. Podle žalobce je pro tento případ podstatný také čl. 11 směrnice vyjadřující závazek zpětného přijetí osob, které na jeho území požívají dočasné ochrany. Tohoto závazku se ovšem členské státy^ skutečně zřekly a výslovné použití čl. 11 směrnice vyloučily. 9. Jelikož se členské státy, resp. Česká republika, nedohodla s jiným státem na jakékoliv úpravě vyloučení čl. 11, znamená to, že je sekundární pohyb, a tím i získání dočasné ochrany v jiném členském státě, povolen a nemůže být vyloučen pouze na základě rozhodnutí jednoho členského státu v národní úpravě. 10. To, že vyznačení nepřijatelnosti je nezákonným zásahem, potvrdil již také např. Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2023, č.j. 11 A 80/2023 79, kde uvedl, že „směrnice o dočasné ochraně je postavena na konstrukci, že členské státy mohou být vůči vysídleným osobám vstřícnější, nemohou se však vydat opačným směrem a stanovit těmto osobám podmínky méně příznivé. Právě to však Česká republika zavedením institutu nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/2022 Sb. učinila, neboť Ukrajincům utíkajícím před nevyprovokovanou a neodůvodněnou ruskou vojenskou agresí postavila do cesty další, směrnicí nepředpokládanou překážku, kterou musí překonat, aby mohli v České republice požívat dočasné ochrany. Taková úprava je v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně. Ta má v tomto ohledu přímý účinek, který vylučuje úpravu § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/2022 Sb. Proto ji soud neaplikoval.“ 11. Shodně tuto nepřijatelnost jako nezákonný zásah shledal také Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku ze dne 17. 5. 2023, č.j. 55 A 6/2023-44 a další rozsudky správních soudu. 12. Žalobce má tedy za to, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina je v rozporu s čl. 28 směrnice o dočasné ochraně. Z tohoto vyplývá, že zásah spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu z důvodu nepřijatelnosti je zásahem nezákonným, a žalobce tak má nárok na udělení dočasné ochrany v České republice, ačkoliv mu již v minulosti byla udělena dočasná ochrana v Rumunsku. 13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že nejednal nezákonně, ale naopak v souladu se zákonem č. 65/2022 Sb., když žádost žalobce o dočasnou ochranu vyhodnotil jako nepřijatelnou, protože žalobce již má dočasnou ochranu v Rumunsku. Tuto skutečnost dokládá záznam v evropské databázi TPD (Temporary Protection Platform), kde je žalobce veden jako držitel dočasné ochrany. 14. Zákon jasně stanoví, že žádost je nepřijatelná, pokud má žadatel ochranu v jiném členském státě EU (§ 5 odst. 1 písm. d)). Žalobce navíc nesplnil podmínky pro výjimky, jako je sloučení rodiny nebo zvlášť hodné zřetele (§ 51 a § 52 zákona), a proto žalovaný neměl jinou možnost než žádost odmítnout. 15. Žalovaný namítá, že jako správní orgán je povinen řídit se platným zákonem, dokud není zrušen nebo změněn. Uvedená ustanovení jsou stále součástí právního řádu a nebyla zrušena ani Ústavním soudem. Směrnice EU nejsou přímo aplikovatelné – musí být transponovány do vnitrostátního práva, což v tomto případě bylo učiněno zákonem č. 221/2003 Sb. 16. Žalovaný dále tvrdí, že podmínky pro nepoužití vnitrostátní normy kvůli rozporu s právem EU nejsou v tomto případě splněny. Neexistuje totiž jednoznačný výklad Soudního dvora EU k této otázce a judikatura krajských soudů není jednotná. Naopak existují i rozsudky, které potvrzují soulad těchto ustanovení s právem EU (např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 20. 12. 2023, č.j. 63 A 38/2023 – 49). Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 12. 10. 2022, č. j. č.j. 2 Azs 178/2022 - 46 rovněž neshledal rozpor mezi ust. § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. a směrnicí 2001/55/ES. Podle něj se jedná o skutkově jasnou otázku bez prostoru pro správní uvážení – jde pouze o ověření, zda žadatel již má dočasnou ochranu v jiném členském státě. 17. Žalovaný se ohradil proti názoru, že ust. § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. jsou v rozporu s právem EU. Podle něj směrnice 2001/55/ES neumožňuje, aby jedna osoba získala dočasnou ochranu ve více členských státech současně. Pokud již cizinec ochranu získal, je považován za usazeného v daném státě, nikoli za vysídleného. 18. Směrnice výslovně upravuje možnost přemístění držitele dočasné ochrany pouze v článcích 15 a 26, a to na základě dohody mezi členskými státy a se souhlasem dotčené osoby. V případě žalobce žádná taková dohoda mezi Českou republikou a Španělským královstvím, resp. Slovenskou republikou, neexistuje. Směrnice též neřeší procesní otázky spojené s opakovanými žádostmi o dočasnou ochranu, a proto je podle žalovaného na členských státech, aby tyto mezery vyplnily. Český zákonodárce tak učinil prostřednictvím institutu nepřijatelnosti žádosti, který má zabránit tzv. temporary protection shoppingu – tedy účel