8 A 55/2025 – Městský soud v Praze

8 A 55/2025- 49 - text 7 8 A 55/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobce proti žalovanému V. S., narozený X bytem X Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem takto: I. Zásah žalovaného ze dne 12. 5. 2025, spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci jako nepřijatelné, je nezákonný. II. Žalovanému se přikazuje, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu. III. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce, jenž dle svého vyjádření opustil v roce 2024 území Ukrajiny z důvodů probíhající války, dne 12. 5. 2025 požádal o dočasnou ochranu v České republice. Žalovaný mu vrátil formulář žádosti s tím, že je nepřijatelná, přičemž jako důvod nepřijatelnosti ve formuláři vyznačil to, že „žadatel získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném státě EU“. Tento postup žalovaného žalobce považuje za nezákonný zásah. 2. Žalobce ovšem argumentuje, že sice opravdu dříve získal dočasnou ochranu v Rumunsku, avšak ta mu dne 12. 5. 2025 zanikla, pročež v jednání žalovaného spatřuje nezákonný zásah. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3. Žalobce je přesvědčen že splňuje podmínky podle § 3 zákona č. 65/2022 Sb. a Rozhodnutí Rady EU č. 2022/382, které zavádí dočasnou ochranu pro osoby vysídlené z Ukrajiny kvůli válce a dále že odmítnutí žádosti o ochranu je v rozporu s právem EU i ČR, konkrétně s články 1, 2, 26, 28, 29 směrnice 2001/55/ES. 4. Domnívá se, že splňuje podmínky podle § 3 zákona č. 65/2022 Sb. a Rozhodnutí Rady EU č. 2022/382, které zavádí dočasnou ochranu pro osoby vysídlené z Ukrajiny kvůli válce. Odmítnutí žádosti o ochranu je v rozporu s právem EU i ČR, konkrétně s čl. 1, 2, 26, 28, 29 směrnice 2001/55/ES. 5. Dále má žalobce za to, že podle čl. 26 odst. 4 směrnice 2001/55/ES má osoba, která se přemístí z jednoho členského státu do druhého, právo na udělení dočasné ochrany v novém státě. Žalobce dle svého vyjádření opustil Slovensko a žádá o ochranu v ČR – má na ni dle svého přesvědčení právní nárok. 6. Namítá, že orgány EU musí jednat nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě a že žalobce má právo být vyslechnut, mít přístup ke spisu a obdržet odůvodněné rozhodnutí. Odmítnutí žádosti bez řádného řízení je dle názoru žalobce porušením tohoto práva. 7. Žalobce též poukázal na dohodu členských států Evropské unie, že nebudou uplatňovat čl. 11 směrnice, a na to že nemá jiný pobytový status v EU a návrat na Ukrajinu by ohrozil jeho život – hrozí mu mučení nebo nelidské zacházení, což je v rozporu s Evropskou úmluvou o lidských právech. 8. Taktéž žalobce uvedl, že se žalovaný se nijak nezabýval nepřiměřeností zásahu do jeho osobních a rodinných poměrů, doložil řadu judikátů, jež by měly dokládat jeho tvrzení a se stejným účelem odkázal na stanovisko Veřejného ochránce práv. 9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na svém názoru, že podle zákona je žádost nepřijatelná, pokud cizinec získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě EU, a to bez ohledu na další okolnosti. 10. Pokud jde o argumentaci žalobce rozhodnutími Nejvyššího správního soudu (zejména 1 Azs 336/2024 – 42 a 1 Azs 174/2024 – 42 ze dne 3. 4. 2025), na jejichž základě by žalovaný dle žalobce neměl aplikovat § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina pro rozpor s unijním právem, je žalovaný přesvědčen, že tato judikatura je již zastaralá. 11. Předně je žalovaný přesvědčen, že právo sekundárního pohybu není výslovně zakotveno v žádném právním předpisu EU. Ze samotné směrnice 2001/55/ES dle žalovaného nevyplývá právo na sekundární pohyb držitelů dočasné ochrany mezi členskými státy EU. 12. Nejvyšší správní soud ostatně sám v některých rozsudcích připustil, že směrnice výslovně nezakotvuje právo osoby požívající dočasné ochrany požádat o nové oprávnění v jiném členském státě a článek 8 odst. 1 směrnice sice ukládá členským státům povinnost vydat povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, ale tuto povinnost nelze vztahovat na osoby, které již takové oprávnění získaly jinde. 13. Žalovaný tedy tvrdí, že jazykový, systematický i teleologický výklad čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES vede k závěru, že členský stát má povinnost vydat povolení k pobytu pouze osobám, které dosud žádné takové oprávnění nezískaly v jiném členském státě a že pokud již osoba dočasnou ochranu v jiném státě má, další stát tuto povinnost nemá. 14. Pokud jde o dohodu o neaplikaci čl. 11 směrnice ze 4. března 2022, žalovaný uvádí, že jejím původním smyslu bylo podpořit státy, které byly hlavními vstupní místy pro uprchlíky z Ukrajiny a zajistit rovnováhu v rozložení vysídlených osob mezi členské státy. Rozhodně nebylo cílem dohody umožnit druhotný pohyb po EU. 15. Dne 24. června 2024 Česká republika (stejně jako Německo) zveřejnila prohlášení, že se necítí být nadále vázána dohodou o neaplikaci čl. 11, přičemž důvodem bylo nerovnoměrné zatížení a vyčerpání kapacit pro osoby požívající dočasné ochrany. Tímto krokem ČR jednostranně odstoupila od politické dohody, která není součástí normativního textu prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, ale pouze jeho preambule. Odstoupením od dohody se článek 11 směrnice opět uplatňuje ve vztazích mezi Českou republikou a ostatními členskými státy. Nejvyšší správní soud tedy dle žalovaného nadále nemůže dovozovat právo na sekundární pohyb z dohody o neaplikaci čl. 11. 16. Přijetí výkladu Nejvyššího správního soudu by dle žalovaného znamenalo, že Česká republika – jeden z nejvíce zatížených států EU – by musela přijímat osoby, které již požívají dočasné ochrany v jiném členském státě. Podle dat Eurostatu (únor 2025) má při tom ČR 36,5 držitelů dočasné ochrany na 1000 obyvatel, což ji činí nejzatíženějším státem EU (Polsko: 27,2/1000). Takový výklad by pak vedl k dalšímu nedůvodnému náporu na český azylový systém. 17. Přijetí výkladu NSS by znamenalo, že Česká republika – jeden z nejvíce zatížených států EU – by musela přijímat osoby, které již požívají dočasné ochrany v jiném členském státě. 18. Podle dat Eurostatu (únor 2025) má ČR 36,5 držitelů dočasné ochrany na 1000 obyvatel, což ji činí nejzatíženějším státem EU (Polsko: 27,2/1000). 19. Takový výklad by vedl k dalšímu nedůvodnému náporu na český azylový systém. 20. Z těchto důvodů žalovaný uzavírá, že z dohody členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice 2001/55/ES nelze dovodit právo na sekundární pohyb osob, kterým již bylo vydáno povolení k pobytu v jiném členském státě. Tato dohoda nemůže nahradit chybějící právní úpravu, která by takové právo výslovně přiznávala. Ostatně i Soudní dvůr EU ve věci Krasiliva uvedl, že dohoda o neaplikaci čl. 11 není relevantní pro právní posouzení možnosti sekundárního pohybu. III. Posouzení žaloby 21. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadený postup žalovaného v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. 22. Soud o věci uvážil takto: 23. Žaloba je důvodná. 24. Ochrana podle § 82 a násl. soudního řádu správního je důvodná tehdy, jsou-li - a to kumulativně, tedy zároveň - splněny následující podmínky: 25. Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením ("zásahem" správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž „zásah“ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování „zásahu“ (6. podmínka). 26. Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. soudního řádu správního poskytnout. 27. Ze skutečností vylíčených žalobcem i žalovaným a doložených ve správním spise je zřejmé, že žalobce dne 12. 5. 2025 požádal o poskytnutí dočasné ochrany na území české republiky a že žalovaný tuto žádost odmítl jako nepřijatelnou, neboť žalobce podle něj získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie, jmenovitě v Rumunsku. 28. Pokud jde o podmínky nezákonného zásahu, z povahy věci je nesporné, že jsou splněny podmínky první, druhá, čtvrtá, pátá i šestá, neboť opatření žalovaného bylo přímo zaměřeno proti žalobci, nejedná se o rozhodnutí, a přímo znamená zkrácení žalobcových práv a jeho důsledky trvají. Zbývalo tedy posoudit, zda je splněna i podmínka třetí, tedy že jde o zásah nezákonný. 29. Z níže uvedených důvodů se soud vyjádřil se pouze k otázce žalovaným tvrzené nepřijatelnosti podání žádosti o dočasnou ochranu. 30. Podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina „Žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestli