8 A 61/2025 – Městský soud v Praze

8 A 61/2025- 40 - text 9 č. j. 8A 61/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce N. Z., st. příslušnost Ukrajina bytem X zastoupeného X se sídlem X proti žalovanému Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil jeho žádost o dočasnou ochranu ze dne 16. 5. 2025, zaevidovanou pod č. j. OAM-380135/DO-2025, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu, zaevidované pod č. j. OAM- 380135/DO-2025. III. Žalobci se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Dne 16. 5. 2025 se žalobce osobně dostavil do Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině v Plzni, kde podal žádost o udělení dočasné ochrany podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále též jen jako „zákon č. 65/2022 Sb.“ nebo „Lex Ukrajina“). Tato žádost byla správním orgánem vrácena jako nepřijatelná, přičemž důvodem nepřijatelnosti bylo tvrzení, že žalobce již dříve obdržel dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie, konkrétně v Německu. 2. Žalobce považuje tento postup správního orgánu za nezákonný zásah do svých veřejných subjektivních práv a brojí proti němu žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. s. ř. s. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3. V žalobě žalobce uvedl, že mu byla skutečně udělena dočasná ochrana v Německu na jaře roku 2022, avšak v červnu téhož roku z území Německa odcestoval, čímž došlo k jejímu zániku. V období školního roku 2025/2026 žalobce studoval ve druhém ročníku odborného učiliště ve Voznesensku na Ukrajině. 4. Žalobce je přesvědčen, že postup žalovaného je v rozporu s právem Evropské unie, zejména s čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES (dále jen „směrnice“) a s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. února 2025 ve věci C-753/23 (Krasiliva), podle něhož nelze žádost o dočasnou ochranu považovat za nepřijatelnou pouze z důvodu, že žadatel již požádal o ochranu nebo mu byla udělena v jiném členském státě EU. 5. Žalobce je nezletilou osobou (žalobce dovršil věk 18 let dne 1. 6. 2025 - pozn. soudu) bez doprovodu a vykazuje znaky zranitelnosti. Vzhledem k tomu, že se na území Německa nezdržoval déle než šest měsíců, nelze na něj aplikovat ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb., neboť tato ustanovení jsou v rozporu s výše uvedenou směrnicí a judikaturou Soudního dvora EU. 6. Podle čl. 8 směrnice 2001/55/ES má každý držitel dočasné ochrany právo na přemístění do jiného členského státu, který je povinen mu udělit povolení k pobytu. Vnitrostátní právní úprava, která stanoví nepřijatelnost žádosti pouze na základě předchozího udělení ochrany v jiném členském státě, je v rozporu s právem EU a nelze ji aplikovat. 7. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil nesouhlasně a navrhl její zamítnutí. Uvedl, že žalobce nesplňuje podmínky stanovené v § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny, neboť mu již byla dočasná ochrana udělena v jiném členském státě Evropské unie, konkrétně ve Spolkové republice Německo, kde požádal o vydání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany. 8. Žalovaný dále odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. dubna 2025, č. j. 1 Azs 336/2024–42 a 1 Azs 174/2024–42, v nichž soud dospěl k závěru, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. je v rozporu s právem Evropské unie. Žalovaný však s tímto výkladem nesouhlasí a namítá, že závěry Nejvyššího správního soudu vycházejí pouze z dílčích interpretací rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-753/23 (Krasiliva), zejména z úvahy, že právo na sekundární pohyb vyplývá z vyloučení aplikace čl. 11 směrnice 2001/55/ES a z výkladových stanovisek Evropské komise. 9. Podle názoru žalovaného však žádné ustanovení unijního práva explicitně nezakládá právo na sekundární pohyb držitelů dočasné ochrany mezi členskými státy. Naopak, směrnice 2001/55/ES podle něj předpokládá, že dočasná ochrana je poskytována v jednom členském státě, a čl. 11 této směrnice upravuje mechanismus návratu osob do státu, který jim ochranu poskytl. 10. Žalovaný dále poukázal na aktuální vývoj v rámci Rady EU, kdy dne 13. června 2025 byla jednomyslně podpořena prodloužená platnost dočasné ochrany do 4. března 2027. V rámci tohoto rozhodnutí byly přijaty nové recitály, které výslovně upravují situaci, kdy osoba požívající dočasné ochrany v jednom členském státě požádá o její udělení v jiném státě. Podle těchto ustanovení by takové žádosti měly být zamítnuty, přičemž je výslovně odkazováno na bod 30 rozsudku ve věci Krasiliva. 11. V této souvislosti žalovaný předložil překlad návrhu dokumentu Rady EU č. 9933/25, z něhož podle něj vyplývá, že právo na sekundární pohyb držitelů dočasné ochrany v rámci EU není zakotveno. Dále uvedl, že čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES ukládá členským státům povinnost zajistit povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, avšak tato povinnost se vztahuje pouze na osoby, kterým byla ochrana udělena v daném státě, nikoli na osoby, které již ochranu získaly jinde. 12. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES, podle něhož je každý členský stát povinen přijmout opatření k zajištění povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany. Podle názoru žalovaného se však tato povinnost vztahuje výlučně na osoby, které dočasnou ochranu požívají na území daného členského státu, nikoli na osoby, kterým již bylo povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany uděleno jiným členským státem. 13. Žalovaný argumentuje, že pokud by unijní právo zamýšlelo, aby čl. 8 dopadal i na osoby s již udělenou ochranou v jiném státě, musel by být tento článek formulován odlišně. Dále poukazuje na čl. 15 odst. 6 a čl. 26 odst. 4 směrnice, které výslovně upravují výjimky, kdy může být povolení k pobytu uděleno i osobám, které již dočasnou ochranu v jiném státě mají – např. v případě sloučení rodiny nebo humanitárních důvodů. Podle žalovaného by tato ustanovení byla nadbytečná, pokud by čl. 8 zakládal obecné právo na sekundární pohyb. 14. Žalovaný dále nesouhlasí s výkladem Nejvyššího správního soudu, který dovodil právo na sekundární pohyb z politické dohody členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice. Podle žalovaného tato dohoda nemá právně závazný charakter a nemůže založit subjektivní právo jednotlivce. Navíc Česká republika od této dohody výslovně odstoupila, a tudíž není jejím obsahem vázána. 15. V návaznosti na návrh Rady EU č. 9933/25 žalovaný poukazuje na nově přijaté recitály, které výslovně uvádějí, že žádosti o dočasnou ochranu podané osobami, které již ochranu požívají v jiném členském státě, mají být zamítány. Tento výklad je podle žalovaného v souladu s cílem směrnice – zabránit nežádoucímu zdvojení ochrany a zajistit rovnováhu mezi členskými státy. 16. Dále žalovaný odkázal na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-244/24 a C-290/24 (Kaduna), který potvrdil, že práva přiznaná osobám požívajícím dočasné ochrany jsou omezenější než práva osob s mezinárodní ochranou. V této souvislosti žalovaný rovněž odkázal na rozsudek ve věci C-690/20 (Fenix International), podle něhož prováděcí rozhodnutí Rady nemůže přiznat práva, která nejsou výslovně zakotvena ve směrnici. 17. Závěrem žalovaný uvedl, že směrnice připouští možnost, aby se osoba vzdala dočasné ochrany v jednom členském státě nebo jí tato ochrana zanikla. V takovém případě však může o její opětovné udělení požádat pouze v tom členském státě, který jí ji původně poskytl. Výklad § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. je podle žalovaného v souladu s účelem směrnice, která má zajistit rovnováhu mezi členskými státy při poskytování ochrany vysídleným osobám. 18. Žalovaný rovněž poukázal na švýcarskou judikaturu (rozsudky E-3310/2024 a E-3824/2024), podle níž cizinec nepotřebuje dočasnou ochranu ve Švýcarsku, pokud mu byla dříve poskytnuta v jiném státě a může ji tam opětovně získat. III. Posouzení žaloby 19. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal postup žalovaného v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, když účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (souhlas žalobce byl v souladu s § 51 odst. 1 větou druhou s. ř. s. presumován) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 20. Městský soud vyšel z tvrz