8 A 65/2024 – Městský soud v Praze

8 A 65/2024- 52 - text 7 8 A 65/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému Y. B., narozen X bytem X Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem takto: I. Zásah žalovaného ze dne 17. 5. 2024, spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci jako nepřijatelné, je nezákonný. II. Žalovanému se přikazuje, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu. III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce jako státní občan Ukrajiny po vypuknutí války vycestoval v květnu 2024 z Ukrajiny na území Evropské unie. Následně přicestoval do České republiky, kde dne 17. 5. 2024 podal žádost o udělení dočasné ochrany, která mu byla vrácena jako nepřijatelná. 2. Žalobce se domnívá, že neudělení dočasné ochrany je v rozporu se směrnicí Rady 2001/55/ES a jejím prováděcím předpisem. Domáhá se proto, aby soud konstatoval nezákonnost zásahu spočívajícího v nepřijetí její žádosti a zároveň navrhuje, aby soud uložil žalovanému obnovit stav před zamítnutím žádosti o dočasnou ochranu. 3. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 5. 8. 2024 navrhl přerušení řízení z důvodu, že před Nejvyšším správním soudem byla řešena věc, jejíž předmět byl obdobný jako v nyní řešené kauze. 4. Městský soud v Praze dne 25. 10. 2025 řízení svým usnesením č. j. 8 A 65/2024-21 přerušil, a pokračoval v něm až na základě usnesení č. j. 8 A 65/2024-27 ze dne 10. 5. 2025. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 5. Žalobce nejprve v žalobě uvedl, že na území EU vstoupil nejprve v Rumunsku, kde byl bez své žádosti zaregistrován jako držitel dočasné ochrany, jakkoliv o ní na území Rumunska nestál, neb jeho cílem byla od začátku Česká republika, kde žije jeho otec se svou českou partnerkou a též jeho bratr i sestra. 6. Následně žalobce poukázal na znění § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatření v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“), uvádějící, že soudní přezkum vrácení žádosti z důvodů nepřijatelnosti je vyloučen. Při tom s odkazem na dosavadní rozhodovací praxi správních soudů a též stanovisko Veřejného ochránce práv namítl, že v jeho případě nelze aplikovat princip stanovený v citovaném ust. § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., má za to, že vrácení žádosti o poskytnutí dočasné ochrany jako nepřijatelné soudnímu přezkumu podléhá – a to s ohledem na čl. 29 směrnice Rady 2001/55/ES (dále také jen „směrnice“), neboť tímto postupem by byl z poskytnutí dočasné ochrany vyloučen. 7. Žalobce má dále za to, že ust. § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina, podle kterého je žádost nepřijatelná, pokud je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie nebo mu tato byla v jiném členském státě udělena v rozporu se zněním čl. 28 směrnice, odporuje samotné podstatě registrace osob za účelem dočasné ochrany, které musely opustit zemi původu. Žalobce dále podává výklad čl. 28 směrnice v souvislosti se zněním bodu 15 a 16 preambule prováděcího rozhodnutí Rady a dospívá k závěru, že osoba, na níž se úprava vztahuje, má právo zvolit si členský stát, ve kterém chce požívat práv spojený s dočasnou ochranou. Aktuální judikatura správních soudů, jakožto i zahraniční praxe, tento závěr dle jeho názoru potvrzuje. 8. Z výše uvedených důvodů tedy žalobce navrhl, aby v tom, že mu byla dne 17. 5. 2024 jeho žádost o dočasnou ochranu vrácena jako nepřijatelná, byl shledán nezákonný zásah a aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv. 9. Žalovaný ve vyjádření uznává, že žaloba na ochranu proti nezákonnému zásahu podle § 82 soudního řádu správního může být v tomto případě přípustná, protože jeho postup při vyřizování žádosti o dočasnou ochranu je srovnatelný s dřívějším postupem při posuzování nepřípustnosti žádosti o dlouhodobé vízum. Judikatura připouští, že proti takovému postupu lze brojit zásahovou žalobou. 10. Zároveň však žalovaný zdůraznil, že právo podat tuto žalobu nelze odvozovat z čl. 29 směrnice 2001/55/ES ani z § 17 zákona o dočasné ochraně. Směrnice přiznává právo na opravný prostředek pouze osobám vyloučeným z ochrany z důvodů uvedených v čl. 28 (např. válečné zločiny), nikoli těm, kterým byla ochrana odepřena z důvodu, že ji již mají v jiném státě. 11. Zákon o dočasné ochraně nezná důvod pro neudělení ochrany kvůli jejímu poskytnutí v jiném státě. Pokud je žádost označena za nepřijatelnou, nejde o věcné posouzení, a proto proti takovému postupu nelze podat žalobu podle ust. § 17. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12.10.2022, č.j. 2 Azs 178/2022-46 potvrdil, že v takových případech správní orgán pouze ověřuje faktický stav bez prostoru pro úvahu. 12. Žalovaný tvrdí, že nejednal nezákonně, ale naopak v souladu se zákonem č. 65/2022 Sb., když žádost žalobce o dočasnou ochranu vyhodnotil jako nepřijatelnou, protože žalobce již má dočasnou ochranu v Rumunsku. Tuto skutečnost dokládá záznam v evropské databázi TPD (Temporary Protection Platform), kde je žalobce veden jako držitel dočasné ochrany. 13. Žalobce sice tvrdí, že Rumunskem pouze projížděl a nerozuměl řízení kvůli jazykové bariéře, ale tato tvrzení nijak nedoložil. Podle žalovaného měl trvat na tlumočníkovi a nečinit úkony, kterým nerozuměl. Je zřejmé, že žalobce již není osobou prchající před válkou, protože mu byla poskytnuta ochrana v Rumunsku. Jeho žádost o ochranu v České republice je podle žalovaného zneužitím práva, protože motivací není hledání bezpečí, ale snaha pobývat v ČR kvůli známým. 14. Zákon jasně stanoví, že žádost je nepřijatelná, pokud má žadatel ochranu v jiném členském státě EU – viz § 5 odst. 1 písm. d). Žalobce navíc nesplnil podmínky pro výjimky, jako je sloučení rodiny nebo zvlášť hodné zřetele (§ 51 a § 52 zákona), a proto žalovaný neměl jinou možnost než žádost odmítnout. 15. Žalovaný namítá, že jako správní orgán je povinen řídit se platným zákonem, dokud není zrušen nebo změněn. Uvedená ustanovení jsou stále součástí právního řádu a nebyla zrušena ani Ústavním soudem. Směrnice EU nejsou přímo aplikovatelné – musí být transponovány do vnitrostátního práva, což v tomto případě bylo učiněno zákonem č. 221/2003 Sb. 16. Žalovaný dále tvrdí, že podmínky pro nepoužití vnitrostátní normy kvůli rozporu s právem EU nejsou v tomto případě splněny. Neexistuje totiž jednoznačný výklad Soudního dvora EU k této otázce a judikatura krajských soudů není jednotná. Naopak existují i rozsudky, které potvrzují soulad těchto ustanovení s právem EU (např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 20. 12. 2023, č.j. 63 A 38/2023 – 49). Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 12. 10. 2022, č. j. č.j. 2 Azs 178/2022-46 rovněž neshledal rozpor mezi § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. a směrnicí 2001/55/ES. Podle něj se jedná o skutkově jasnou otázku bez prostoru pro správní uvážení – jde pouze o ověření, zda žadatel již má dočasnou ochranu v jiném členském státě. 17. Žalovaný důrazně odmítl názor, že ust. § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. jsou v rozporu s právem EU. Podle něj směrnice 2001/55/ES neumožňuje, aby jedna osoba získala dočasnou ochranu ve více členských státech současně. Pokud již cizinec ochranu získal, je považován za usazeného v daném státě, nikoli za vysídleného. 18. Směrnice výslovně upravuje možnost přemístění držitele dočasné ochrany pouze v článcích 15 a 26, a to na základě dohody mezi členskými státy a se souhlasem dotčené osoby. V případě žalobce žádná taková dohoda mezi Českou republikou a Rumunskem neexistuje. Směrnice též neřeší procesní otázky spojené s opakovanými žádostmi o dočasnou ochranu, a proto je podle žalovaného na členských státech, aby tyto mezery vyplnily. Český zákonodárce tak učinil prostřednictvím institutu nepřijatelnosti žádosti, který má zabránit tzv. temporary protection shoppingu – tedy účelovému podávání žádostí ve více státech. 19. Podle žalovaného tento přístup není v rozporu se směrnicí, ale naopak naplňuje její účel: zabránit druhotnému pohybu osob, chránit kapacity členských států a zamezit zneužívání systému. Směrnice má sloužit k poskytnutí dočasného útočiště osobám prchajícím před nebezpečím, nikoli k výběru preferovaného státu podle osobních preferencí. 20. Závěrem tohoto bodu žalovaný zdůrazňuje, že zásada zákazu zneužití práva podporuje existenci důvodů nepřijatelnosti žádosti. V případě žalobce, který již ochranu získal v Rumunsku a žádá o totéž v ČR kvůli osobním vazbám, jde podle něj o účelové jednání, které nemá být právně chráněno. 21. Dále žalovaný odmítl, že by dohoda členských států o neuplatňování čl. 11 směrnice 2001/55/ES zakládala právo žadatele získat dočasnou ochranu v jiném členském státě. Tato dohoda pouze znamená, že státy nebudou aktivně přemisťovat držitele ochrany zpět do státu, kt