8 A 80/2025 – Městský soud v Praze

8 A 80/2025- 45 - text 7 8 A 80/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobkyně proti žalovanému I. M., narozena X státní příslušnost Ukrajina bytem X Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky se sídlem Nad Štolou, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu s vyznačením její nepřijatelnosti ze dne 9. 6. 2025 takto: I. Zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyni jako nepřijatelnou, ze dne 9. 6. 2025, byl nezákonný. II. Žalovanému se přikazuje, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobkyni. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně dle svého vyjádření opustila území Ukrajiny v březnu 2022. Dne 9. 6. 2025 požádala o dočasnou ochranu na území České republiky, její žádost však byla shledána nepřijatelnou na základě § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. (dále též jen „Lex Ukrajina“), neboť žalovaná měla již dočasnou ochranu udělenou na Slovensku. 2. Tento postup žalovaného byl dle žalobkyně nezákonným zásahem do jejích práv, pročež proti němu brojí výše nadepsanou žalobou. 3. Žalobkyně k žalobě též připojila návrh na předběžné opatření, kterémužto návrhu soud svým rozhodnutím ze dne 1. 8. 2025, č. j. 8 A 80/2025-15 vyhověl. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 4. Žalobkyně, občanka Ukrajiny, napadá postup Ministerstva vnitra, které dne 9. června 2025 označilo její žádost o dočasnou ochranu za nepřijatelnou, protože již získala ochranu v jiném členském státě EU. Tvrdí, že splňuje podmínky pro udělení ochrany a že její žádost měla být přijata a posouzena ve správním řízení, nikoli odmítnuta na místě. Přestože Lex Ukrajina vylučuje soudní přezkum, žalobkyně argumentuje, že toto ustanovení odporuje právu EU, které podle rozsudku Soudního dvora ve věci C‑753/23 zaručuje právo na účinný soudní prostředek. 5. Žalobkyně tvrdí, že odmítnutí registrace osoby, která byla dříve registrována v jiném členském státě, odporuje směrnici 2001/55/ES o dočasné ochraně a prováděcímu rozhodnutí Rady 2022/382. Podle Lex Ukrajina je žádost nepřijatelná, pokud žadatel požádal o ochranu v jiném členském státě nebo mu byla udělena, což však není v souladu s unijní úpravou ani s jejím účelem. Prováděcí rozhodnutí stanoví okamžitou ochranu pro osoby z Ukrajiny bez složitého řízení, přičemž stačí prokázat státní příslušnost, pobyt na Ukrajině či rodinné vazby. Právo na dočasnou ochranu je tedy okamžité a členské státy mohou vyžadovat jen administrativní registraci, nikoli odmítat žádosti z důvodu předchozí registrace jinde. 6. Směrnice ani prováděcí rozhodnutí neznají důvod vyloučení ochrany kvůli žádosti v jiném státě, což potvrdil i Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 17. 5. 2023, č. j. 55 A 6/2023‑44. Unijní právo umožňuje osobám vybrat si stát, kde chtějí požívat ochranu, a členské státy se dohodly neuplatňovat článek 11 směrnice o zpětném přijetí. Ustanovení Lex Ukrajina je proto v rozporu s články směrnice a rozhodnutí Rady, a zásah spočívající ve vrácení žádosti je nezákonný. Tento závěr podporuje i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024‑51, uvedl, že právo na přemístění a vydání povolení k pobytu vyplývá z unijního práva, takže úpravu nepřijatelnosti nelze aplikovat. 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žádost žalobkyně byla dne 9. 6. 2025 označena za nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., protože je evidována jako držitelka dočasné ochrany na Slovensku, což potvrdila i sama v žádosti. Podle žalovaného zákon vyžaduje pouze skutečnost, že cizinec získal dočasnou ochranu v jiném členském státě, a žádné další podmínky nejsou nutné. Namítaný rozpor s právem EU žalovaný odmítá, i když připouští, že Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 3. 4. 2025 (č. j. 1 Azs 336/2024‑42 a 1 Azs 174/2024‑42) dospěl k opačnému závěru. Tvrdí, že právo sekundárního pohybu nevyplývá z právních předpisů, ale jen z „soft law“ a dílčích úvah SDEU. Podle žalovaného navíc nové recitály schválené Radou ministrů vnitra 13. 6. 2025 výslovně stanoví, že žádosti osob s ochranou v jiném členském státě mají být zamítnuty. 8. Žalovaný uvádí, že text nového návrhu Rady (č. 9933/25) stanoví, že osoba může požívat práv spojených s dočasnou ochranou pouze v jednom členském státě, a proto by měly být žádosti o povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES zamítnuty, pokud žadatel již takové povolení získal jinde. Tento postup má být v souladu s rozsudkem SDEU ve věci C‑753/23, zejména s jeho bodem 30. Žalovaný dále tvrdí, že ani ze samotné směrnice 2001/55/ES nevyplývá právo sekundárního pohybu držitelů dočasné ochrany mezi členskými státy, protože povinnosti členských států jsou vymezeny pouze vůči osobám, které dosud povolení nezískaly. Podle čl. 8 odst. 1 je cílem zajistit vydání povolení k pobytu alespoň v jednom členském státě, což je splněno okamžikem, kdy jej stát vydá. Pokud by směrnice měla ukládat povinnost vydat povolení i osobám, které jej již mají, musela by být formulována odlišně a nesměla by obsahovat ustanovení čl. 15 a čl. 26, která naopak regulují situace osob s již vydaným povolením. 9. Žalovaný shrnuje, že z čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES nelze dovodit povinnost členských států vydat povolení k pobytu osobám, které již dočasnou ochranu získaly v jiném členském státě, což potvrzuje i systematický a teleologický výklad. Směrnice obsahuje ustanovení o slučování rodin a přesunech z kapacitních důvodů (čl. 15 a 26), která by byla zbytečná, pokud by existovalo právo na opakované získání ochrany. Preambule směrnice (body 8, 9 a 15) zdůrazňuje cíle zabránit sekundárnímu pohybu a zajistit rovnováhu mezi členskými státy při přijímání vysídlených osob. Nejvyšší správní soud však dovodil opačný závěr, že právo na nové povolení existuje, pokud původní povolení zanikne nebo se ho osoba vzdá. Tento závěr Nejvyšší správní soud opírá o prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382 a dohodu členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice, což podle soudu umožňuje druhotný pohyb a opakovanou volbu státu, kde budou práva z dočasné ochrany uplatňována. 10. Tento závěr Nejvyššího správního soudu žalovaný považuje za nesprávný, protože z prováděcího rozhodnutí Rady ani z dohody o neaplikaci čl. 11 směrnice 2001/55/ES nevyplývá právo získat nové povolení k pobytu v jiném členském státě. Nepoužívání čl. 11 pouze znamená, že stát nemusí převzít zpět osobu neoprávněně pobývající v jiném členském státě, ale nezakládá žádné nové právo pro držitele dočasné ochrany. Stejně tak toto právo nelze dovodit z absence kapacitních kvót v prováděcím rozhodnutí ani z „soft law“, protože sdělení Komise z roku 2022 není odůvodněné a aktuální informace Komise již o právu sekundárního pohybu nehovoří. 11. Nové recitály prováděcího rozhodnutí Rady ze dne 13. 6. 2025 jasně uvádějí, že dohoda členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice 2001/55/ES nemá být vykládána jako povinnost vydat povolení k pobytu osobě, která jej již získala v jiném členském státě. Z toho žalovaný dovozuje, že právní názor Nejvyššího správního soudu, opírající se o tuto dohodu, není udržitelný. Navíc původní dohoda z března 2022 měla za cíl rovnoměrné rozložení vysídlených osob, nikoli umožnění druhotných pohybů, a Česká republika od této dohody v červnu 2024 jednostranně odstoupila, což znamená, že čl. 11 může být opět aplikován. 12. Žalovaný zdůrazňuje, že přijetí závěrů Nejvyššího správního soudu by znamenalo další neodůvodněný nápor na Českou republiku, která je již jedním z nejvíce zatížených států EU, pokud jde o počet osob s dočasnou ochranou (36,5 na 1000 obyvatel oproti 27,2 v Polsku). Podle žalovaného by volné přemisťování osob mezi členskými státy nemělo právní ani věcný základ a bylo by v rozporu s cíli unijního práva, včetně azylové politiky, schengenské spolupráce a pravidel legální migrace. Takové privilegium by bylo nelogické, protože právo sekundárního pohybu není standardně přiznáno ani osobám s mezinárodní ochranou, které jej získávají až po pěti letech. Soudní dvůr EU navíc potvrdil, že dočasná ochrana má výjimečný charakter a poskytuje omezenější práva než mezinárodní ochrana (rozsudek ve věci C‑244/24 a C‑290/24 [Kaduna]). Žalovaný uzavírá, že z neaplikace čl. 11 směrnice nelze dovodit právo na sekundární pohyb, což potvrzuje i rozsudek SDEU ve věci Krasiliva. 13. Podle žalovaného prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382 nemůže rozšířit práva přiznaná směrnicí 2001/55/ES, protože čl. 5 této směrnice takovou možnost nepředpokládá. Pokud právo sekundárního pohybu nevyplývá přímo ze směrnice, nelze jej dovozovat z prováděcího rozhodnutí, které pouze provádí směrnici a nemění její normativní obsah, jak potvrdil SDEU ve věci Kaduna (bod 120). Rozhodnutí Rady obsahuje pouze nenormativní zmínku v preambuli