6 Afs 399/2017 — Nejvyšší správní soud

8 Af 14/2024- 56 - text 10 8 Af 14/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobkyně proti žalovanému EUP a. s., IČ 24233048 se sídlem Tusarova 791/31, 170 00 Praha 7 zastoupena advokátem JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., se sídlem Pivovarská 8, 682 01 Vyškov Finanční úřad pro hlavní město Prahu se sídlem Štěpánská 619/28, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 6. 2024 č. j. 5201453/24/2000-11451-105418, takto: I. Rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 19. 6. 2024 č. j. 5201453/24/2000-11451-105418 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 22 701,70 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Ing. Petra Machálka, Ph.D., advokáta. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce požádal dne 28. 12. 2023 svého věcně a místně příslušného správce daně (žalovaný) o vrácení přeplatku na dani. 2. Žalovaný v návaznosti na podanou žádost vydal Vyrozumění o přeplatku č. j. 1470920/24/2007-50521-111510 ze dne 28. 2. 2024, kterým nebylo žádosti vyhověno. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce námitku ve smyslu ustanovení § 159 daňového řádu, a to z důvodu nepřezkoumatelnosti, nesprávnému vyhodnocení skutkového stavu a nezákonnému nevrácení přeplatku. 3. O námitce rozhodl žalovaný Rozhodnutím o námitce č. j. 5201443/24/2000-11451-105418 ze dne 19. 6. 2024 (dále jako „napadené rozhodnutí“), kterým námitku zamítl. 4. Žalobce je přesvědčen, že napadené rozhodnutí je nezákonné, a to z důvodu porušení zákonných předpisů v průběhu řízení, pročež proti němu brojil správní žalobou. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 5. Žalobce v žalobě nejprve rekapituloval průběh dosavadního řízení, jež se dotýká zrušených zajišťovacích příkazů, přičemž dle něj má rozhodnutí o nezákonnosti vydaných zajišťovacích příkazů zásadní dopad na posouzení otázky platební povinnosti na dani, a to s ohledem na u něj proběhlé insolvenční řízení. 6. V první řadě je třeba dle žalobce posoudit okamžik vzniku pohledávky vzniklé zrušením zajišťovacích příkazů, když předtím byla zajištěná daňová povinnost v rámci daňové exekuce uhrazena. Dle žalobce má rozhodnutí o nezákonnosti zajišťovacích příkazů (Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č.j. 52350/19/5100-41456-711539 ze dne 19. 12. 2019), především s ohledem na proběhlé insolvenční řízení, zásadní dopad na posouzení otázky platební povinnosti na dani. Zrušením zajišťovacích příkazů splatnost pohledávky nastala dne 30. 12. 2017, tj. po uplynutí 15 dnů od právní moci rozhodnutí o odvolání. Dále žalobce uvádí, že i pokud by zajišťovací příkazy byly zákonnými rozhodnutími, daňová pohledávka by vznikla až dnem rozhodnutí o odvolání, tj. dnem 15. 12. 2017. 7. Jelikož splatnost daňové pohledávky vznikla až po účinnosti rozhodnutí o úpadku žalobce (dne 12. 9. 2017), lze takovouto pohledávku týkající se zdaňovacího období do dne předcházejícího dni účinností rozhodnutí o úpadku uplatnit pouze přihlášením dle příslušných ustanovení insolvenčního zákona. Žalovaný svoji pohledávku ve stanovené lhůtě do insolvenčního řízení nepřihlásil. Právo ji jakkoliv nárokovat v rámci insolvenčního řízení tak žalovanému dle žalobce zaniklo a žalobci tak vznikl přeplatek ve výši uhrazené zajištěné daně (ve výši 261 905 170 Kč). 8. Žalobce upozorňuje, že žalovaný v napadeném rozhodnutí opomíjí skutečnost, že zajišťovací příkazy byly zrušeny pro nezákonnost a nemohou být tedy posouzeny jako důvod proto, aby nastala splatnost dle ustanovení § 168 odst. 4 daňového řádu, tj. ke dni stanovení daně. Správní orgán, který vydal nezákonné rozhodnutí se nemůže dovolávat principu presumpce správnosti správních aktů v neprospěch jednotlivce. Dle žalovaným citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu platí princip presumpce správnosti aktu veřejné moci pro účastníky řízení a třetí osoby, ale nikoliv pro orgán, který nezákonné rozhodnutí vydal. Připuštěním takového výkladu by došlo k popření principu právního státu. Žalovaný proto, dle názoru žalobce, nesprávně vyhodnotil vliv zrušených zajišťovacích příkazů na projednávaný případ, způsobil tak, že veškerá jeho argumentace je zatížena touto zásadní vadou a žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné. 9. Žalobce dále v žalobě uvádí, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2024 č. j. 10 Afs 119/2023 - 40, na které žalovaný ve svém žalobou napadeném rozhodnutí odkazuje a které řeší splatnost zajištěné daně po jejím doměření, není dle jeho názoru pro projednávaný případ přiléhavý. V projednávaném případě měly totiž dodatečné platební výměry jednoznačně stanovenu splatnost podle ustanovení § 168 odst. 4 daňového řádu, tedy náhradní splatnost doměřené daně nastávala ke dni jejího stanovení. 10. Naproti tomu zmiňovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byl projednáván případ, kdy splatnost nastala ihned po doručení platebních výměrů. V souladu s těmito závěry potom splatnost doměřené daně v projednávaném případě nastala nikoliv okamžikem vydání platebních výměrů, ale nejdříve dnem doručení rozhodnutí o odvolání, resp. až po uplynutí náhradní lhůty splatnosti po právní moci rozhodnutí o doměření daně (po 15 dnech od doručení rozhodnutí o odvolání). Dle žalobce mu tedy správce daně dne 9. 6. 2017 nezákonně zúčtoval nezákonně exekuovanou daň na nepravomocně stanovenou daň. 11. Žalobce dále poukazuje na nesprávné vyhodnocení zákonnosti postupu žalovaného v rámci insolvenčního řízení, resp. jeho důsledků. K pravomocnému stanovení daně totiž došlo až po rozhodnutí o úpadku. Až v tomto okamžiku žalovaný podmíněně držené prostředky mohl posoudit jako zákonnou daň. Jelikož však držené prostředky nebyly přihlášeny do insolvenčního řízení, bylo povinností je vyplatit žalobci. Žalobce opakuje, že vzhledem k nezákonnosti zajišťovacích příkazů splatnost daně nastala až po náhradní lhůtě splatnosti, tj. 30. 12. 2017. Žalobce taktéž uvádí, že v případě jeho úspěchu v odvolacím řízní by bylo povinností žalovaného prostředky žalobci vyplatit. Skutečnost, že žalovaný nezákonně exekuované prostředky držel, neznamená, že s nimi mohl nakládat libovolně. 12. Na závěr žalobce shrnuje, že nepřihlášením pohledávky spočívající v nepravomocně stanovené dani zaniklo právo žalovaného nárokovat v rámci reorganizace žalobce dané prostředky a že tedy vznikl žalobci přeplatek, a tedy i nárok na vyplacení částky 261 905 170 Kč, jež byla uhrazena jako částka zajištěné daně. Má proto za to, že žalovaný je povinen vyplatit žalobci částku 261 905 170 Kč představující přeplatek na dani. Žalobou napadené rozhodnutí je proto dle žalobce třeba považovat za nezákonné. 13. Žalovaný na úvod svého vyjádření rekapituloval obsah žaloby a též správního řízení. Následně se ztotožnil s názorem žalobce že předmětem sporu mezi žalobcem a žalovaným je primárně stanovení splatnosti dodatečně vyměřené daně, která byla předtím zajištěna na základě později zrušených zajišťovacích příkazů a která nebyla v době jejich vydání ještě stanovena, jakkoliv logicky zaujímá postoj opačný k názoru žalobce. 14. Dále uvedl, že výklad ustanovení § 168 odst. 4 daňového řádu, které upravuje okamžik splatnosti daně po vydání zajišťovacího příkazu, prošel v posledních letech významným vývojem, a to jak legislativním, tak judikaturním. Do 31. 12. 2020 platilo, že pokud byla daň stanovena až po vydání zajišťovacího příkazu, stala se splatnou ke dni jejího stanovení. Tímto dnem zanikla účinnost zajišťovacího příkazu a zajištěné prostředky byly převedeny na úhradu daně. Pokud v důsledku toho vznikl přeplatek, měl být vrácen správcem daně do 15 dnů bez nutnosti žádosti. Tento výklad byl však zpochybněn rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ve věci AB CHEMITRANS s.r.o. (č. j. 6 Afs 399/2017-26), kde soud konstatoval, že za okamžik stanovení daně je třeba považovat až den nabytí právní moci rozhodnutí o jejím stanovení, přičemž tento výklad měl následně zásadní dopad na to, kdy se považuje daň za splatnou a kdy může být použita zajištěná částka. Na tuto judikaturu reagoval zákonodárce novelou daňového řádu účinnou od 1. 1. 2021, která výslovně stanovila, že daň je splatná až ke dni jejího pravomocného stanovení. Tím došlo ke sladění zákonného textu s výkladem Nejvyššího správního soudu. 15. V roce 2024 však Nejvyšší správní soud ve svých dalších rozhodnutích (např. č. j. 10 Afs 119/2023 a 9 Afs 123/2023-35) upřesnil, že pokud je ve výrokové části rozhodnutí o stanovení daně splatnost určena jednoznačně (např. ke dni vydání rozhodnutí), pak tento výrok platí a je závazný – a to i v případě, že se liší od výkladu ve věci AB CHEMITRANS. Pokud nebyla tato část výroku napadena v odvolání nebo soudním přezkumu, je závazná pro daňové orgány i soudy. 16. V konkrétním případě byly zajišťovací příkazy vydány dne 5. 5. 2016 na DPH za období květen 2013 až květen 2015 v celkov