9 A 43/2025 – Městský soud v Praze

9 A 43/2025- 57 - text  9A 43/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobkyně: S. K., narozená X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 – Holešovice o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu dne 14. 2. 2025 jako nepřijatelné, takto: I. Zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu dne 14. 2. 2025 jako nepřijatelné byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění : I. Předmět řízení 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 14. 4. 2025 podanou k Městskému soudu v Praze domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu jako nepřijatelné dne 14. 2. 2025 podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/20222 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“) z důvodu, že žalobkyni byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie, konkrétně v Polsku dne 22. 10. 2024. II. Žaloba 2. Žalobkyně v podané žalobě uvedla, že nemohla v říjnu 2024 dočasnou ochranu získat v Polsku, když pobývala v České republice. Přes Polsko sice krátce projížděla v červnu a prosinci 2024, o dočasnou ochranu tam ale nežádala. Toto tvrzení dokládala žalobkyně fotografiemi prokazujícími její pobyt v České republice dne 22. 10. 2024 a e-mailovou komunikací s Ministerstvem zahraničních věcí Polské republiky, které potvrdilo, že žalobkyně nedisponuje dočasnou ochranou v Polsku. Tyto důkazy žalobkyně předložila Krajskému asistenčnímu centru pomoci Ukrajině (dále také „KACPU“), kde byla odmítnuta a odkázána na soudní řízení. Žalobkyně nastínila, že muselo dojít k chybě na straně interního systému dočasné ochrany žalovaného. Žalobkyně rovněž doplnila, že i kdyby bývala získala dočasnou ochranou v Polsku, odmítnutí její žádosti o dočasnou ochranu v České republice pro nepřijatelnost je rozporné s právem Evropské unie, konkrétně čl. 28 Směrnice Rady 2001/55/ES o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). 3. Žalobkyně vyložila, že podle znění Směrnice o dočasné ochraně je poživatelkou dočasné ochrany v České republice již na základě doložení státní příslušnosti a pobytu v Ukrajině, tedy skutečnosti, že spadá do kategorie osob podle čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“). Podání žádosti o dočasnou ochranu v jiném členském státě není podle čl. 28 směrnice o dočasné ochraně důvodem pro vyloučení přístupu cizince k dočasné ochraně, což podporuje i znění bodu 16 preambule prováděcího rozhodnutí, podle kterého mají ukrajinští státní příslušníci právo volně se v rámci Unie pohybovat a vybrat si členský stát, v němž chtějí dočasnou ochranu požívat. Stejný výklad poskytla i Komise ve svém dokumentu zodpovídajícím nejčastější otázky ohledně směrnice o dočasné ochraně a prováděcího rozhodnutí, který podle žalobkyně mají členské státy brát v potaz jakožto soft law. Žalobkyně rovněž odkázala na praxi jiných členských států, které postupují v souladu se zněním a výkladem evropských předpisů. Účelem Temporary protection platform je náhledem žalobkyně ne to, aby stát věděl, že nemůže dočasnou ochranu udělit, ale to, aby stát udělující dočasnou ochranu informoval stát, který ji udělil dříve, že se tak stalo, aby neexistovaly v jeden moment dva státy, které poskytují dočasnou ochranu, tedy aby byla dřívější dočasná ochrana zrušena. 4. Žalobkyně se dále odkázala na českou judikaturu a citovala z několika rozsudků krajských soudů, podle kterých je vyznačení nepřijatelnosti žádosti o udělení dočasné ochrany z důvodu žádosti či udělení dočasné ochrany v jiném členském státě nezákonným zásahem (např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, č. j. 11 A 80/2023-79, či rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2023, č. j. 55 A 6/2023-44). Naopak žalobkyně nesdílí názor, který vyslovil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022-46. Podle ní v něm soud zcela pominul, že se státy dohodly, že čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, podle kterého stát poskytující dočasnou ochranu převezme zpět osobu, která se bez dovolení zdržuje na území jiného členského státu, se nepoužije. Žalobkyně shrnula, že má za to, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina je v rozporu s čl. 28 směrnice o dočasné ochraně, čl. 15 preambule prováděcího rozhodnutí a jeho čl. 2 odst. 1, a proto je soud povinen od této vnitrostátní právní normy odhlédnout a nepoužít ji. 5. Žalobkyně dále citovala Nejvyšší správní soud, který na základě odpovědi Soudního dvora Evropské unie na předběžnou otázku v rozsudku ze dne 27. 2. 2025, C753/23, Krasiliva (dále také jen „věc Krasiliva“), a to konkrétně tuto pasáž: „(…) z práva Evropské unie vyplývá právo státních příslušníků Ukrajiny, kteří jsou držiteli dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, na přemístění se do jiného členského státu. Tento členský stát jim musí v souladu s čl. 8 směrnice o dočasné ochraně udělit povolení k pobytu. Právní úprava nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina. je s tímto právem v rozporu, pročež ji nelze použít.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/2024-37). Žalobkyně podotkla, že stále platí, že nelze požívat dočasné ochrany ve více členských státech zároveň, a že Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích podrobně metodicky popsal, jak má žalovaný v takové situaci postupovat, tedy že má i tak přistoupit k věcnému posouzení žádosti a zkoumat, zda dočasná ochrana v jiném státě trvá, a pokud ne, dočasnou ochranu udělit. 6. I pokud žalovaný zjistí, že žadatel dočasnou ochranou v jiném státě nadále disponuje, nelze použít institut nepřijatelnosti žádosti. Žalobkyně však vyložila v jednotlivých krocích postup a vysvětlila, že jelikož dne 31. 3. 2025 předložila na KACPU emailovou komunikaci, ve které Ministerstvo zahraničních věcí Polské republiky výslovně potvrdilo, že žalobkyně nemá dočasnou ochranu v Polsku, měl žalovaný vyhovět žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu v České republice. To, že ji označil za nepřijatelnou, bylo nezákonným zásahem, a žalovaný podle žalobkyně úmyslně nerespektuje jasnou judikaturu Nejvyššího správního soudu i Soudního dvora Evropské unie. 7. Žalobkyně navrhla soudu, aby vydal následující rozsudek: „I. Zásah žalovaného, spočívající ve vrácení žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu dne 14. 2. 2025 pod č. j. OAM-0272819/DO-2025 jako nepřijatelné, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobci.“ III. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě s názorem žalobkyně nesouhlasil. 9. Předně žalovaný upozornil, že Temporary Protection Platform (Platforma pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy) vznikla na základě směrnice o dočasné ochraně a není interním systémem žalovaného. Zápis do tohoto systému provádí členské státy, ve kterých se řízení vede. Proto nesouhlasí s žalobkyní, že by informace o jejím požívání dočasné ochrany v Polsku mohla být interní chybou žalovaného. Jelikož žalovaný tuto skutečnost ze systému zjistil, nezbývalo mu než odmítnout žádost žalobkyně jako nepřijatelnou, když žalobkyně neuvedla, že by byl na území České republiky přítomen některý z jejích rodinných příslušníků, takže žalovaný nemohl uvažovat o udělení dočasné ochrany z tohoto důvodu nebo jiných zvláštního zřetele hodných důvodů. 10. Žalovaný uvedl, že si je vědom judikatury Nejvyššího správního soudu, která však nemění nic na tom, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina je stále součástí právního řádu a žalovaný je povinen podle něj postupovat, přičemž směrnice o dočasné ochraně je pro něj závazná pouze nepřímo. Žalovaný však především s tímto tvrzeným rozporem mezi právě uvedeným zákonným ustanovením a směrnicí nesouhlasí. Soudní dvůr EU se podle žalov