3 As 4/2010 — Nejvyšší správní soud

13 A 2/2026- 19 - text  8 13 A 2/2026 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce: A. D. Q. M., narozený dne x státní příslušnost x t. č. Přijímací středisko Praha-Ruzyně, Aviatická 1017/2, 161 01 Praha 6 zastoupený Sdružením pro integraci a migraci, o.p.s. sídlem Havlíčkovo náměstí 2, 130 00 Praha 3 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2026 č. j. OAM-1479/LE-LE05-LE05-NV-2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný rozhodl, že žalobci se ve smyslu ust. § 73 odst. 3 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu (dále jen „zákon o azylu“) vstup na území České republiky nepovoluje. Podle ust. § 73 odst. 4 zákona o azylu je doba, na niž se nepovoluje vstup, stanovena do 28. 1. 2026. 2. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný neprokázal, že by představoval hrozbu pro veřejný pořádek. Dále konstatoval, že Soudní dvůr Evropské unie se k výkladu pojmu „veřejný pořádek“ vyjádřil ve věci C-601/15 PPU, J. N. v. Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie ze dne 15. 2. 2016, přičemž měl za to, že narušení veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti může s ohledem na zásadu nezbytnosti odůvodnit zajištění žadatele pouze tehdy, pokud jeho individuální chování představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti nebo bezpečnosti dotčeného členského státu. Poukázal rovněž na usnesení Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) č. j. 3 As 4/2010-15 ze dne 26. 7. 2011 a rozsudky č. j. 1 Azs 21/2013-50 ze dne 5. 2. 2014, č. j. 5 Azs 312/2016-31 ze dne 9. 3. 2017 a č. j. 1 Azs 119/20200-30 ze dne 17. 6. 2020 a rovněž také na rozsudky Krajského soudu v Praze. Podle žalobce jednání žadatele musí představovat konkrétní a individuální ohrožení veřejného pořádku odpovídající závažnosti zásahu do základních práv. Z protokolu vyplynulo, že žalobce se do Španělska přestěhoval za účelem rodinného života se svou družkou, která má pobytové oprávnění a se kterou společně vychovávají dceru. Od narození dcery se aktivně podílí na výchově a péči. Dcera je na žalobci citově i fakticky závislá a dlouhodobé odloučení od otce nezvládá, což dokládá dopis učitelek mateřské školy založený ve správním spise. Ve Španělsku žalobce pracoval jako doručovatel zásilek a rodina je na jeho příjmech finančně závislá. Družka žalobce pracuje jako pouliční prodejkyně kabelek, její příjem je cca 400 – 500 EUR měsíčně a tudíž není schopna samostatně zajistit ubytování, ani plnohodnotnou péči o dítě. Žalobce se ve Španělsku pokoušel neúspěšně legalizovat pobyt, v důsledku negativního výsledku tohoto řízení a přechozího pobytu bez pobytového oprávnění s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění. Proti rozhodnutí o správním vyhoštění se odvolal a ve věci bylo nařízeno soudní jednání před správním soudem v Gironě dne 28. 1. 2025. S ohledem na rodinné vazby usiloval o návrat do Španělska zákonnou cestou. V rámci pohovoru předložil žádost o přemístění do Španělska s odkazem na nejlepší zájem dítěte. Žalovaný tedy na jedné straně umožnil žalobci využít legální nástroj upravený nařízením Evropského parlamentu a rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 7. 2013, na straně druhé však žalobce za tentýž úmysl sankcionuje nepovolením vstupu. Žalovaný tuto snahu žalobce o legalizaci pobytu a návrat k rodině zákonnou cestou interpretoval jako přitěžující okolnost a důkaz rizika nelegálního opuštění území České republiky. Stejně tak se žalobce nesnažil ve Španělsku mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, ale využil zákonné prostředky ochrany. Pokud je o tvrzené zneužití bezvízového režimu, tak je nezbytné individuálně posoudit motivaci žalobce, který vycestoval do země původu z naléhavých rodinných důvodů a jeho následný návrat nebyl veden snahou o páchání trestné činnosti či narušování veřejného pořádku, ale snahou o zachování rodinného života. Porušení zákazu vstupu bylo motivováno výkonem rodičovských povinností, nikoliv úmyslem obejít právní řád. 3. Dále pak konstatoval, že skutečnost, že nepožádal v minulosti o mezinárodní ochranu sama o sobě nesvědčí o neexistenci azylových důvodů, ani o účelovosti jeho aktuálního postupu. Ve Španělsku se nejprve pokoušel o legalizaci svého pobytu prostřednictvím standardních pobytových institutů, zejména s ohledem na své rodinné vazby. K institutu mezinárodní ochrany přistoupil až tehdy, kdy se standardní cesta stala z důvodu záznamu v SIS a odloučení od rodiny fakticky neprůchodnou. Rovněž ve Španělsku nebylo dosud pravomocně rozhodnuto o správním vyhoštění. 4. Žalobce trval na tom, že žalovaný neprokázal snahu zneužít institut mezinárodní ochrany ani porušovat právní předpisy, a nelze proto bez dalšího dovozovat závěr o jeho osobní nespolehlivosti a nemohlo tak obstát ani tvrzení o tom, že by žalobce s jistotou nerespektoval případná zvláštní opatření podle ust. § 47 zákona o azylu. Žalovaný měl při posuzované možnosti uložení zvláštních opatření zcela opomenout rodinnou situaci žalobce a zejména zohlednění nejlepšího zájmu dítěte. Režim vstupu do přijímacího střediska znemožňuje jakýkoli osobní kontakt s jeho nezletilou dcerou, které jsou dva roky a 10 měsíců. Z bezpečnostních důvodů je v přijímacím středisku zakázán vstup dětem mladším 15 let, napadené rozhodnutí tak vylučuje kontakt žalobce s dcerou a prakticky vylučuje i návštěvu družky, která se o dceru stará. Napadené rozhodnutí tedy fakticky vede k odloučení rodiny, aniž by žalovaný tyto dopady, jakkoliv vyhodnotil. 5. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost námitek a současně s nimi nesouhlasil, neboť neprokazují, že by správní orgán porušil některé ustanovení správního řádu nebo zákona o azylu. Odkázal na vedený správní spis a samotné napadené rozhodnutí. Navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl. 6. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán /§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., (dále jen „s. ř. s.“)/, při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. 7. Soud o věci samé rozhodl bez jednání v souladu s ust. § 73 odst. 7 zákona o azylu, neboť žalobce v zákonem stanovené lhůtě nenavrhl nařízení jednání, žalovaný výslovně souhlasil s rozhodnutím o věci samé bez jednání a soud neshledal nezbytným nařízení jednání o věci samé. 8. Ve správním spise se pro daný případ nalézají tyto podstatné dokumenty: předávací protokol č. j. CPR-42415-7/ČJ-2025-930504 ze dne 31. 12. 2025, údaje k žádosti ze dne 7. 1. 2026, protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 7. 1. 2026, žalobou napadené rozhodnutí č. j. OAM-1479/LE-LE05-LE05-NV-2025 ze dne 7. 1. 2026. 9. Ze správního spisu bylo zjištěno, že žalobce přicestoval do Prahy dne 31. 12. 2025 v 9:30 hod. z Istanbulu. V 10:30 hod. se dostavil na odbavovací pracoviště hraničního přechodu, prokázal svou totožnost náhradním cestovním dokladem Kolumbie, nedisponoval však žádným pobytovým oprávněním a požádal o udělení mezinárodní ochrany. Měl letenku na navazující let z Prahy do Paříže a dále do Kolumbie. Lustrací v dostupných evidencích bylo zjištěno, že žalobce je veden v SIS II (Schengenský informační systém), a to jako osoba, jíž má být odepřen vstup a pobyt na území členských států Evropské unie s platností od 1. 7. 2025 do 29. 12. 2027. Tento záznam do SIS II vložilo Španělsko. 10. Dne 7. 1. 2025 poskytl žalobce údaje k žádosti o mezinárodní ochranu. Popsal svou cestu a prohlásil, že Kolumbii opustil v roce 2011, poté cestoval po různých zemích Jižní Ameriky a v roce 2022 odjel do Španělska, kde zůstal do roku 2025. V roce 2025 se vrátil do Kolumbie kvůli úmrtí svého dědečka a v říjnu odletěl do Istanbulu, kde si vyřídil náhradní cestovní doklad a odletěl přes Prahu do Paříže, odkud chtěl pokračovat do Španělska, kde má družku a dceru. Vysvětlil, že měl letenku přes Prahu a Paříž do Kolumbie, jelikož by mu bez víza neprodali jen letenku do Paříže. Dodal, že se chce dostat do Španělska za svou družkou, a proto požádal o azyl. Za důvod své žádosti označil ohrožení života ze strany polovojenské skupiny, která zabila jeho otce, též člena této skupiny. Rovněž v Kolumbii již 13 let nežije. 11. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 7. 1. 2026 č. j. OAM-1479/LE-LE05-LE05-NV-2025, rozhodl o nepovolení vstupu žalobce na území České republiky podle ust. § 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu a podle ust. § 73 odst. 4 téhož zákona stanovil dobu, na niž se nepovoluje žalobci vstup na území České republiky do