2 As 74/2007 — Nejvyšší správní soud

15 A 71/2025- 45 - text  8 15 A 71/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobkyně: Hlista & Pril, v. o. s., IČO: 29059054 se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 insolvenční správce dlužníka J. H. bytem K. proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, IČO: 00064581 se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 za účasti této osoby zúčastněné na řízení: TP Insolvence, v. o. s., IČO: 03296636 se sídlem Černokostelecká 281/7, Praha 10 insolvenční správce dlužnice Ing. V. H. bytem K. o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2025, č. j. MHMP 389467/2025 takto: I. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 23. 4. 2025, č. j. MHMP 389467/2025 a rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1 ze dne 13. 1. 2025, č. j. UMČP1 011957/2025 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle § 90 odst. 5 správního řádu (dále jen „s. ř.“) zamítl odvolání žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení a potvrdil usnesení Úřadu městské části Praha 1 ze dne 13. 1. 2025, č. j. UMČP1 011957/2025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím Úřad městské části Praha 1 podle § 66 odst. 1 písm. b) s. ř. zastavil řízení ve věci zrušení údaje o místu trvalého pobytu V. H., nar. X, v objektu na adrese N. (dále jen „objekt“). Úřad městské části Praha 1 tento postup odůvodnil tím, že návrh ze dne 18. 11. 2024 na zrušení údaje o místu trvalého pobytu V. H. v objektu (dále také jen „návrh“) podaný žalobkyní v postavení insolvenčního správce spoluvlastníka předmětné nemovitosti J. H. považuje za zjevně právně nepřípustný, jelikož žalobkyně v postavení insolvenčního správce není osobou oprávněnou k podání návrhu podle § 12 odst. 2 ve spojení s § 10 odst. 6 písm. c) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o evidenci obyvatel“). 2. Žalobkyně podala proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání. Skutečnost, že je oprávněna návrh podat, je podle ní dostatečně odůvodněna v návrhu a v doplnění důkazů podaném 5. 1. 2025. Žalobkyně též nesouhlasila s tím, že ji správní orgán považuje za jedinou navrhovatelku, jelikož návrh byl podán jako společný a byl podepsán také uznávaným elektronickým podpisem Mgr. J. T. jakožto osoby oprávněné jednat za osobu zúčastněnou na řízení. Navrhla, aby bylo prvostupňové rozhodnutí zrušeno a aby bylo v celém rozsahu vyhověno návrhu. 3. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že prvostupňové rozhodnutí nejdříve vrátil Úřadu městské části Praha 1 k doplnění, resp. ke zhojení procesní vady spočívající v tom, že prvostupňové rozhodnutí nebylo doručeno osobě zúčastněné na řízení jako druhé navrhovatelce. Osoba zúčastněná na řízení se následně připojila k odvolání žalobkyně a uvedla, že jednání Ing. V. H. spočívající v přihlášení se k trvalému pobytu v objektu považuje za obstrukční; ke zřízení trvalého pobytu na dané adrese nedala osoba zúčastněná na řízení souhlas. Jedná se podle ní o neplatné jednání a zápis byl proveden na základě nepravdivých, neúplných nebo nesprávně uvedených skutečností. 4. Žalovaný konstatoval, že insolvenční správce (zde žalobkyně a osoba zúčastněná na řízení, pozn. soudu) není oprávněn k podání návrhu na zrušení údaje o místu trvalého pobytu Ing. V. H. Toto oprávnění nelze chápat ve smyslu nakládání s majetkovou podstatou podle § 246 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „insolvenční zákon“) a nadále jím disponuje pouze vlastník objektu, tedy v projednávaném případě Ing. V. H. a J. H. (dále také jen „spoluvlastníci“). Žalovaný odkázal na stranu 2 a 3 prvostupňového rozhodnutí, kde byla podle něj nepřípustnost návrhu zevrubně odůvodněna. Doplnil, že s ohledem na skutečnost, že nyní již spoluvlastníci nesmí z důvodu konkursu s nemovitým majetkem (ani s objektem č. p. 88) nakládat, nemůže existovat ani žádná oprávněná osoba ve smyslu § 10 odst. 6 písm. c) zákona o evidenci obyvatel. Insolvenční správce je sice oprávněn objekt pronajímat, ale do jeho dispozice s majetkovou podstatou dlužníka bezesporu nepatří právo rozhodovat o tom, kdo bude či nebude mít v nemovitosti evidován trvalý pobyt podle zákona o evidenci obyvatel. Žalovaný uzavřel, že žalobkyně ani osoba zúčastněná na řízení neuvedly v odvolacím řízení žádné nové skutečnosti ani důkazy, které by měly vést k jinému posouzení věci. 5. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobkyně setrvala na tom, že ona a osoba zúčastněná na řízení jsou jako insolvenční správci spoluvlastníků objektu jedinými osobami s dispozičními oprávněními ve vztahu k této nemovitosti. Žalovaný dle názoru žalobkyně nesprávně vykládá obsah dispozičního oprávnění insolvenčního správce k majetkové podstatě založeného v § 229 insolvenčního zákona, jehož rozsah vyplývá z demonstrativního výčtu uvedeného v § 228 a § 230 téhož zákona. Žalobkyně má za to, že podání návrhu na zrušení umístění bydliště/sídla je nepochybně právním úkonem, který se týká majetku náležejícího do majetkové podstaty, a i kdyby jím nebyl, spadal by pod zbytkovou klauzuli uvedenou v § 228 odst. l) insolvenčního zákona. Insolvenční správce je k takovému úkonu oprávněn s ohledem na jeho povinnost zachovávat hodnotu majetkové podstaty. V opačném případě by mohlo dojít ke znehodnocení nemovitosti a snížení výtěžku z jejího zpeněžení. Je třeba vzít v úvahu rovněž fakt, že Ing. V. H. si trvalé bydliště do objektu ohlásila zcela účelově, aby mohla tvrdit, že v nemovitosti bydlí, bránit tak jeho převzetí a ztěžovat zpeněžení nemovitosti insolvenčními správci. 6. Svůj názor, že insolvenční správci jsou vzhledem k zápisům objektu do soupisů majetkových podstat jedinými osobami oprávněnými užívat nemovitost, a tedy i oprávněnými osobami ve smyslu § 10 odst. 6 písm. c) zákona o evidenci obyvatel, žalobkyně podpořila odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 29 Cdo 6097/2017, podle kterého „je insolvenční správce i v průběhu sporu o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty oprávněn takový majetek držet, užívat a požívat jeho plody a užitky (například jej pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je (insolvenční) dlužník vlastníkem takového majetku.“ 7. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě setrval na názoru vyjádřeném v napadeném rozhodnutí, na které zároveň odkázal. Uvedl, že oprávněním podat návrh podle § 12 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel je nadán buď vlastník nemovitosti č. p. X (jímž jsou J. a Ing. V. H.) anebo oprávněná osoba dle § 10 odst. 6 písm. c) zákona o evidenci obyvatel, přičemž oprávněností užívání je myšlena zejména nájemní či podnájemní smlouva nebo smlouva o ubytování, tedy jakákoliv listina, z níž je zřejmé, že vlastník nemovitosti tuto přenechal k užívání jiné osobě. Žalovaný dále vyložil, že jelikož spoluvlastníci již nemohou s nemovitostí nakládat, nemůže existovat ani žádná taková oprávněná osoba. Tím, kdo bude moci zrušit trvalý pobyt V. H., případně všem dalším osobám, kterým V. H. udělila souhlas s nahlášením trvalého pobytu v objektu, bude až nový vlastník objektu. Žalovaný je toho názoru, že zaevidováním trvalého pobytu vlastník žádným způsobem nenakládá s majetkovou podstatou; pro toto zaevidování stačí doložení vlastnictví objektu. Doplnil, že to, zda v objektu začala V. H. i bydlet, správní orgán při ohlášení trvalého pobytu nezkoumá. Poukázal i na znění § 10 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel, podle kterého z přihlášení občana k trvalému pobytu nevyplývají žádná práva k objektu ani k vlastníkovi. Údaj o místu trvalého pobytu občana je tedy především údajem evidenčním, který sám o sobě nezakládá a nikdy ani nezakládal žádná práva soukromá (např. podle občanského zákoníku). 8. Při ústním jednání před soudem konaném dne 20. 1. 2026 žalobkyně odkázala na žalobu a zdůraznila, že insolvenční správce je oprávněn užívat majetek patřící do majetkové podstaty dlužníka a zároveň je povinen dbát na to, aby tento majetek nebyl znehodnocován. Pokud si další osoby přihlašují v nemovitosti trvalý pobyt bez vědomí a souhlasu insolvenčního správce, snižuje se tím hodnota a prodejní cena nemovitosti. Žalobkyně podotkla, že insolvenční soud v nyní posuzované věci vyjádřil názor, že pod dispoziční oprávnění insolvenčního správce ve vztahu k majetkové podstatě je třeba podřadit také právo poskytnout souhlas s ohlášením trvalého pobytu v nemovitosti patřící do majetkové podstaty. V konečném návrhu žalobkyně p