22 Afs 218/2025 — Nejvyšší správní soud

15 Af 25/2025- 71 - text  7 15 Af 25/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jan Schneeweise v právní věci žalobce: PAULINE s.r.o., IČO: 25127853 se sídlem Praha 6 – Střešovice, Západní 258/37 zastoupený Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem Praha 5, Nádražní 58/110 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Brno, Masarykova 427/31 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2025 č.j. 24607/25/5100-41456-713375 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) ze dne 14. 2. 2025 č.j. 751974/25/2080-83543-109445 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí o zřízení zástavního práva“). Prvoinstančním rozhodnutím rozhodl správce daně o zřízení zástavního práva podle § 170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) ve znění účinném ke dni 30. 6. 2025 s použitím ustanovení § 1309 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí shrnul relevantní skutkový stav věci a odvolací důvody, vymezil právní základ případu a popsal aplikaci právních východisek na danou věc. K odvolacím námitkám uvedl zejména následující argumentaci: 3. Zdůraznil, že ustanovení § 124a daňového řádu pracuje s obecným pojmem „rozhodnutí soudu“, a nikoli výhradně s pojmem „rozsudek“. Zákonodárce tím záměrně vymezil širší působnost tohoto ustanovení, aby se jeho účinky aktivovaly i v případě procesních rozhodnutí, která ukončují řízení o žalobě a jejichž důsledkem je, že dřívější zrušující rozsudek krajského soudu pozbývá svých účinků. Zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby tedy z hlediska účinků působí obdobně jako zamítnutí žaloby, jelikož původní meritorní zrušující rozsudek již nadále nemůže být právním základem pro existenci rozhodnutí správce daně. Účelem § 124a daňového řádu je zabránit situaci, kdy by vedle sebe nadále existovala rozhodnutí správce daně vydaná výhradně na základě rozsudku, který byl později zrušen nebo který v důsledku procesního rozhodnutí soudu pozbyl účinků. 4. Je tedy zřejmé, že vzhledem ke zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2023 č.j. 8 Af 4/2021-74, na jehož základě bylo vydáno rozhodnutí o zrušení dodatečných platebních výměrů za období leden, únor, březen a duben 2013 a navazujícího rozhodnutí o odvolání a o zastavení odvolacího řízení (dále jen „Nové rozhodnutí 1“) a dále rozhodnutí, kterým se ruší dodatečný platební výměr za zdaňovací období září 2013 a řízení se zastavuje (dále jen „Nové rozhodnutí 2“), došlo k aktivaci § 124a daňového řádu a Nové rozhodnutí 1 a Nové rozhodnutí 2 proto dnem nabytí právní moci usnesení Městského soudu v Praze o zastavení řízení pozbyly účinnosti. Účinné je naopak původní rozhodnutí o odvolání ze dne 7. 1. 2021, které nabylo právní moci dne 10. 1. 2021 a na jehož základě jsou daňové povinnosti správcem daně evidovány. Konstatoval, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva bylo vydáno k zajištění žalobcem neuhrazené daně evidované správcem daně ke dni 3. 2. 2025 v celkové výši 37 874 168 Kč. Zákonným předpokladem pro vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva podle § 170 daňového řádu je existence pohledávky evidované správcem daně. Prvoinstanční rozhodnutí proto bylo vydáno v souladu se zákonem, neboť vycházelo z účinného a pravomocného rozhodnutí posuzovaného v době jeho vydání. 5. Žalovaný dále podrobně popsal, jak v posuzované věci docházelo k prodlužování a stavení lhůty ve smyslu § 148 daňového řádu a uzavřel, že doměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až duben 2013 a září 2013 proběhlo pravomocně a v zákonných lhůtách. Námitku, že uplynula lhůta pro stanovení daňových povinností, tak vyhodnotil jako nedůvodnou. 6. Konstatoval, že správce daně nepostupoval v rozporu s ústavním pořádkem, neboť Nové rozhodnutí 1 a Nové rozhodnutí 2 pozbyla účinnosti přímo ze zákona. Správce daně naopak postupoval v souladu s právní úpravou, pokud při vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva vycházel z rozhodnutí, které je po aplikaci § 124a daňového řádu účinné a závazné. 7. Žalobce v žalobě namítl, že na základě Nového rozhodnutí 1 a Nového rozhodnutí 2 předchozí platební výměry či rozhodnutí o vyměření daně zanikly. Uvedl, že veškeré údajné daňové povinnosti nejsou vůbec vyměřené či stanovené. 8. Dále namítl, že uplynuly veškeré lhůty pro stanovení předmětných daňových povinností. I kdyby zde takové daňové dluhy či pohledávky teoreticky byly, zanikly by zcela v důsledku prekluze. Jsou-li předmětem napadeného rozhodnutí a prvoinstančního rozhodnutí jen údajné daňové dluhy či pohledávky k úhradě daně z přidané hodnoty za měsíce leden až duben a září 2013, zde již dávno uplynula i absolutní lhůta pro stanovení daně dle § 148 odst. 5 daňového řádu. 9. Rovněž namítl, že nenastala jakákoliv právně relevantní zákonná skutečnost, pro kterou by Nové rozhodnutí 1 a Nové rozhodnutí 2 měla být ignorována. Zejména zde platí, že nedošlo ke zrušení těchto nových rozhodnutí ani v rámci obnovy řízení, ani při přezkumné řízení. Žádná taková řízení ani nebyla vedena a pro uplynutí lhůt je ani není možno vést. Nenastala též žádná ze situací předvídaných v § 124a daňového řádu, zejména nedošlo v rámci správního soudnictví k vydání nového rozhodnutí krajského soudu, kterým by byla žaloba zamítnuta nebo ve kterém by došlo ke změně právního názoru. 10. Správce daně naopak postupoval v rozporu s ústavním pořádkem ČR, především s principem, že stát sám respektuje své rozhodnutí, které vydal, v tomto případě které vydal správce daně, tj. Nové rozhodnutí 1 a Nové rozhodnutí 2. Dle žalobce se jedná o ústavně nekonformní svévoli. 11. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně setrval na právním názoru uvedeném v napadeném rozhodnutí a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Konstatoval, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva bylo vydáno na základě tehdy účinného a pravomocného rozhodnutí, a splňovalo tak podmínky dle § 170 odst. 1 daňového řádu. V podrobnostech odkázal na body [31] až [33] odůvodnění napadeného rozhodnutí. 12. Nadále nesouhlasil s námitkou, že uplynuly lhůty pro stanovení daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až duben 2013 a září 2013 a že zde nenastala jakákoliv právně relevantní zákonná skutečnost, pro kterou by Nové rozhodnutí 1 a Nové rozhodnutí 2 měla být ignorována či že správce daně postupuje v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Těmito námitkami se žalovaný rovněž podrobně zabýval v napadeném rozhodnutí, a proto odkázal na jeho body [34] až [42]. 13. Navrhl, aby soud žalobu zamítl. 14. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 15. Při rozhodování soud vycházel zejména z následující pro věc rozhodné právní úpravy: 16. Podle § 124a odst. 1 daňového řádu zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, na jehož základě bylo správcem daně vydáno nové rozhodnutí ve věci, pozbývá toto rozhodnutí správce daně všech právních účinků dnem nabytí právní moci a) nového rozhodnutí krajského soudu, kterým je žaloba zamítnuta nebo ve kterém dojde ke změně právního názoru oproti zrušenému rozhodnutí krajského soudu, nebo b) rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, rozhodl-li současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu o žalobě sám. 17. Podle § 124a odst. 2 daňového řádu zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, kterým došlo ke zrušení rozhodnutí správce daně, nabývá toto rozhodnutí správce daně znovu všech právních účinků dnem nabytí právní moci nového rozhodnutí krajského soudu, kterým je žaloba zamítnuta, nebo dnem nabytí právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, rozhodl-li současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu o žalobě sám. 18. Podle § 148 odst. 1 daňového řádu daň nelze stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí 3 roky. Lhůta pro stanovení daně počne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by zde byla současně povinnost podat řádné daňové tvrzení. 19. Podle § 148 odst. 2 daňového řádu lhůta pro stanovení daně se prodlužuje o 1 rok, pokud v posledních 12 měsících před uplynutím dosavadní lhůty pro stanovení daně došlo k a) podání dodatečného daňového tvrzení nebo oznámení výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení, pokud tato výzva vedla k doměření daně, b) oznámení rozhodnutí o stanovení daně, c) zahájení řízení o mimořádném opravném nebo dozorčím prostředku, d) oznámení rozhodnutí ve věci opravného nebo dozorčího prostředku, nebo e) oznámení rozhodnutí o prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně. 20. Podle § 148 odst. 3 daň