16 A 62/2025 – Městský soud v Praze

16 A 62/2025- 14 - text 9 16 A 62/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci žalobkyně: A. B., nar. X, státní příslušnost: Moldavsko, zastoupena advokátem JUDr. Matějem Šedivým, sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 12. 2025, č. j. CPR-39798-3/ČJ-2025-930310-V241, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne 27. 10. 2025, č. j. KRPA-337923-15/ČJ-2025-000022-SV, kterým bylo žalobkyni podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a byla stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, (dále jen „smluvní státy“), v délce 12 měsíců. Počátek této doby byl stanoven od okamžiku, kdy žalobkyně vycestuje z území EU a smluvních států. Současně podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla žalobkyni stanovena doba k vycestování do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno. 2. V žalobě uvedla, že je jí vytýkáno, že se měla dopustit neoprávněného pobytu v období pouhých několika dnů. K tomu uvedla, že zde má zázemí, přátele a realizuje osobní, kulturní i společenské vazby, má za to, že rozhodnutí je nepřiměřeně přísné s porušující požadavky § 174a zákona, kdy v rámci úvahy stran přiměřenosti rozhodnutí je správní orgán povinen posuzovat mimo jiné závažnost protiprávního jednání cizince, přičemž v případě žalobkyně šlo o první porušení zákona, nad kterým vyjádřila adekvátní lítost a přislíbila vycestovat do domovského státu. Dodala že, do své pobytové situace se dostala z důvodu ekonomických potíží, má tak za to, že ji k nelegálnímu pobytu vedly ospravedlnitelné pohnutky. Jednalo se o ojedinělý exces z jinak řádného způsobu života, je dle ní možné vůči ní působit mírnějším a výchovnějším způsobem než správním vyhoštěním na dobu 1 roku, a to cestou opatření na dobu 6 měsíců. Dle § 174a zákona bylo potřeba přihlédnout také k věku žalobkyně, kdy je relativně mladá a je dán vysoký předpoklad dosažení nápravy i mírnější cestou. 3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. 4. Ze správního spisu soud zjistil tyto skutečnosti. 5. Dle úředního záznamu ze dne 27. 10. 2025 byla téhož dne provedena pobytová kontrola žalobkyně, při které hlídce předložila biometrický cestovní pas Moldávie. Následně bylo zjištěno, že žalobkyně v ČR pobývala od 12. 4. 2025 do 6. 7. 2025, a poté znovu od 16. 9. 2025, tedy byl překročen limit možného 90denního pobytu. 6. Při výslechu žalobkyně sdělila, že je zdravá. Dne 16. 9. 2025 přijela do Rumunska, téhož dne pak i do ČR. Přijela za prací. Povolení k výkonu práce nemá. Nemá povolení k pobytu, pouze cestovní pas. O povolení nežádala. Je si vědoma svého protiprávního jednání včetně důsledků. Je svobodná a bezdětná. Pracovala jako prodavačka. Po příjezdu do ČR zatím nepracovala. Bydlí s přítelem v pronajatém pokoji. V ČR ani ve vlasti nic nevlastní. Je schopna si obstarat finanční prostředky k dalšímu pobytu a vycestování. K lékaři nechodí. Zdravotní pojištění nemá sjednáno. K možnému uložení zvláštních opatření sdělila, že se může zdražovat na adrese pronajímaného pokoje, má asi 150 eur, bankovní účet nemá. V ČR má matku, ale není na ní závislá, živí se sama. Je zde s přítelem, který zde pobývá rovněž nelegálně. Vycestování žalobkyně z ČR by nikomu nevadilo, ani matce. Nesdílí společnou domácnost s občanem EU. Jiné vazby zde nemá. Otec a sestra žijí ve vlasti, kam se může vrátit. Trestnou činnost zde nepáchala. Vycestuje dobrovolně. Není jí známa žádná překážka vycestování, ve vlasti jí nic nehrozí. 7. Dne 27. 10. 2025 vydal správní orgán I. st. rozhodnutí č. j. KRPA-337923-15/ČJ-2025-000022-SV, kterým bylo žalobkyni podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění a byla stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států v délce 12 měsíců. 8. Žalovaný toto rozhodnutí potvrdil. 9. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [(§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“)], při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 10. Soud při svém rozhodování vyšel z uvedených právních předpisů: 11. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. 12. Co se týče délky neoprávněného pobytu žalobkyně, tak sama v žalobě uvedla, že tento byl vymezen v rozsahu několika dnů, tedy krátce. Uložená délka správního vyhoštění je podle ní nepřiměřená, k čemuž poukázala na další skutečnosti jejího případu. 13. K tomu soud uvádí, že se s žalobkyní lze ztotožnit v tom, že sama o sobě délka neoprávněného pobytu k přezkoumatelnému závěru o délce správního vyhoštění vést nemůže, neboť je nutné, aby správní orgány dostatečně ozřejmily, jaké skutečnosti byly kromě této délky dále zohledněny. Ani krátký pobyt však není bez dalšího zárukou pro mírnější postup než uložení správního vyhoštění, neboť záleží na tom, jaké jsou další skutečnosti daného případu, které jsou poté hodnoceny správními orgány jako celek. 14. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2018, č. j. 3 Azs 234/2017 - 28, shrnul, že „z judikatury zdejšího soudu (např. rozsudky ze dne 20. 7. 2017, č. j. 1 Azs 199/2017 - 27, ze dne 29. 11. 2017, č. j. 5 Azs 3/2017 - 29) vyplývá, že rozhodnutí o správním vyhoštění se vydá tehdy, jestliže nastane některá ze skutkových okolností předvídaných v § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, za předpokladu, že se nejedná o nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 - 74, ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 Azs 139/2016 - 46, ze dne 10. 2. 2017, č. j. 4 Azs 8/2017 - 21, či ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 Azs 120/2017 - 19). Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 20. 7. 2017, č. j. 13 Azs 234/2017 - 30, dodal, že v některých případech správní orgán na počátku nebo v průběhu řízení o správním vyhoštění skutečně dospěje k závěru, že vyhoštění osoby není možné (typicky s ohledem na nepřiměřený zásah takového rozhodnutí do jejího rodinného života). Namísto toho potom vydá rozhodnutí o povinnosti cizince opustit území dle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců, který stanoví: rozhodnutí o povinnosti opustit území policie vydá dále cizinci, u kterého nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, není-li cizinec oprávněn pobývat na území. Při aplikaci tohoto ustanovení však správní orgán vždy vysvětlí, proč v daném případě nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění (typicky pro nepřiměřený zásah správního vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele), tedy že nebyly naplněny podmínky pro aplikaci § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.“ 15. Co se týče délky uloženého správního vyhoštění, je na uvážení správního orgánu, jak dlouho dobu s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, pro správní vyhoštění v rámci zákonného rozpětí stanoví. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 Azs 181/2016 - 41, uvedl, že: „Otázka stanovení doby, po kterou není umožněn cizinci vstup na území, je plně v diskreční pravomoci správního orgánu. Závisí-li rozhodnutí správního orgánu na správním uvážení, soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení, tj. „samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem“ (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003 - 38). Úk