17 A 155/2025 – Městský soud v Praze

ECLI: ECLI:CZ:MSPH:2026:17.A.155.2025.28
Datum: 2026-01-30
Z rozhodnutí: Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové v právní věci…
17 A 155/2025- 28 - text 10 17 A 155/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové v právní věci žalobce: proti žalovanému: A. D., narozen XXX státní příslušnost Ukrajina bytem XXX zastoupen advokátem Mgr. Ing. Vítězslavem Zdeňkem sídlem Mlýnská 938/4, Olomouc Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 8. 10. 2025, zaevidované pod sp. zn. OAM-0429761/DO-2025, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 8. 10. 2025 jeho žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0429761/DO-2025, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 8. 10. 2025, zaevidované pod sp. zn. OAM-0429761/DO-2025. III. Žalovaný je povinen do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12 270 Kč, a to do rukou jeho zástupce Mgr. Ing. Vítězslava Zdeňka, advokáta. Odůvodnění: I. Základ sporu a obsah žaloby 1. Podanou žalobou se žalobce domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím v tom, že mu žalovaný dne 8. 10. 2025 vrátil žádost o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“), s odůvodněním, že žalobce je držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie. 2. Žalobce uvádí, že je státním občanem Ukrajiny, kterému byla v České republice dne 13. 11. 2024 udělena dočasná ochrana. V červenci 2025 přijal pracovní nabídku ve Spolkové republice Německo, kam se přemístil, přičemž mu tam byla dne 9. 7. 2025 udělena dočasná ochrana. Před odjezdem do Německa požádal o zrušení dočasné ochrany v České republice. Vzhledem k tomu, že pracovní i životní podmínky v Německu se pro něj ukázaly jako nevyhovující, rozhodl se k návratu do České republiky. 3. Dne 8. 10. 2025 žalobce opětovně požádal o udělení dočasné ochrany v České republice. K žádosti připojil písemné vyjádření, v němž žalovanému sdělil, že ke dni podání žádosti je sice stále formálně držitelem dočasné ochrany v Německu, avšak má v úmyslu čerpat práva z dočasné ochrany výlučně v České republice a je připraven učinit kroky k ukončení dočasné ochrany v Německu, případně se jí vzdát, bude‑li k tomu vyzván. 4. Žalovaný přesto žádost žalobce bez věcného projednání vrátil jako nepřijatelnou s pouhým odkazem na § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. Tento postup žalobce považuje za nezákonný zásah, neboť se jedná o faktický úkon správního orgánu, který nebyl vydán ve formě rozhodnutí, byl zaměřen přímo proti žalobci a bezprostředně zasáhl do jeho veřejných subjektivních práv, zejména do práva podat žádost o dočasnou ochranu a na její věcné posouzení. 5. Žalobce namítá, že i po novelizaci Legis Ukrajina účinné od 3. 9. 2025 nelze § 5 odst. 1 písm. f) aplikovat mechanicky. Uvádí, že nové písmeno f) se svým věcným obsahem v podstatné části překrývá s dřívějším § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, k němuž se již ustálila judikatura Nejvyššího správního soudu. Podle této judikatury samotná skutečnost, že žadatel získal dočasnou ochranu v jiném členském státě, nepostačuje k vrácení žádosti jako nepřijatelné, aniž by správní orgán zkoumal, zda tato ochrana stále trvá a zda žadatel hodlá nadále čerpat práva z této ochrany. 6. Žalobce odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024‑42, jakož i na další rozhodnutí téhož soudu, z nichž podle něj plyne povinnost žalovaného žádost věcně projednat, poučit žadatele o nemožnosti souběžného čerpání dočasné ochrany ve více členských státech a umožnit mu ukončení pobytového oprávnění v jiném členském státě, případně mu k tomu poskytnout součinnost. Automatické vrácení žádosti jako nepřijatelné považuje žalobce za rozporné se zákonem i s právem Evropské unie. 7. Žalobce dále namítá, že ani skutečnost, že žalovaný zaslal Evropské komisi oznámení podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina, nemůže sama o sobě založit důvod k odmítnutí žádosti bez jejího individuálního posouzení. Účelem tohoto oznámení je podle žalobce pouze informovat orgány Evropské unie o situaci v České republice, nikoliv omezovat procesní práva jednotlivých žadatelů. Žalobce rovněž poukazuje na to, že žalovaný nijak neprokázal vyčerpání kapacit České republiky pro poskytování dočasné ochrany. 8. Nad rámec uvedeného žalobce zpochybňuje ústavní konformitu přijetí § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina, který považuje za tzv. legislativní přílepek, a namítá rovněž absenci podmínek pro výjimečné zkrácení legisvakanční lhůty. 9. Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby soud vyslovil nezákonnost zásahu spočívajícího ve vrácení jeho žádosti o dočasnou ochranu, zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv a přikázal žalovanému obnovit stav před vrácením žádosti, jakož i přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. II. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 10. Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Uvádí, že žádost žalobce o udělení dočasné ochrany ze dne 8. 10. 2025 vyhodnotil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina, neboť žalobce figuruje jako držitel dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie, konkrétně ve Spolkové republice Německo. 11. Žalovaný zdůrazňuje, že tuto skutečnost ověřuje prostřednictvím Platformy pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany (Temporary Protection Platform), v níž je u žalobce uveden status „tp“ označující dočasnou ochranu; současně poukazuje na to, že žalobce sám v tiskopisu žádosti potvrzuje udělení pobytového oprávnění z titulu dočasné ochrany v Německu. 12. Podle žalovaného jsou v projednávané věci splněny všechny zákonné podmínky nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina: Ministerstvo vnitra dne 25. 8. 2025 zaslalo Evropské komisi oznámení podle § 3 odst. 3 a zveřejnilo je na svých internetových stránkách; za této situace postačuje k naplnění důvodu nepřijatelnosti samotná skutečnost, že žadatel je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě, přičemž otázka aktuálního trvání či záměru ukončit tuto ochranu není pro aplikaci ustanovení rozhodná. 13. Žalovaný dále uvádí, že žalobce v žádosti neoznačuje okolnosti zakládající možnost udělení dočasné ochrany z jiných důvodů, zejména sloučení rodiny podle § 51 Legis Ukrajina nebo důvodů zvláštního zřetele hodných podle § 52; proto nemá jinou zákonnou možnost než žádost vyhodnotit jako nepřijatelnou a vrátit ji postupem podle § 5 odst. 2 téhož zákona. 14. K námitce žalobce o rozporu § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina s právem Evropské unie žalovaný tvrdí, že toto ustanovení je s unijním právem souladné. Podle něj ze směrnice Rady 2001/55/ES nevyplývá právo osoby, která již získala dočasnou ochranu v jednom členském státě, na vydání dalšího povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě; povinnost dle čl. 8 odst. 1 směrnice se podle žalovaného vztahuje jen na osoby, které dočasnou ochranu dosud nikde nezískaly. 15. Žalovaný v této souvislosti polemizuje s judikaturou Nejvyššího správního soudu, která dovozuje možnost „přemístění“ držitelů dočasné ochrany mezi členskými státy, a zdůrazňuje, že takové právo nelze dovozovat ani z neaplikace čl. 11 směrnice 2001/55/ES; čl. 11 podle něj upravuje pouze vzájemné povinnosti členských států při zpětném přebírání osob a jeho neaplikace nezakládá individuální právo cizince na nové pobytové oprávnění v jiném členském státě. 16. Na podporu svého výkladu žalovaný odkazuje na nové recitály prováděcího rozhodnutí Rady (EU) č. 2025/1460, z nichž podle něj plyne, že osoba může požívat práva spojená s dočasnou ochranou pouze v jednom členském státě a nic nemá být vykládáno tak, že by členským státům vznikala povinnost vydat povolení k pobytu osobě, která již dočasnou ochranu získala jinde. 17. Žalovaný uzavírá, že v projednávané věci postupuje v souladu s vnitrostátní právní úpravou i právem Evropské unie: nejprve posuzuje nepřijatelnost žádosti podle § 5 Legis Ukrajina a následně žádost žalobce vrací. III. Replika žalobce 18. Žalobce v replice setrvává na žalobních tvrzeních, že postup žalovaného představuje nezákonný zásah do jeho práva podat žádost o dočasnou ochranu a mít ji věcně projednánu. Na vyjádření žalovaného reaguje s tím, že žalovaný posuzuje jeho žádost čistě formálně podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina a snaží se obejít ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu k dřívějšímu § 5 odst. 1 písm. d) téhož zákona, která vyžaduje individuální posouzení a součinnost při ukončování dočasné ochrany v jiném členském státě. 19. K právní kvalifikaci důvodu nepři

Citovaná ustanovení

§ 103 (150/2002 Sb.)§ 51 (150/2002 Sb.)§ 60 (150/2002 Sb.)§ 82 (150/2002 Sb.)§ 87 (150/2002 Sb.)§ 5 (65/2022 Sb.)