2 Aps 1/2005 — Nejvyšší správní soud

30 A 4/2026- 33 - text 10 30 A 4/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Slavomírem Novákem ve věci žalobce proti žalovanému E. B., nar. X státní příslušnost X, bytem Y Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem takto: I. Zásah žalovaného, spočívající ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 28. 1. 2026, č.j. OAM-0313375/DO-2026, jako nepřijatelné, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobci. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhá určení, že zásah spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobce jako nepřijatelné dne 28. 1. 2026, č.j. OAM-0313375/DO-2026, je nezákonný, a žádá, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv žalobce a aby mu přikázal obnovit stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu. Uvedl, že vycestoval z území Ukrajiny a získal dočasnou ochranu v Rumunsku. Té se ale vzdal a disponuje potvrzením o zrušení dočasné ochrany ze dne 2. 9. 2025. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. V žalobě žalobce citoval ust. § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb., (dále jen „Lex Ukrajina“) a uvedl, že toto ustanovení bylo do právního řádu vloženo novelou, provedenou zákonem č. 314/2025 Sb. Stejným způsobem se do lex Ukrajina dostalo ust. § 5 odst. 1 písm. f), zavádějící nový důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu. 3. Podle zákonodárce má být cílem nové úpravy ochrana omezených přijímacích kapacit České republiky, která je dlouhodobě vystavena nadprůměrné zátěži v přepočtu na počet obyvatel. 4. Žalobce má za to, že nově zavedený důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je rovněž v rozporu s právem Evropské unie, zejména se směrnicí 2001/55/ES o dočasné ochraně. Z tohoto důvodu je podle žalobce uvedené ustanovení neaplikovatelné, a to bez ohledu na jeho formální platnost vnitrostátního práva. 5. Pokud jde o problematiku tzv. druhotných pohybů, žalobce odkázal na rozsáhlou a ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž unijní právo zakládá držitelům dočasné ochrany právo přesídlit do jiného členského státu, a tento stát je povinen jim dočasnou ochranu znovu přiznat. 6. Nejvyšší správní soud opakovaně dovodil, že vnitrostátní právní úprava, která spojuje pouhé dřívější nebo současné držení dočasné ochrany v jiném členském státě s nepřijatelností nové žádosti, je v rozporu s právem EU a nelze ji použít. 7. Tento právní názor lze považovat za ustálený, neboť byl potvrzen v desítkách navazujících rozsudků Nejvyššího správního soudu i Městského soudu v Praze. 8. Žalobce namítá, že nově zavedený důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina má fakticky totožné účinky jako dřívější ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) téhož zákona. Výsledkem je opětovné faktické vyloučení možnosti získat dočasnou ochranu v České republice pro osoby, které ji již měly nebo mají v jiném členském státě. Takový výsledek je podle žalobce v přímém rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, a nelze jej „obejít“ pouhým legislativním přeformulováním důvodu nepřijatelnosti. 9. Ohledně výkladu směrnice 2001/55/ES a institutu kapacit žalobce uvádí, že směrnice o dočasné ochraně nepředpokládá možnost, aby členské státy jednostranně odmítaly žádosti o dočasnou ochranu z důvodu vyčerpání kapacit, ani neumožňuje automatické právní důsledky oznámení učiněného Evropské komisi. 10. Podle čl. 25 směrnice mají členské státy ex ante deklarovat své přijímací kapacity, přičemž překročení těchto kapacit má být řešeno rozhodnutím Rady a opatřeními na úrovni Unie, nikoli jednostrannou národní regulací. Směrnice tedy zakládá mechanismus solidarity a kompenzace, nikoli mechanismus selektivního vyloučení určité skupiny osob z ochrany. 11. Oznámení Ministerstva vnitra Evropské komisi o riziku vyčerpání kapacit podle ust. § 3 odst. 3 Lex Ukrajina proto podle žalobce nemá oporu v unijním právu a samo o sobě nemůže mít za následek omezení práv osob oprávněných k dočasné ochraně. Reakce na případné kapacitní přetížení musí podle směrnice vzejít z orgánů Evropské unie, nikoliv z jednostranného kroku členského státu. To platí i přesto, že žalobce uznává legitimitu obav České republiky z přetížení přijímacího systému. Zdůrazňuje však, že migrační a azylová politika je sdílenou politikou Evropské unie, a náprava strukturálních nerovnováh náleží výlučně unijním mechanismům. 12. Žalobce proto uzavřel svou argumentaci s tím, že ust. § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je v rozporu se směrnicí 2001/55/ES, odporuje ustálené judikatuře správních soudů a nelze jej v rozhodovací praxi správních orgánů aplikovat. Žádost o dočasnou ochranu proto nemůže být považována za nepřijatelnou pouze z důvodu, že žadatel je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie. 13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že pro naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. f ) zákona č. 65/2022 Sb. je stěžejní, že žalobce získal dočasnou ochranu či spíše povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU. Skutkově je případ žalobce nesporný v tom, že žalobce získal oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie, potažmo Schengenského prostoru. 14. Žádostí o udělení dočasné ochrany s ohledem na § 2 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb. žalobce usiloval o získání oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany na území České republiky. Z pohledu unijního práva je pak žádost o udělení dočasné ochrany podle zákona č. 65/2022 Sb., žádostí o vydání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, o němž hovoří čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES. 15. Zákon č. 65/2022 Sb. v § 5 odst. 1 písm. f ) nicméně stanoví, že žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. 16. Ministerstvo vnitra dne 25.8.2025 odeslalo Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob, a zveřejnilo jej vzápětí na svých internetových stránkách. 17. Z formulace toho ustanovení jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě o dočasnou ochranu získal, žádná další podmínka již není třeba - pro jeho naplnění tedy rozhodné, zda cizinec je aktuálně držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany nebo ne. 18. Žalobce do žádosti neuvedl, že by na území byl přítomen některý z jeho rodinných příslušníků, který by byl již držitelem dočasné ochrany, žalovaný tak nemohl uvažovat ani o udělení dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny podle § 51 zákona o dočasné ochraně a ani o udělení dočasné ochrany z důvodů zřetele zvlášť hodných, podle § 52 téhož zákona. Žalovaný tedy neměl jinou zákonnou možnost než žádost žalobce o dočasnou ochranu vyhodnotit jako nepřijatelnou. 19. Dále žalovaný nepovažuje za postavený najisto rozpor ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. s právem EU, který tvrdí žalobce. O existenci rozporu může autoritativně rozhodnout pouze Soudní dvůr EU. 20. Pokud jde o rozhodnutí Soudního dvora EU – věc C 753/23 Krasiliva, tam SDEU měl možnost se k otázce vyjádřit, ale rozpor výslovně nekonstatoval. Podle toho, co SDEU uvedl v bodě 30 rozsudku, ponechal státům možnost odepřít udělení dočasné ochrany osobám, které ji již získaly jinde. 21. Evropský zákonodárce reagoval s tím, že prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, prodlužující dočasnou ochranu do roku 2027, obsahuje dva nové body preambule. Z nich vyplývá, že neexistuje úmysl zakotvit „volný pohyb“ držitelů dočasné ochrany mezi členskými státy, osoba nemá právo získat dočasnou ochranu v dalším státě jen proto, že se tam přesune, a to bez ohledu na to, zda je stále držitelem původního povolení. 22. Evropská komise dovozovala právo získat dočasnou ochranu v jiném státě z dohody členských států o neaplikování čl. 11 směrnice 2001/55/ES. Tento výklad nebyl uveden v hlavních operačních pokynech, pouze v dokumentu FAQ, nebyl blíže právně odůvodněn, je nyní překonán novými body preambule rozhodnutí 2025/1460. 23. Jelikož neexistuje jednoznačná judikatura SDEU, ustálený výklad unijního práva, ani konsenzus aplikační praxe, není žalovaný není oprávněn neaplikovat vnitrostátní právo pro domnělý rozpor s EU právem. 24. Dokud SDEU jednoznačně nerozhodne,