1 Azs 174/2024 — Nejvyšší správní soud

31 A 3/2026- 26 - text 9 č. j. 31A 3/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Jurečkovou ve věci žalobce: N. V., nar. X, bytem X, zastoupený JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou se sídlem Májová 606/35, Cheb proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 28. 11. 2025 jeho žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-4464088-2025, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobci o dočasnou ochranu ze dne 28. 11. 2025, zaevidované pod sp. zn. OAM-446408/DO-2025. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 269,40 Kč k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Veroniky Pupalové a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou zásahovou žalobou domáhá určení nezákonnosti zásahu žalovaného, který dle tvrzení žalobce spočívá v tom, že mu dne 28. 11. 2025 byla jako nepřijatelná vrácena žádost o dočasnou ochranu, evidovaná pod č. j. OAM–446408/DO–2025. Důvodem nepřijatelnosti podle žalovaného bylo, že žalobce nesplňuje podmínku podle § 5 odst. 1 písm. f) [zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace („lex Ukrajina“) 2. Podstata sporu spočívá v tom, že žalobci byla udělena dočasná ochrana v Německu. Následně podal žádost o udělení dočasné ochrany v České republice, kterou žalovaný vrátil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., s tím, že Ministerstvo vnitra dne 25. 8. 2025 zaslalo Evropské komisi oznámení podle § 3 odst. 3 téhož zákona o riziku vyčerpání kapacit. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3. Žalobce ve své žalobě uvedl, že se dne 28. 11. 2025 obrátil na žalovaného s žádostí o poskytnutí dočasné ochrany, která byla žalovaným evidována pod č. j. OAM446408/DO2025. Tato žádost byla žalobci téhož dne vrácena jako nepřijatelná. Důvod nepřijatelnosti žalovaný spatřoval v tom, že žalobci již byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie, konkrétně v Německu, a současně bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. (Lex Ukrajina). Podle žalovaného tak byly naplněny podmínky pro postup podle § 5 odst. 1 písm. f) téhož zákona, a proto předmětnou žádost vrátil. 4. Žalobce namítá, že splňuje veškeré podmínky pro udělení dočasné ochrany v České republice, a jeho žádost tudíž neměla být žalovaným posouzena jako nepřijatelná. Podle jeho názoru nelze skutečnost, že bylo učiněno oznámení Ministerstva vnitra podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, vykládat tak, že by jakákoliv žádost osoby, které již byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě EU, měla být bez dalšího odmítnuta. Žalobce má za to, že takový postup žalovaného je contra legem právu EU, resp. neslučitelný s unijní právní úpravou dočasné ochrany a s judikaturou Soudního dvora Evropské unie. 5. K podpoře své argumentace žalobce obsáhle odkazuje na rozsudky správních soudů, zejména na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2025, sp. zn. 18 A 85/2025, a dále rozsudky téhož soudu ze dne 10. 11. 2025, sp. zn. 18 A 102/2025, a ze dne 21. 10. 2025, č. j. 17 A 123/202526. Podle žalobce z těchto rozhodnutí vyplývá, že nově vložený důvod nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 3 odst. 3 Lex Ukrajina nemůže „zvrátit bytelné základy dubnové judikatury“, a není způsobilý založit plošné odmítání žádostí bez jejich věcného posouzení. 6. Žalobce dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/202442, který podle jeho mínění zakotvuje závěr, že vrácení žádosti jako nepřijatelné je soudně přezkoumatelným zásahem. Současně vyzdvihuje význam tzv. „rozsudku Krasiliva“ (rozsudek SDEU ve věci C753/23), jehož závěry pokládá za přímé vodítko pro posouzení jeho právní situace. 7. V žalobě dále poukazuje na svou osobní situaci a uvádí, že je držitelem povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny a coby ukrajinský státní příslušník se nemůže vrátit na Ukrajinu z důvodu hrozby skutečného nebezpečí (§ 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Žalobci byla udělena dočasná ochrana v Německu, avšak toto oprávnění podle jeho tvrzení zaniklo v souvislosti s jeho rozhodnutím přesídlit do České republiky, kde má rodinné a sociální zázemí. Před odjezdem z Německa měl v dubnu 2025 ohlásit svůj úmysl se odstěhovat, přičemž mu bylo sděleno, že jeho vízum zanikne automaticky. 8. Žalobce rovněž poukazuje na obdobný případ, v němž podle jeho tvrzení žalovaný již v roce 2025 žádosti o pobytové oprávnění částečně vyhověl (spisová značka OAM041594411/DO2024, rozhodnuto dne 12. 6. 2025 vydáním pobytového oprávnění typu D/DO/967). 9. Podle žalobce představuje vrácení jeho žádosti nezákonný zásah žalovaného, který jej omezuje na jeho právech a brání mu v realizaci jeho záměru legálně setrvat na území České republiky. Odkazuje rovněž na odst. 32 uvedeného rozsudku NSS č. j. 1 Azs 174/202442, podle něhož „udělení dočasné ochrany“ dle Lex Ukrajina představuje toliko vystavení pobytového oprávnění osobám, které požívají dočasné ochrany podle rozhodnutí Rady EU. 10. Žalobce uzavírá, že jeho žádost měla být žalovaným přijata a věcně posouzena, a nikoliv vrácena jako nepřijatelná. Navrhuje, aby soud určil nezákonnost zásahu spočívajícího ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu a aby tím byl obnoven stav před tímto zásahem. 11. Žalovaný v úvodu svého vyjádření uvedl, že žalobce spatřuje nezákonný zásah v postupu, který žalovaný považuje za plně souladný se zákonem č. 65/2022 Sb. Podle žalovaného bylo postupováno zcela v intencích zákonné úpravy, neboť žalobcova žádost o udělení dočasné ochrany byla posouzena jako nepřijatelná ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) uvedeného zákona. Žalobce totiž již dříve požádal o udělení oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany ve Spolkové republice Německo a bylo mu tam rovněž vydáno příslušné pobytové oprávnění. 12. K tomu žalovaný uvedl, že žalobce figuruje v unijní Temporary Protection Platform, která slouží ke sdílení informací o držitelích pobytových oprávnění z titulu dočasné ochrany mezi členskými státy EU. U žalobce je zde uveden údaj „ia“ („inactive“) v položce „Type of protection“. Podle žalovaného to znamená, že žalobci bylo v Německu pobytové oprávnění uděleno, avšak jeho platnost následně zanikla. Tím je podle žalovaného skutkový stav nesporný: žalobce již byl osobou, které bylo vydáno pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě EU. 13. Žalovaný dále uvedl, že žalobce svou žádostí podle § 2 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb. usiloval o vydání oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v České republice, nikoliv o znovuudělení institutu dočasné ochrany jako takové. V terminologii unijního práva jde o žádost o vydání povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES. Zákon č. 65/2022 Sb. však v § 5 odst. 1 písm. f) stanoví, že žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, pokud žadatel je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU, a současně Ministerstvo vnitra zaslalo oznámení Evropské komisi podle § 3 odst. 3 téhož zákona. 14. Žalovaný potvrdil, že Ministerstvo vnitra takové oznámení zaslalo dne 25. 8. 2025 Evropské komisi a zveřejnilo jej na svých internetových stránkách. Podle žalovaného z dikce § 5 odst. 1 písm. f) plyne, že pro naplnění důvodu nepřijatelnosti postačuje, že cizinec již získal pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, bez ohledu na to, zda je jeho držitelem nadále. 15. Žalovaný doplnil, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které by umožňovaly postup podle § 51 (sloučení rodiny) nebo § 52 (důvody zvláštního zřetele hodné) zákona o dočasné ochraně. Nebyly tedy přítomny žádné okolnosti, jež by mohly zvrátit závěr o nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f). 16. K argumentaci žalobce spočívající v odkazu na věc vedenou pod sp. zn. OAM415944/DO2024, v níž byla žádost o udělení dočasné ochrany vyřízena kladně, žalovaný uvedl, že k vyhovění došlo výlučně v důsledku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 6 A 122/202455, a v době, kdy důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) ještě nebyl součástí právní úpravy a nebylo přijato prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460. Podle žalovaného nové rozhodnutí Rady, které prodloužilo dočasnou ochranu do roku 2027, obsahuje dva recitály, z nichž vyplývá, že osoby, které již získaly pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, nemají právo získat totéž oprávnění v členském státě jiném. 17. Žalovaný připustil, že vnitrostátní soudy v některých rozhodnutích považují § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. za rozporný s unijním právem, nicméně je přes