31 Az 1/2026 – Městský soud v Praze

31 Az 1/2026- 39 - text 9 č. j. 31 Az 1/2026 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Jurečkovou ve věci žalobce I. O. E., nar. X st. přísl. Nigérie bytem X proti žalovanému Ministerstvo vnitra – OAMP, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2025, č. j. OAM-1275/ZA-ZA11-K03-2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného, doplňující podání žalobce 1. Žalobce podanou žalobou brojí proti shora označenému rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto podle § 12, § 13, § 14 a § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen azylový zákon), tak, že se žalobci mezinárodní ochrana neuděluje. Žalobce s rozhodnutím nesouhlasí a je přesvědčen, že žalovaný nesprávně posoudil situaci v zemi původu žalobce a jeho azylové důvody; v případě návratu by byl ohrožen jeho život a zdraví. Žalobce má za to, že splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany a žalovaný v probíhajícím řízení porušil zejména § 2 odst. 1, § 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen správní řád), jakož i § 12 a § 14a azylového zákona. 2. Pokud jde o azylový příběh, žalobce uvedl, že je státním příslušníkem Nigérie, kde před svým odjezdem žil ve městě Orlu ve státě Imo v jihovýchodní části země. Většina této oblasti je již několik let považována za nebezpečnou, neboť zde často dochází k násilnostem ze strany většího počtu aktérů, jakými jsou různé ozbrojené milice, lokální kulty, separatistické skupiny a domorodé komunity. 3. První problémy žalobce započaly v roce 2020. Jeho vesnice byla pod kontrolou separatistické skupiny IPOB (Indigenous People of Biafra). Příslušníci této skupiny nařídili obyvatelům města, aby neopouštěli svá obydlí; důvod tohoto nařízení nebyl znám. Žalobce však měl domluvenou schůzku v hlavním městě, kde pracoval na vyřízení svých studijních záležitostí v České republice a potřeboval ověřit svůj diplom. Z tohoto důvodu zákaz vycházení porušil a z města odcestoval. Když se následně vrátil, zjistil od ostatních obyvatel, že je považován za zrádce, který odcestoval do hlavního města, aby informoval vládu o aktivitách skupiny. 4. V březnu roku 2021 musel žalobce cestu do hlavního města opakovat, neboť si znovu potřeboval vyřídit dokumenty pro účely studia. Po svém návratu byl unesen příslušníky skupiny IPOB do jejich tábora, kde byl mučen a ponižován. V táboře se následně seznámil s osobou jménem V., která mu pomohla z tábora uprchnout. Před útěkem jej však varoval, že ten, kdo je jednou považován za zrádce, jím bude navždy. 5. Po útěku z tábora se žalobce dostal nočním autobusem do hlavního města, kde se skryl na vysokoškolských kolejích a začal vyřizovat víza do České republiky. Poté do České republiky legálně odcestoval. 6. Na začátku roku 2023 se žalobce pokusil o návrat do Nigérie, a to primárně kvůli své rodině. Po příletu se ubytoval na vysokoškolských kolejích, kde jej navštívila jeho rodina. Během pobytu obdržela manželka žalobce zprávu od přítelkyně známé výše uvedeného V., která informovala, že IPOB ví o jeho návratu a také ví, kde se nachází. Z tohoto důvodu žalobcova rodina z místa ihned odjela a žalobce se vrátil zpět do České republiky. 7. Pokud jde o vady napadeného rozhodnutí, žalobce uvedl, že situace v jeho jihovýchodní části Nigérie se od prvního incidentu nezlepšila, naopak se každým rokem zhoršuje. Od roku 2020 do roku 2025 zde v souvislosti s útoky ozbrojenců zahynulo více než 776 lidí. Mnoho incidentů se odehrálo právě v jeho domovském státě Imo a tento trend je přičítán zejména organizaci IPOB. 8. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že nerespektoval zákaz vycházení, který byl uvalen na obyvatele regionu. Podle žalobce byl tento zákaz již před několika lety zrušen a podpora hnutí IPOB mezi místními obyvateli klesá. Zákaz vycházení však v regionu stále fakticky platí, což potvrzuje například článek německé veřejnoprávní rozhlasové a televizní společnosti Deutsche Welle, která tvoří reportáže z celého světa. Porušení zákazu může vést až ke smrti — na tomto tvrzení žalobce trvá. Násilnosti v regionu potvrzuje i zpráva EUAA. 9. Žalobce má tedy za prokázané, že v oblasti dochází k potlačování lidských práv a k usmrcování civilního obyvatelstva nejen v důsledku konfliktů mezi milicemi a státními orgány, ale i v důsledku samostatného jednání těchto skupin, zejména skupiny IPOB. Pro doložení vážnosti situace předal žalobce správnímu orgánu i videa z jihovýchodní Nigérie, která potvrzují násilí páchané na civilním obyvatelstvu; žalovaný je však nedostatečně vyhodnotil v rámci dokazování. 10. Žalobce je přesvědčen, že vzhledem k situaci v zemi původu žalobce nesprávně posoudil důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a azylového zákona. Žalobce byl obětí únosu a mučení, čímž se žalovaný řádně nezabýval. Byl přitom povinen postupovat v souladu s čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. 11. Žalobce se nemohl obrátit na státní orgány z obavy kvůli své příslušnosti k etniku Igbo. Toto etnikum je často pokládáno za příslušníky IPOB již jen kvůli etnické příslušnosti, a policie jim pomoc odmítá či je rovnou zadržuje. Žalobce byl jedné takové situaci osobně přítomen a má silnou obavu, že by jej státní orgány namísto pomoci rovněž zadržely pro podezření z příslušnosti ke skupině IPOB. Mezi příslušníky nigerijské policie navíc vládne vysoká míra korupce. 12. Po útěku žalobce ze země se příslušníci IPOB zaměřili na jeho rodinu, což vedlo až ke zbití jeho ženy a ke zranění jeho syna. Fotografie těchto zranění jsou součástí správního spisu. 13. K důkazní situaci žalobce uvedl, že v řízení doložil několik důkazů, se kterými se podle jeho názoru žalovaný dostatečně nevypořádal. Doložil zejména konverzaci na komunikační platformě WhatsApp, a to z období roku 2020; obsahem těchto zpráv byla komunikace mezi manželkou žalobce a její kamarádkou. Z uvedené konverzace jasně vyplývá nebezpečí pro žalobce a jeho rodinu v případě sledování příslušníky skupiny IPOB. Jedná se podle žalobce o pronásledování, přičemž jeho pronásledovatelé si jej našli i v jiné části země a nečiní jim žádný problém dohledat jej kdekoliv. K pronásledování přispívá i to, že je podle příslušníků IPOB považován za donašeče státních orgánů. 14. Žalobce v průběhu azylového řízení podával konzistentní výpovědi a informace, které by měly být podle jeho názoru považovány za věrohodné. Odkázal k tomu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/200457, a dále na rozsudek ze dne 30. 9. 2020, č. j. 2 Azs 165/201957. 15. Žalovaný ve svém rozhodnutí vyjadřuje pochybnosti nad tím, že by měl být žalobce příslušníky IPOB pronásledován tolik let, když od prvního incidentu do současnosti uběhla dlouhá doba. Žalobce však nemá důvod nevěřit příslušníkům skupiny IPOB, kteří jej upozorňovali, že kdo je jednou těmito osobami považován za zrádce, bude za něj považován již navždy. V tomto smyslu žalobce odkázal na prohlášení skupiny IPOB z roku 2022, kde tato skupina výslovně uvedla, že „jsme všude a naše oči jsou rovněž všude“. 16. K nemožnosti vnitřního přesídlení žalobce uvedl, že ačkoliv je pohyb obyvatel v rámci Nigérie formálně garantován ústavou, jeho případ nenaplňuje kritéria vytyčená rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/200974. Přesun do jiné části země podle něj nebude účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě v původní oblasti. 17. Žalobce se při svém návratu do země v roce 2023 sice zdržoval ve státě Edo, avšak i tam byl nakonec příslušníky skupiny IPOB odhalen a musel znovu uprchnout. Hlavním ohniskem konfliktů je sice stát Imo, avšak příslušníci IPOB působí v určitých rozsazích i v jiných státech. Přesun do jiné části země by tak žalobci s největší pravděpodobností nepomohl vůbec, případně jen dočasně. Vnitřní přesídlení je tedy podle žalobce nereálné. 18. Žalobce namítá, že žalovaný nesprávně posoudil situaci v zemi jeho původu a jeho azylové důvody. Napadené rozhodnutí je podle něj nezákonné a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Tvrdí, že při rozhodování došlo k porušení § 2 odst. 1, § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu ve spojení s § 12 a § 14a azylového zákona. Uvedl, že jeho potíže ve vlasti začaly zejména v roce 2020, kdy měl mít problémy s organizací Indigenous People of Biafra (IPOB), působící v jižní Nigérii, a to od doby, kdy podal žádost o vízum do České republiky za účelem studia na vysoké škole. Tvrdí, že byl příslušníky této skupiny unesen a zbit. 19. Od září 2021 studuje v České republice, nicméně v roce 2023 se vrátil do Nigérie, protože měl v úmyslu navštívit vesnici, kde žije manželka s dětmi. Manželka mu podle jeho tvrzení sdělila, že IPOB ví o jeho návratu do Nigérie, a proto se musel ubytovat v hostelu, kde se nadále před touto skupinou skrýval. Tvrdí, že příslušníci IPOB zjistili, že se nachází v univerzitním kampu