2 Azs 325/2020 — Nejvyšší správní soud

35 A 4/2026- 62 - text 1035 A 4/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Ing. Vierou Horčicovou ve věci žalobce: N. T. H., narozen X., státní příslušník Vietnamské socialistické republiky místo pobytu: X. zastoupen JUDr. Hugem Körblem, advokátem sídlem Hybernská 1007/20, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne ze dne 14. 1. 2026, č.j. MV-183397-4/SO-2025 takto: I. Žaloba se zamítá II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení. III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Předmět řízení. 1. Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 14. 1. 2026, č.j. MV-183397-4/SO-2025, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), č. j. OAM – 79535-36/ZM-2024 ze dne 6. 10. 2025 o zamítnutí žádosti o vydání zaměstnanecké karty podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. m) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 2. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobci je vytýkáno obcházení zákona již od počátku, to znamená od podání žádosti o pobyt za účelem odborného vysokoškolského studia, ke kterému nedošlo. Správní orgán I. stupně uvedl podklady, ze kterých při svém uvážení vycházel. V daném případě se jedná o porušení zákona č. 326/1999 Sb. podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. m) zákona. V řízení o žádosti žalobce správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se snažil obejít kvóty stanovené nařízením vlády č. 220/2019 Sb. zneužitím povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. Žaloba a vyjádření žalované 3. Žalobce namítá nedostatečné odůvodnění toho, proč má OAMP a žalovaná za to, že žalobce obešel zákon o pobytu cizinců. Žalobce podal žádost o vydání zaměstnanecké karty po téměř 3 letech svého pobytu v České republice (žalovaná uvádí, že přicestoval do České republiky dne 10. 1. 2022 a žádost o vydání zaměstnanecké karty podal až dne 17. 12. 2024). Je jednoznačné, že žalobce odděluje studium a zaměstnání. Žalobce doposud nepracoval. A pracovat chce až nyní, a proto žádá o vydání zaměstnanecké karty. To, že žalobci studium nejde například tak, jak by si OAMP či žalovaná představovala, nebo tak rychle, jak by si OAMP či žalovaná představovala, neznamená, že by to znamenalo, že ve skutečnosti žalobce chtěl obcházet zákon o pobytu cizinců. Pokud by skutečně chtěl obejít zákon o pobytu cizinců, patrně by hned po přicestování do České republiky využil toho, že může pracovat a pracoval by. Ve skutečnosti však aktuálně více než 3 roky nepracuje, stále studuje, momentálně studuje již na vysoké škole. Pokud chtěl od začátku obcházet zákon o pobytu cizinců a ve skutečnosti nestudovat, ale pracovat, jak se domnívá žalovaná a OAMP, tak se nabízí otázka, proč tedy skoro 3 roky čekal s tím, aby žádal o vydání zaměstnanecké karty a nepracoval do té doby, i když pracovat mohl. Pokud by byly správné domněnky žalované (a OAMP) o tom, že ve skutečnosti žalobce chtěl v České republice pracovat, těžko by se snahou pracovat čekal 3 roky. 4. Dále žalobce namítá nesprávný výklad ustanovení § 56 odst. 1 písm. m) zákona, které dle žalobce obsahuje demonstrativní výčet případů, kdy se jedná o obcházení zákona o pobytu cizinců, kdy za takové případy považuje účelové uzavření manželství či určení otcovství či jmenování jako člena statutárního orgánu obchodní korporace. Pokud žalovaná (a OAMP) rozšiřují tento výčet případů obcházení zákona, žalobce má za to, že tak mají činit restriktivně. A pokud rozšiřují tyto specifické případy o situaci, kdy cizinec obchází kvóty na podávání žádostí o vydání zaměstnanecké karty, tak by to žalovaná měla zdůvodnit a vysvětlit. Žalobce má za to, že takové zdůvodnění a vysvětlení žalovaná nemá. 5. Pro úplnost žalobce uvádí, že ve skutečnosti se ustanovení § 56 odst. 1 písm. m) zákona o pobytu cizinců týká obcházení zákona o pobytu cizinců. Nikoliv nařízení vlády. Přitom sama žalovaná v rozhodnutí žalované uvádí, že žalobce obchází zákon o pobytu cizinců, nicméně oním zákonem o pobytu cizinců rozumí nařízení vlády č. 220/2019 Sb., v účinném znění. Tedy nikoliv zákon o pobytu cizinců. I z toho důvodu je rozhodnutí žalované chybné a špatné. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že správní orgán I. stupně postupoval tak, aby zjistil stav věci v souladu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb. Provedl výslech žalobce a opatřil si vyjádření škol, které v průběhu svého pobytu na území navštěvoval či hodlal navštěvovat. Na území České republiky žalobce přicestoval na základě žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia akreditovaného programu vysoké školy, které ani nezahájil. Pokud má správní orgán v řízení o žádosti dospět k nějakým závěrům, pak musí vycházet ze zjištěných skutečností, které posuzuje v jejich souhrnu tak, jak to učinily správní orgán I. stupně i Komise. V odůvodnění rozhodnutí uvedly, z jakých podkladů při hodnocení žádosti vycházely a k jakým závěrům na základě zjištěných skutečností dospěly. K námitkám žalobce odkazujeme na odůvodnění obou rozhodnutí. Žalobce se omezil na popírání závěrů správních orgánů, aniž by uvedl jakýkoliv reálný argument, kterým by tyto závěry vyvrátil. V zamýšleném studiu, které je podle jeho vyjádření obtížné, může pokračovat v zemi původu v rodném jazyce. Na případ žalobce lze aplikovat závěr Nejvyššího správního soudu uvedený v rozsudku č. j. 2 Azs 325/2020-33 ze dne 26. 2. 2021 týkající se plnění účelu pobytu „studium“, kdy soud mj. uvedl, že „časté střídání studijních oborů či studium vyžadující jen malou časovou a intelektuální investici cizince může být vážným signálem, že účel jeho pobytu není ve skutečnosti naplňován a že je zástěrkou pro účely jiné. Studium zdánlivé či fakticky vedlejší se nesmí stát nekontrolovanou vstupenkou cizinců na území ČR a prostředkem získání navazujícího povolení k pobytu za jinými účely (podnikání, zaměstnání aj.)“. V řízení o žádosti účastníka řízení šlo o prokázání snahy obejít kvóty stanovené nařízením vlády č. 220/2019 Sb. zneužitím povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. Zatímco pobytové oprávnění za účelem studia je při předložení příslušných dokladů de facto nárokové, pobyt za účelem výdělečné činnosti si každý stát může regulovat podle konkrétních podmínek. K námitce odkazující na nesprávnou aplikaci ustanovení § 56 odst. 1 písm. m) zákona č. 326/1999 Sb. Komise poznamenává, že toto ustanovení upravuje případy možného obcházení zákona, přičemž výčet možností v něm uvedený je, tak jak uvádí i žalobce, demonstrativní. To znamená, že je lze aplikovat i na konkrétní případ žalobce. V této souvislosti Komise zmiňuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2024, č. j. 5 Azs 149/2024-56, ve kterém soud uvedl: „Nejvyšší správní soud dodává, že pokud by to odůvodňovaly konkrétní okolnosti věci, žalovaná mohla zaměstnaneckou kartu nevydat, byl–li by k tomu dán některý z důvodů podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. To se týká i jí vyjádřené obavy z obcházení maximálního počtu žádostí podle nařízení vlády č. 220/2019 Sb. prostřednictvím jiných pobytových oprávnění, k níž se připojil také krajský soud.“ Správní orgán I. stupně tedy vycházel z výše uvedeného stanoviska Nejvyššího správního soudu. Možnost stanovit maximální počet žádostí, které lze podat na příslušném zastupitelském úřadu, vyplývá z § 181b zákona č. 326/1999 Sb. Postup správních orgánů při podání nepřijatelné žádosti upravuje § 169h zákona. 6. Vzhledem k uvedenému žalovaná navrhuje, aby byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Posouzení věci 16. O žalobě rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť žalobce se ve lhůtě soudem stanovené nevyjádřil, proto se jeho souhlas v souladu s tímto ustanovením presumuje a žalovaná s tímto postupem ve vyjádření k žalobě výslovně souhlasila. 17. Nařídit jednání nebylo třeba ani kvůli dokazování. Důkazy přeložené žalobcem (zejména k návrhu na přiznání odkladného účinku) všechny vztahující se ke skutečnostem nastalým po vydání žalobou napadeného rozhodnutí nemohou být s ohledem na koncentraci správního řízení a ust. § 75 odst. 1 s.ř.s., podle kterého soud přezkoumává žalobou napadené rozhodnutí podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí, relevantní. 18. Ze spisového materiálu předloženého žalovanou soud zjistil, že žalobce pobýval na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu uděleného za účelem studia s platností od 30. 12. 2021 do 31. 12. 2022, konkrétně jako student kurzu českého jazyka pro další studium akreditovaného studijního bakalářského programu „Informatika/bezpečnost a informační technologie“ Fakulty informačních technologií ČVUT