4 Az 17/2025 – Městský soud v Praze

4 Az 17/2025- 33 - text  16 4 Az 17/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobce: U. S., narozený dne X bytem X zastoupeného advokátem Mgr. Tomášem Císařem sídlem Vyšehradská 415/9, 120 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2025, č. j. OAM-1196/ZA-ZA15-ZA20-R2-2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2025, č. j. OAM-1196/ZA-ZA15-ZA20-R2-2023 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podané dne 31. 8. 2023 rozhodnuto tak, že mezinárodní ochrana podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje. II. Obsah žaloby 2. Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí nevychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu a není náležitě odůvodněno, což je v rozporu s § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a způsobuje nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Nedostatky spatřoval i ve výrokové části rozhodnutí, když tato není dostatečně přesná a určitá. Žalobce měl rovněž za to, že se v napadeném rozhodnutí žalovaný neřídil závazným právním názorem soudu vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku ze dne 11. 11. 2024 č.j. 4 Az 10/2024-24. 3. Namítal, že jednotlivé důvody pro udělení azylu nebyly dostatečně posouzeny a odůvodněny, rozhodnutí neobsahuje adekvátní reakce správního orgánu a řádné zjišťování skutečného stavu věci. Ke shromážděným podkladům vytýkal, že jsou jednostranné, neobjektivní, neboť jejich autorem je žalovaný, a nepřiléhavé situaci. K situaci v Bělorusku žalobce uváděl, že Bělorusko je totalitním režimem, kde vážná újma hrozí prakticky všem a z různých důvodů, na této hrozbě je stát postaven, a to v důsledku sepětí tohoto státu s Ruskem, je tak zapotřebí důsledně prověřovat, nakolik jsou právní předpisy daného státu skutečně dodržovány. Bělorusko je totalitní zemí, kde je opozice potírána, vražděna, decimována a vyháněna, jde o zemi na úrovni KLDR nebo Ruska, tato země přímo pomáhá Rusku v jeho agresi vůči Ukrajině, a to nejen poskytnutím svého území, ale i šířením propagandy, vytvářením nepřátelství vůči sousedním zemím a potíráním kritiky režimu. Povaha běloruského režimu, který likviduje opozici, je notorietou, která nemusí být prokazována. Tato země je po Rusku největším „darebákem“ v Evropě. 4. To, že běloruští vojáci veřejně nevstoupili do války, neznamená, že tak neučinili neveřejně, neboť pomáhali ruským vojákům, pokud bude Lukašenko u moci, bude běloruská armáda poslouchat Rusko. Běloruská armáda sice nyní neválčí, nelze však vyloučit, že to nastane v blízké době, což by nebylo v zájmu České republiky. Žalobce poukazoval na to, že bude muset ČR opustit a vrátit se do vlasti, kde mu hrozí nástup do armády (na vojenské cvičení). Tedy, pokud se do války zapojí i běloruská armáda, bude žalobce nucen vystupovat jako voják proti ČR, což jistě není v zájmu ČR. Z toho dovozoval, že nebylo náležitě vyhodnoceno, zda je dané rozhodnutí v zájmu ČR, nebyly zohledněny bezpečnostní zájmy ČR. Poukazoval na to, že žádosti mladých můžu z Běloruska a Ruska by měly být posuzovány novou optikou prevence, kdy navracením mužů zpět do těchto zemí jsou posilovány stavy armád, přičemž tyto země vyhrožují nejen ČR, ale i státům NATO. 5. Dále namítal, že mu hrozí drastický trest za jeho útěk z Běloruska a vyhýbání se branné povinnosti a cvičení bojové připravenosti. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí neřídil závazným právním názorem soudu, když nezjistil, zda žalobci hrozí povolání k vojenské službě a jaký trest by mu mohl v Bělorusku hrozit za vyhýbání se vojenské službě. Měl za to, že žalovaný pouze formálně rozšířil výčet podkladů, o něž opřel své rozhodnutí, z velké části se jedná o jeho vlastní zprávy, nikoli o nezávislé informace, tyto zprávy se nezabývají tím, co měl žalovaný zjistit, avšak pouhými generálními závěry z nejasných zdrojů. Přitom se žalovaný mohl dotázat např. běloruské disidentské komunity v ČR, jaká by byla reakce režimu na situaci žalobce. Žalovaný též chybně předpokládal, že běloruský režim bude dodržovat své trestní normy a nebude je ohýbat ani ignorovat. 6. Žalobce nesouhlasil s tím, že by mu nehrozilo nebezpečí v souvislosti s podáním žádosti o mezinárodní ochranu v ČR, namítal, že by to bylo považováno za zradu a rozvracení režimu a potrestáno neadekvátním trestem, mělo by to dopady na celou rodinu (ztráta zaměstnání, zákaz studia, apod.). Žalovaný je ve svých závěrech naivní, opomíjí zákeřnost běloruského režimu, který může tlačit i na rodinné příslušníky, např. i na matku žalobce, kdy není nelogické, že se u ní bezpečnostní orgány několikrát zastavily při hledání žalobce. Měl za to, že pro běloruský režim je velmi snadné zjistit (i z mobilu žalobce), zda žalobce žádal o mezinárodní ochranu, je jisté, že mají povědomí o pobytových režimech v EU a o tom, že má žalobce správní vyhoštění, které nelze odložit jinak, než žádostí o mezinárodní ochranu. To bude běloruské policii jasné již při příjezdu žalobce na hranice (z pasu a z udělených výjezdních příkazů). Je tak zřejmé, že ve spojení s obavou žalobce z vojenské služby bude adresátem nepřiměřené reakce režimu s dopadem do jeho lidských práv. 7. Namítal, že je ohrožen již jen kvůli skutečnosti, že žil v zahraničí ve státě NATO, proto by byl považován za odpůrce režimu, napadené rozhodnutí se však s touto otázkou nevypořádalo, ani nebyly shromážděny žádné podklady, což způsobuje jeho nepřezkoumatelnost. Žalovaný však měl zvážit, že jde o mladého muže a bývalého vojáka žádajícího o azyl, což by běloruské orgány mohlo vést k tomu zacházet s ním jako s politicky aktivním. Tyto konkrétní skutečnosti měly být zváženy z hlediska důvodů dle § 12 zákona o azylu. 8. Dle žalobce nestačí pouze tvrdit, že z nějaké zprávy nevyplývá, že se něco stane, nýbrž je třeba shromáždit takové zprávy, ze kterých najisto vyplývá, že něco určitě nenastane (tj. to, z čeho má žalobce obavy). Takové podklady však žalovaný neshromáždil. Žalobce uvedl, že jeho azylový příběh je věrohodný, žalovaný se jím však vážně nezabýval, naopak jej bagatelizoval. 9. Žalobce namítal, že žalovaný se dostatečně nevypořádal ani s důvody pro udělení doplňkové ochrany, zejména dle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, žalobci hrozí mučení a nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Žalobce by se totiž v případě návratu mohl dostat do soukolí pofidérní justice, což však žalovaný odmítá a důkazy tomu nasvědčující ignoruje. Mimo to se však žalovaný nelogicky zabýval skutečnostmi, které žalobce nikdy neuváděl a o které svou azylovou žádost neopřel. 10. Lze shrnout, že při posuzování jeho žádosti žalovaný nevycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, nehodnotil důkazy ve svém souhrnu, přičemž některé podstatné důkazy ignoroval nebo uváděl zavádějící informace o jakési účelovosti, své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Takové rozhodnutí je proto třeba považovat za nezákonné a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. 11. Žalobce navrhl napadené rozhodnutí zrušit, vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalovaného 12. Žalovaný považoval žalobní námitky za neopodstatněné, žalobce uvedl téměř totožné námitky jako v předchozí žalobě. Žalovaný podotknul, že až na jednu výjimku soud ve zrušujícím rozsudku neshledal, že by žalovaný pochybil při vyhodnocení rizika pronásledování z důvodu politického aktivismu žalobce. Soud se neztotožnil s veškerými žalobními argumenty, popřel, že by žalovaný bagatelizoval žalobcovy obavy z trestu za vyhýbání se vojenské službě, ani v napadeném rozhodnutí žalovaný obavy žalobce nebagatelizoval. 13. Soud ve zrušujícím rozsudku považoval za dostatečné též vypořádání obav žalobce ze zapojení běloruské armády do ozbrojeného konfliktu na Ukrajině. S ohledem na to žalovaný považoval žalobcův požadavek na shromáždění podkladů vylučujících zapojení Běloruska do války na Ukrajině za neopodstatněný, když i soud ve zrušujícím rozsudku konstatoval, že nelze na žalovaném požadovat, aby s jistotou do budoucna vyloučil jakékoli zapojení Běloruska, je nutné vyjít z přiměřené míry pravděpodobnosti. S ohledem na výše uvedené nemůže pouhé povolání žalobce ke cvičení či jinému výkonu branné povinnosti představovat důvod k udělení mezinárodní ochrany. 14. Žalovaný nesouhlasil ani s námitkou, že rozhodnutí není v zájmu České republiky, když zákon o azylu hledisko bezpečnostních zájmů státu nezná. Nesouhlasil ani s námitkou o nepřesnosti a neurčitosti výroku rozhodnutí žalovaného, kterou žalobce ani nespecifikoval. 15. Ža