44 A 10/2026 – Městský soud v Praze

44 A 10/2026- 25 - text 9 44 A 10/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Milanem Tauberem ve věci žalobkyně: proti žalovanému: O. D., narozena XXX státní příslušnost Ukrajina bytem XXX Ministerstvo vnitra sídlem Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 11. 3. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-0378211/DO-2026, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 11. 3. 2026 její žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0378211/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 11. 3. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-0378211/DO-2026. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu a obsah žaloby 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá soudní ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu, který podle jejího názoru spočíval ve vrácení její žádosti o poskytnutí dočasné ochrany jako nepřijatelné. Uvádí, že dne 11. 3. 2026 podala u Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině v Brně žádost o dočasnou ochranu, kterou jí žalovaný bez dalšího vrátil s odkazem na nepřijatelnost, neboť žalobkyně byla v minulosti držitelkou dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie, konkrétně v Bulharsku. 2. Žalobkyně k tomu namítá, že dočasná ochrana jí byla v Bulharsku udělena pouze na dobu určitou a její platnost skončila dne 23. 2. 2023, přičemž v době podání žádosti v České republice již nebyla držitelkou dočasné ochrany v žádném státě. Má za to, že pouhá skutečnost dřívějšího čerpání dočasné ochrany v jiném členském státě nemůže sama o sobě založit nepřijatelnost nové žádosti, a to tím spíše, pokud tato ochrana již zanikla. 3. Žalobkyně dále rozporuje aplikaci § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“), podle něhož je soudní přezkum vrácení nepřijatelné žádosti vyloučen. Tvrdí, že tato zákonná výluka je v rozporu s právem Evropské unie, zejména s čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie ve spojení se směrnicí o dočasné ochraně, jak vyplývá z judikatury Soudního dvora Evropské unie. Z uvedeného dovozuje, že její žaloba je přípustná a soud je povinen se jí věcně zabývat. 4. Pokud jde o samotnou nezákonnost zásahu, žalobkyně namítá, že ani nově zavedený důvod nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina, navázaný na oznámení České republiky Evropské komisi o riziku vyčerpání kapacit, není slučitelný s unijním právem. Poukazuje na ustálenou judikaturu českých správních soudů, podle níž je tzv. druhotný pohyb držitelů, případně bývalých držitelů dočasné ochrany mezi členskými státy přípustný a nelze jej sankcionovat automatickým odmítnutím žádosti o dočasnou ochranu. Podle žalobkyně směrnice o dočasné ochraně nepřipouští, aby členský stát jednostranně omezil přístup určité kategorie osob k tomuto institutu na základě vlastního oznámení o kapacitních problémech. 5. Žalobkyně se proto domáhá určení, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení její žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné byl nezákonný, a dále toho, aby bylo žalovanému zakázáno v porušování jejích práv pokračovat a aby byl obnoven stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu. II. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že postupoval zcela v souladu s platnou právní úpravou, když žádost žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany vyhodnotil jako nepřijatelnou a vrátil ji žalobkyni s uvedením důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. Nezákonný zásah do práv žalobkyně proto popírá. 7. Žalovaný vychází z toho, že žalobkyně figuruje v unijní platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany jako osoba, které byla dočasná ochrana udělena v Bulharsku. Podle jeho názoru je tak skutkově nepochybné, že žalobkyně v minulosti získala oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie. Právní úprava obsažená v § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina přitom stanoví, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti postačí již samotná skutečnost, že cizinec dočasnou ochranu v jiném členském státě získal, a není rozhodné, zda je jejím držitelem i v době podání nové žádosti. 8. Žalovaný dále uvádí, že Ministerstvo vnitra dne 25. 8. 2025 splnilo zákonný předpoklad tohoto důvodu nepřijatelnosti tím, že Evropské komisi zaslalo a zveřejnilo oznámení o riziku vyčerpání kapacit podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina. Za této situace neměl žalovaný jinou zákonnou možnost než žádost žalobkyně považovat za nepřijatelnou. Dodává, že žalobkyně ani netvrdila skutečnosti, které by odůvodňovaly udělení dočasné ochrany z titulu sloučení rodiny či z důvodů zvláštního zřetele hodných. 9. K námitce rozporu § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina s právem Evropské unie žalovaný uvádí, že nesdílí závěr žalobkyně ani české judikatury o jeho neaplikovatelnosti. Má za to, že otázka souladu tohoto ustanovení s unijním právem nebyla dosud Soudním dvorem Evropské unie jednoznačně vyřešena. V rozsudku ve věci C‑753/23 Krasiliva se podle žalovaného Soudní dvůr k této otázce výslovně nevyjádřil, naopak v bodě 30 odůvodnění připustil, že členské státy mohou při posuzování žádostí zkoumat, zda žadatel již povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě nezískal. Žalovaný poukazuje rovněž na praxi některých členských států, zejména Spolkové republiky Německo, které obdobné žádosti zamítají. 10. Žalovaný dále rozvádí, že ze směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), podle jeho výkladu neplyne právo osob, které již získaly oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v jednom členském státě, přesunout se do jiného členského státu a získat tam stejné oprávnění z vlastní iniciativy. Dohoda členských států o neaplikování čl. 11 této směrnice podle žalovaného nezakládá osobám požívajícím dočasné ochrany právo na sekundární pohyb, nýbrž pouze upravuje vztahy mezi členskými státy. Tento výklad má být podle žalovaného potvrzen i novými recitály prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „Prováděcí rozhodnutí č. 2“), z nichž výslovně vyplývá, že členské státy nemají povinnost vydat povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany osobě, která již takové povolení získala v jiném členském státě. 11. S ohledem na uvedené žalovaný navrhl, aby městský soud zvážil položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie ohledně souladu § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina s právem EU. Pro případ, že by soud takový postup nezvolil, setrvává žalovaný na stanovisku, že napadený postup nebyl nezákonným zásahem a že žaloba má být jako nedůvodná zamítnuta. III. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze 12. Městský soud v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s.). 13. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobkyně i žalovaný s tímto postupem souhlasili, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Veškeré podklady a listiny, z nichž soud vycházel a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy v žalobkyní i žalovaným doložených písemnostech, které byly oběma stranám předem známy, a nebylo navrženo provedení dalších důkazních prostředků. 14. Úvodem soud uvádí, že žaloba v této věci je přípustná, jelikož SDEU ve věci Krasiliva dovodil, že čl. 47 Listiny základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. V kontextu řečeného je tudíž § 5 odst. 2 Legis Ukrajina rozporný s čl. 47 Listiny základních práv EU, soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení. 15. Žaloba je důvodná. 16. Podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina Ministerstvo vnitra zašle Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách. 17. Podle § 5 odst. 1 Legis Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je ne