46 A 5/2026 – Městský soud v Praze

46 A 5/2026- 30 - text 9 46 A 5/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Pavlou Klusáčkovou ve věci žalobkyně: proti žalovanému: Y. D. státní příslušnost: Ukrajina bytem X zastoupena advokátkou JUDr. Annou Pavlíkovou se sídlem Praha 2, Varšavská 714/38 Ministerstvo vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 18. 2. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-0355988/DO-2026, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 18. 2. 2026 její žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0355988/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 18. 2. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-0355988/DO-2026. III. Žalovaný je povinen do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 10 140 Kč, a to do rukou její zástupkyně JUDr. Anny Pavlíkové, advokátky. Odůvodnění: I. Základ sporu a obsah žaloby 1. Žalobkyně se žalobou domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který měl spočívat ve vrácení její žádosti o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 18. 2. 2026, evidované pod č. j. OAM-0355988/DO-2026, jakožto nepřijatelné. Žalobkyně tvrdila, že takový postup žalovaného byl v rozporu s právem EU a představoval nezákonný zásah do jejích veřejných subjektivních práv. 2. Konkrétně žalobkyně namítala, že žalovaný postupoval v rozporu se směrnicí Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice”) a prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu čl. 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí č. 1“). Tvrdila, že se žalovaný nedůvodně odchýlil od aktuální judikatury, zejména rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU”) ze dne 27. 2. 2025, C-753/23, Krasiliva, a rozsudků Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS”) ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, a č. j. 1 Azs 336/2024-42. Novější judikatura pak tyto judikaturní závěry vztáhla i na důvod nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“) [viz např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 24. 10. 2025, č. j. 15 A 128/2025-19, ze dne 14. 1. 2026, č. j. 18 A 136/2025-16, ze dne 5. 2. 2026, č. j. 11 A 172/2025-35, a rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2025, č. j. 5 Azs 248/2015-18]. Namítala proto, že § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina odporuje unijnímu právu, a proto jej nelze aplikovat. 3. Ke skutkovým okolnostem případu žalobkyně uvedla, že v březnu roku 2022 uprchla z Ukrajiny do Belgie, která jí udělila dočasnou ochranu. Následně se pokusila vrátit se zpět do země původu, avšak s ohledem na přetrvávající bezpečnostní rizika byla nucena Ukrajinu opět opustit. Nyní hodlá vést společný život se svým dlouholetým partnerem, který má dočasnou ochranu v ČR, a to včetně společného soužití na území ČR. Žalobkyně nečerpá žádné výhody plynoucí z belgické dočasné ochrany a je připravena se jí vzdát – o tom by ji však měl žalovaný v souladu s aktuální judikaturou poučit. 4. Tvrdila, že samotné držení dočasné ochrany v jiném členském státě EU by nemělo být dle práva EU důvodem pro odepření dočasné ochrany žalobkyni. Uvedla, že soudy dosud judikovaly, že čl. 8 i čl. 28 směrnice o dočasné ochraně mají přímý účinek a vylučují tak ustanovení vnitrostátního práva, které by s nimi bylo v rozporu. Taxativní důvody pro vyloučení osoby z poskytnutí dočasné ochrany tak nelze na úrovni vnitrostátního práva rozšiřovat – § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina by tak nemělo být aplikováno již jen proto, že žadateli bere možnost získat v ČR dočasnou ochranu v situaci, se kterou směrnice o dočasné ochraně nepočítá. Dále žalobkyně zdůraznila existenci práva volby členského státu, kde o dočasnou ochranu požádá, a to na základě Prováděcího rozhodnutí č. 1 doplněného o dohodu členských států o vyloučení čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, jakož i existenci práva na přemístění v rámci EU (druhotný pohyb osob). Na věci pak dle žalobkyně nic nemění ani prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „Prováděcí rozhodnutí č. 2”), z něhož neplyne, že by členský stát mohl žádost žalobkyně mechanicky procesně odmítnout jako nepřijatelnou bez toho, aniž by ji “propustil” k věcnému posouzení. Obdobné závěry pak dle žalobkyně vyplývají z odpovědí Evropské komise v dokumentu Frequently asked questions received on the interpretation of the Temporary Protection Directive and Council impenting Decision 2022/38, a z Operačních pokynů k provádění Prováděcího rozhodnutí č. 1, zveřejněných pod č. 2022/C 126 I/01. Použití předmětného ustanovení Legis Ukrajina je tak vyloučeno z toho důvodu, že státní příslušníci Ukrajiny, na které se vztahuje prováděcí rozhodnutí, mají právo primární i sekundární volby členského státu, a za tím účelem jim musí být dle čl. 8 směrnice o dočasné ochraně vydáno povolení k pobytu. 5. Dále žalobkyně upozornila, že oznámení žalovaného dle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina je pouze politickým aktem směřujícím k zajištění spolupráce s orgány EU či jejich prostřednictvím, který nemůže mít legislativní důsledky; nemůže tak dle žalobkyně překonat judikaturní závěry o právu na druhotný pohyb držitelů dočasné ochrany. II. Vyjádření žalovaného k podané žalobě a související vyjádření 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žádost žalobkyně o udělení dočasné ochrany byla vyhodnocena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina, neboť žalobkyně je držitelkou dočasné ochrany v Belgii. To ostatně potvrdila žalobkyně v podané žádosti. Pro naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je stěžejní, že dočasnou ochranu v jiném členském státě žalobkyně získala. 7. Žalovaný zdůraznil, že postupoval v souladu s § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina; ministr vnitra přitom učinil oznámení Evropské komisi, jak předpokládá § 3 odst. 3 Legis Ukrajina. Žalovaný si je vědom judikatury NSS, která dovozuje právo na tzv. sekundární pohyb držitelů dočasné ochrany v rámci EU. S tímto výkladem se však žalovaný neztotožňuje. Argumentuje, že takové právo nevyplývá ze směrnice o dočasné ochraně, a to ani implicitně. 8. Žalovaný rozebírá jazykový, systematický i teleologický výklad směrnice o dočasné ochraně a dovozuje, že členský stát má povinnost vydat povolení k pobytu pouze osobě, která dosud žádné takové oprávnění nezískala (právo primární volby). Výjimky, jako je sloučení rodiny nebo přemístění z kapacitních důvodů, jsou podle něj výslovně upraveny v čl. 15 a 26 směrnice o dočasné ochraně, a nelze je rozšiřovat výkladem. 9. Žalovaný odmítá tezi NSS, že právo na druhotný pohyb zakládá fakt, že se členské státy dohodly neaplikovat čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Tento článek upravuje pouze povinnosti členských států navzájem, jedná se o politickou dohodu, dle níž nebudou neoprávněně pobývající držitelé dočasné ochrany předáváni do členského státu poskytujícího dočasnou ochranu. 10. Žalovaný poukázal na Prováděcí rozhodnutí č. 2, které podle jeho názoru potvrzuje, že žádosti o dočasnou ochranu mají být zamítnuty, pokud žadatel již požívá této ochrany v jiném členském státě. Citované recitály tohoto rozhodnutí dle žalovaného vylučují povinnost členského státu udělit dočasnou ochranu osobě, která již takové oprávnění získala jinde. Dle žalovaného tyto recitály potvrzují, jaký význam dohodě o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně přikládají členské státy, což je stěžejní pro její výklad. 11. Žalovaný též poukázal na praxi některých členských států (konkrétně SRN), kdy nelze mít za jisté, že § 5 odst. 1 písm. d) a f) Legis Ukrajina skutečně odporují unijnímu právu. Dokud nebude otázka práva druhotného pohybu SDEU vyřešena, bude žalovaný § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina dále aplikovat. Žalovaný v této souvislosti soudu navrhnul položení předběžné otázky. 12. Žalovaný shrnul, že § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je podle jeho názoru v souladu s unijním právem a že byl oprávněn žádost žalobkyně vyhodnotit jako nepřijatelnou. Navrhl proto, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. 13. V replice ze dne 19. 3. 2026 žalobkyně uvedla, že vyjádření žalovaného neodpovídá závěrům NSS ani judikatuře soudů nižší i