1 Afs 92/2012 — Nejvyšší správní soud

5 A 48/2025- 70 - text 9 5 A 48/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobce: Občanský spolek pro ochranu výšky hladiny vody studní, IČO: 06689094 se sídlem Dobšín 5, Dobšín proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 – Vršovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2025, č. j. MZP/2025/210/447, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce je spolek, jehož předmětem činnosti je ochrana životního prostředí ve smyslu § 8 odst. 2 písm. b) zákona č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě (dále „zákon o ekologické újmě“). Žalobce žádal Českou inspekci životního prostředí (dále „prvostupňový správní orgán) o uložení preventivního opatření ve věci předcházení možné ekologické újmy v souvislosti s vyhotovením průzkumného hydrogeologického vrtu pro budoucí vrtanou studnu, který byl vyhotoven na pozemku parc. č. 768/16 v k. ú. Petkovy. Tato stavba byla povolena rozhodnutím Magistrátu města Mladá Boleslav ze dne 22. 9. 2023, č. j. 112839/2023/VH/KrN. 2. Prvostupňový správní orgán žalobcovu žádost zamítl, jelikož na posuzovanou věc nelze aplikovat zákon o ekologické újmě. Zejména odkázal na § 1 odst. 2 písm. a) a § 4 zákona o ekologické újmě, ze kterého vyplývá, že se zákon vztahuje na ekologickou újmu nebo bezprostřední hrozbu jejího vzniku, na podzemních vodách jsou-li způsobeny provozní činností uvedenou v příloze č. 1 k tomuto zákonu. Zákon vymezuje provozní činnost jako činnost vykonávanou v rámci hospodářské činnosti [§ 2 písm. h) zákona o ekologické újmě]. Prvostupňový správní orgán však dospěl k závěru, že fyzická osoba, které byl udělen souhlas k vyhotovení hydrogeologického vrtu a povolení k odběru podzemních vod, nevykonává ve vztahu k předmětné studni činnost v rámci své hospodářské činnosti. Jinými slovy, aby byl zákon o ekologické újmě použitelný musí být splněny dvě podmínky: 1) provozní činnost musí být jmenována v příloze č. 1 zákona o ekologické újmě a 2) tato činnost musí být vykonávána v rámci hospodářské činnosti, obchodu nebo podnikání. Vzhledem k tomu, že provozní činnost ve vztahu ke studni nebyla vykonávána v rámci hospodářské činnosti, obchodu ani podnikání nejsou splněny všechny podmínky pro aplikaci zákona o ekologické újmě. 3. Žalovaný se s závěry prvostupňového správního orgánu ztotožnil a v napadeném rozhodnutí na ně odkázal. V reakci na odvolání žalobce pak žalovaný dodal, že v případě zhotovitele studny chybí podmínka činnosti ve smyslu zvláštního předpisu – zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) [odběr vod na základě povolení podle § 8 odst. 1 písm. b) bod 1 vodního zákona]. K poukazu na § 5 zákona o ekologické újmě žalovaný uvedl, že se netýká vod, pokud nemají konkrétní spojitost s druhy živé přírody, resp. pokud není uznávaným „stanovištěm“. Výkon provozní činnosti by musel být v rozporu s právními předpisy, což není splněno. Hypotetický přetok mezi kolektory podzemních vod rovněž není z hlediska vodního zákona odběrem, neboť odběr znamená odebrání vody z přírodního prostředí (§ 3 odst. 2 vodního zákona). II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a následující podání 4. Žalobce v žalobě navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost a vady řízení, které měly za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Předně namítá, že napadené rozhodnutí nezákonně vyloučilo aplikaci § 5 zákona o ekologické újmě s poukazem na to, že nejde o činnost uvedenou v příloze č. 1 tohoto zákona. Podle žalobce se § 5 tohoto zákona explicitně vztahuje i na činnosti neuvedené v této příloze, jsou-li vykonávány v rozporu s právními předpisy. Dle žalobce je nepodstatné nevykonává-li zhotovitel studny provozní činnost podle přílohy č. 1 zákona o ekologické újmě, neboť je klíčové kdo činnost provedl a zda byla v souladu se zákonem a normami. Činnost zhotovitele studny má charakter provozní činnosti ve smyslu § 2 písm. h) zákona o ekologické újmě. 5. Dále podle žalobce správní orgány pominuly, že k zásahu do poměrů podzemní vody došlo činností vrtaře, který je provozovatelem ve smyslu zákona, a činnost byla provedena v rozporu s technickými normami ČSN 75 5115 odst. 5. 3. 5. 1. a ustanovením § 8 vodního zákona. Neexistuje doložený jednoznačně prokazatelný hodnověrný a přezkoumatelný důkaz, poplatný současnému vědeckému poznání v oboru hydrogeologie, který by tyto nežádoucí přítoky ve vrtu vyvrátil. Skutečnost, že při vrtu může docházet k nežádoucím přetokům (resp. není věrohodně vyloučeno, že k nim nemůže dojít), zakládá stav ekologické újmy podle § 2 písm. a) zákona o ekologické újmě. Žalobce rovněž rozsáhle argumentuje stran správnosti provedení vrtu studny. V této souvislosti rozporoval rozhodnutí Magistrátu města Mladá Boleslav ze dne 22. 9. 2023, č. j. 112839/2023/VH/KrN. 6. Žalobce následně namítá, že žalovaný zcela pominul odborný podklad a metodiku „OERE MŽP z roku 2012“, která konstatuje, že odpovědnost nese i provozovatel za provedení technické činnosti, která může ekologickou újmu vyvolat. 7. Na závěr žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jelikož se žalovaný v něm nevypořádal s klíčovou námitkou, dle které dokud nebudou prokazatelně vyloučeny nežádoucí přítoky a propojení mezi kolektory, dochází k nezákonnému odběru vody z jednoho vodního kolektoru do druhého, což je i měřitelný parametr. Tento stav je v rozporu s § 8 vodního zákona a předpisy souvisejícími a měl by být předmětem šetření, protože takový odběr ohrožuje podzemní vody a má se mu předcházet. 8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvádí, že příslušné úřady nemohou nařizovat jednu konkrétní metodu ochrany před nežádoucím postupem vrtařů ze spektra dalších. Volba metod ochrany je na odborné osobě, která je oprávněna práce navrhnout a dohlížet na jejich průběh. Žalobce v řízení navrhoval prokazování přetoku geofyzikální metodou karotáže ve vrtu, nicméně tato metoda je při běžných geologických podmínkách a při správném postupu nadbytečná a znamenala by zbytečné náklady pro investora. Z toho důvodu je právě na odborné osobě, aby určila nejvhodnější metodu. 9. Dále žalovaný poukazuje na skutečnost, že žádost žalobce byla posouzena jako žádost o uložení preventivních opatření. V řešené věci nemohl prvostupňový správní orgán uložit preventivní opatření podle § 6 a násl. zákona o ekologické újmě. Prvostupňový správní orgán žalobcovu žádost zamítl a ani se věcně nezabýval hrozbou ekologické újmy z důvodu, že v této věci nebyla naplněna podmínka provozní činnosti podle zákona o ekologické újmě. Žalovaný dodává, že v případě majitele studny nejde o problematiku podle zákona o ekologické újmě, protože neplatí nutná podmínka využití studny k podnikatelské činnosti [§ 2 písm. h) zákona o ekologické újmě], v případě zhotovitele studny pak chybí podmínka činnosti ve smyslu zvláštního předpisu – vodního zákona [odběr vod na základě povolení dle § 8 odst. 1 písm. b) bod 1 vodního zákona]. Nadto poukaz na § 5 zákona o ekologické újmě není rovněž na místě, jelikož se předmětné ustanovení netýká vod, nemají-li konkrétní spojitost s druhy živé přírody, resp. není-li uznaným „stanovištěm“. Dále, výkon provozní činnosti neuvedené v příloze č. 1 k zákonu o ekologické újmě zde musí být v rozporu s právními předpisy, což při výstavbě objektu i v budoucnu při samotném čerpání vody nelze uvažovat, jelikož půjde o povolenou činnost. 10. Žalovaný dále namítá, že podle § 6 odst. 1 zákona o ekologické újmě nastupuje preventivní opatření v případě bezprostředně hrozící ekologické újmy. Tak tomu ale v daném případě není, existují zde ochranné podmínky dané platným souhlasem vodoprávního úřadu podle § 17 vodního zákona. S hrozící ekologickou újmou nelze operovat v okamžiku, kdy akty regulérního „povolovacího“ procesu nebyly úspěšně napadeny opravnými prostředky. 11. V replice se žalobce odvolává na § 6 odst. 3 vodního zákona, který má podle žalobce obecnou povahu ochrany jakosti a množství vod povrchových i podzemních. Žalobce argumentuje, že touto obecnou zásadou je třeba se řídit při nakládání s vodami. Dále žalobce vyvrací jím označený častý omyl některých správních orgánů spočívající v tvrzení, že Česká technická norma např. ČSN 75 5115 není závazná, a to s odkazem na poznámku pod čarou, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99. Žalobce taktéž namítá, že žalovaný porušil § 6 odst. 3 vodního zákona tím, že nevyžádal žádný funkčně prokazatelný a v budoucnu přezkoumatelný důkaz o kvalitě zatěsnění vrtu. Dále v replice namítá, že správní orgány nesprávně rozlišují mezi technickou kvalitou vrtu a řízením o povolení odběru vody. Uvádí, že názor žalovaného, že požadavky na technické provedení vrtu, včetně jeho hydroizolačního zatěsnění, spa