9 Afs 16/2007 — Nejvyšší správní soud

6 Af 18/2025- 37 - text  pokračování 16 6 Af 18/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., a Mgr. Hany Janotové ve věci žalobce: P. J. bytem XXX zastoupený advokátem Mgr. Karlem Kotrbou sídlem Bechyňská 3218, Tábor proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. července 2025, č. j. 19103/25/5200-10423-711333, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 28. července 2025, č. j. 19103/25/5200-10423-711333, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobci částku 29 015 Kč do jednoho (1) měsíce od právní moci rozsudku do rukou Mgr. Karla Kotrby, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce nabyl v roce 2021 kupní smlouvou nemovitosti za dohodnutou kupní cenu. V roce 2022 uzavřel žalobce kupní smlouvu, na jejímž základě výše uvedené nemovitosti prodal se ziskem. [2] V daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob pro zdaňovací období roku 2022 (dále též „daňové přiznání“) uvedl dílčí základ daně ze samostatné činnosti ve smyslu § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále též „zákon o daních z příjmů“). Následně žalobce podal dne dodatečné daňové přiznání za téže období (dále též „dodatečné daňové přiznání“), kde kromě dílčího základu daně dle § 7 zákona o daních z příjmů vykazoval rovněž dílčí základ daně dle § 10 téhož zákona. Žalobce zde nově uplatnil výdaje za prodej nemovitosti na základě zaplacené provize investorovi a rozděleného zisku. Výdaje dokládal smlouvou o spolupráci mezi žalobcem a investorem ze dne 3. 1. 2022 (dále též „smlouva o spolupráci“). Článek II bod 2. 1 výše uvedené Smlouvy o spolupráci stanoví: „Smluvní strany se dohodly, že kupní cena za nemovitosti ve výši XXX Kč (slovy: XXX) bude uhrazena zápůjčkou poskytnutou Investorem Kupujícímu a to tak, že Investor tuto kupní cenu uhradil ve prospěch kupujícího bezhotovostním převodem na bankovní účet správce kupní ceny dle uzavřené kupní smlouvy a Smlouvy o správě peněz“. Článek III bod 3. 1 téže smlouvy stanoví: „Smluvní strany prohlašují, že v případě, že se dohodnou na prodeji nemovitostí budou při rozdělení kupní ceny postupovat následujícím způsobem: nejdříve bude Investorovi vrácena zápůjčka na pořízení nemovitostí dle čl. II. odst. 2.1 této smlouvy a uhrazeny náklady spojené s prodejem, následně bude z kupní ceny uhrazena Investorovi odměna za poskytnutí zápůjčky, která činí 50 % z rozdílu mezi prodejní cenou a původní kupní cenou ve výši XXX Kč (slovy: tři miliony korun českých), zbylá část kupní ceny bude mezi stranami rozdělena tak, že XX% z této částky náleží kupujícímu, a XX % Investorovi.“ [3] Dne 6. 11. 2023 byl Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územním pracovištěm pro Prahu 1 (dále též „správce daně“, přičemž obecně je tento termín užíván i pro žalovaného, pokud rozlišení vykonavatelů veřejné správy nemá vliv na srozumitelnost textu), vydán platební výměr, v němž byla daň vyměřena ve zde uvedené částce. Tato částka neodpovídala žádné z výše uvedených deklarovaných daňových povinností. O podaném odvolání proti platebnímu výměru rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím dne 28. 7. 2025, přičemž platební výměr změnil ve smyslu § 116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a vyměřenou daň stanovil v nižší výši. Současně jím byly jednotlivé odvolací námitky „z větší části“ shledány nedůvodnými. Žalovaný, na rozdíl od prvostupňového správce daně, uznal jako výdaj jak cenu za nabytí nemovitosti, tak i odměny za poskytnutí zápůjčky (této kupní ceny) poskytnutou investorem (třetí osobou). Neuznal však jako výdaj zbylou část kupní ceny rozdělenou mezi žalobce a investora. K neuznání tohoto výdaje směřuje žalobní argumentace. II. Žalobní argumentace [4] Žalobce brojí proti napadenému rozhodnutí. Namítá jednak nesprávné posouzení zjištěného skutkového stavu, přičemž samotná skutková zjištění sporná nejsou. Dále namítá, že byly nesprávně vyhodnoceny právní otázky a nesprávně aplikovány příslušné právní a judikaturní závěry. Poslední okruh námitek se týká procesního pochybení a zkrácení žalobcových procesních práv. [5] Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného v bodě 24 napadeného rozhodnutí, kde je pojednáváno o nutnosti skutečného projevení se navýšení majetku v právní sféře žalobce, přičemž žalobce musí mít možnost toto navýšení skutečně využít. Žalobce shledává, že tímto tvrzením si žalovaný protiřečí s tím, co uvedl v bodě 22 napadeného rozhodnutí, kde je uvedeno: „platební transakce proběhly tak, jak bylo uvedeno v kupní smlouvě, smlouvě o spolupráci i čestném prohlášení pana XXX“. Právě z výše citovaných podkladů žalobce vyvozuje, že jeho majetek byl navýšen pouze v takový výši, kterou deklaroval v rámci svého daňového přiznání. K tomuto žalobce rovněž cituje bod 25 napadeného rozhodnutí. Žalobce upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 650/05, ke kterému se žalovaný v tomto bodě vyjádřil. Dle názoru žalobce však žalovaný nesprávně aplikoval v daném nálezu formulované závěry. Následně žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2022, č. j. 2 Afs 396/2020-34. Namítá, že žalovaný nesprávně aplikoval i závěry uvedené v tomto rozsudku. [6] Žalobce popírá, že by část příjmů získaných prodejem nemovité věci použil k úhradě nesouvisejících závazků. Uvádí, že tyto příjmy byly rozděleny mezi něj a investora, jak stanoví smlouva o spolupráci. Namítá, že ačkoli kupní smlouva představuje právní titul pro nakládání s nemovitostmi, je to právě smlouva o spolupráci, kde jsou zakotveny „reálné ekonomické vztahy za transakcemi“. Proto musí být reálný ekonomický přínos vzniklý žalobci posuzován na základě této smlouvy. Žalobce rovněž odkazuje na čestné prohlášení a daňová tvrzení svého investora, z nichž má plynout, že „veřejné rozpočty nebyly (…) o nic ochuzeny“. Dodává, že z kupní ceny vyplývá pouze zdánlivý příjem, jelikož skutečný příjem plyne ze smlouvy o spolupráci. [7] Ve vztahu k bodu 26 napadeného rozhodnutí žalobce namítá, že žalovaným uvedené hodnocení vykazuje nepřiměřený formalismus. Podotýká, že je zapotřebí zabývat se materiální podstatou právního vztahu, jak to vyplývá z občanského zákoníku a v něm obsažených zásad. Nelze smluvní vztahy hodnotit jen „nahlédnutím do smluv“. Může se totiž v rámci smluvního vztahu jednat o libovolnou kombinaci vícero smluvních druhů. Rovněž se může jednat o smlouvu nepojmenovanou. Samotný název tedy není rozhodující. [8] Ve vztahu k bodu 27 napadeného rozhodnutí se žalobce vymezuje proti postupu žalovaného, který formálně odděloval smlouvu kupní od smlouvy o spolupráci. Právní vztahy z nich vyplývající vnímal jako vzájemně nesouvisející. Rovněž neposoudil příslušné ekonomické okolnosti předmětné transakce ve všech jejích souvislostech. [9] Závěrem žalobce namítá, že správce daně neaplikoval příslušný procesní postup k odstranění pochybností ani daňovou kontrolu. Namísto toho rovnou přistoupil k doměření daně, a to odlišně od daňového tvrzení. Dle žalobce tak došlo k nerespektování judikatury, ze které vyplývá, že pokud má být dokazováno ve větším rozsahu, může tak být učiněno „více méně“ pouze při daňové kontrole. Proto žalobce shledává, že byl zkrácen za svých procesních právech. Rovněž se vymezuje vůči tvrzení žalovaného, že v odvolacím řízení měl prostor k vyjádření. III. Shrnutí odůvodnění napadeného rozhodnutí [10] Žalovaný v bodě 16 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že z ustanovení § 10 odst. 5 zákona o daních z příjmů vyplývá, že výdaj v žalobcově případě tvoří nejen cena, za kterou byla nemovitost nabyta (tj. xxx), nýbrž i částka xxx, kterou lze vyvodit ze smlouvy o spolupráci. Žalovaný shledal, že pokud by nebyla tato částka vynaložena, nebyl by žalobce schopen nemovitost koupit. Z toho důvodu musí být daný výdaj hodnocen jako prokazatelně vynaložený v souvislosti s nabytím předmětné nemovitosti. Ohledně zbývající částky (xxx) žalovaný uvádí, že tuto nelze považovat za prokazatelně vynaloženou v souvislosti s daným prodejem. Jedná se totiž o následné přerozdělení příjmů mezi žalobcem a investorem. K prodeji nemovitosti by totiž došlo nehledě na vynaložení této částky. Dodává, že tato zbývající částka je tvořena rozdílem mezi částkou uplatněnou žalobcem na základě smlouvy o spolupráci (xxx) a součtem výdajů (xxx Kč). [11] Dále žalovaný uvedl, že nemohl zohlednit žalobcovo tvrzení obsažené v odvolání o tom, že výpočet odměny za poskytnutou zápůjčku zohledňoval rovněž opravy nemovitosti provedené žalobcem. K tomuto však žalobce nepředložil žádný důkaz. Další výdaje žalobce neuplatnil. [12] Žalovaný v odůvodnění rovněž hodnotí jednotlivé důkazní prostředky předložené žalobcem. Ve vztahu ke smlouvě o spolupráci uvádí, že tato představuje soukromoprávní ujednání mezi žalobce